Září 2009

Minulost

28. září 2009 v 1:34 | Atthea |  Bouře
Minulost

Ve dveřích stojí muž a rozzlobeně se dívá na syna.
Syn stojí u postele na tváři posměšný úšklebek.
V posteli tiše vzlyká kluk jen o rok mladší než princ.
"Za pár minut v mojí pracovně. Lépe řečeno za minutu," řekne klidně král a odejde.
"Tak to vypadá, že máš celkem kliku, ale neboj, zas si tě pozvu, teď vypadni," vyhodí kluka z postele a za ním hodí šaty.
Víc se o něj nestará a oblékne se. Spěchá do otcovy pracovny.
Když je rozzlobený je to zlé a on ho nechce rozzlobit ještě víc.
On je jediný z koho má strach.
Přesně za minutu klepe na jeho dveře a vstupuje dovnitř.
"Volal jsi mě, otče?" dívá se na krále s pohledem andílka, ale tentokrát ho neošálí.
"Slyšel jsem, co vyvádíš. Nejde o to, že si do postele vodíš chlapce,
ale o to jak se k nim potom chováš. A i k poddaným pod hradem.
Nejednomu jsi rozbil zboží, z čeho mají potom žít? Jsi neurvalý fracek.
Přiznávám, dost dlouho jsem tvé chování přehlížel, je to i moje chyba, ale to co jsi způsobil, zaplatíš.
Už jsem dal příkaz, aby veškeré škody, které budou nahlášeny do večera, budou zaplaceny z tvého podílu, dále ti zakazuji jezdit na tom divochovy. Co nejdřív ti najdu nevěstu a do dvou dnů bude svatba," křičí král na syna, kterému s každou větou vyprchává barva z tváře. Místo úsměvu má najednou zděšený výraz. Vždyť mu bere všechno, díky čemu má pocit, že žije.
Bere mu svobodu.
"Nikdy. Nikdy ze mě neuděláš svého otroka,"ječí na otce.
"Otče, prosím, přísahám, že na něho dám pozor, jen ho nech být," ozve se ve dveřích Ramies.
"Tak otroka? Co je pro tebe nejdůležitější? Ty nebo ten kdo na tebe dře?" zeptá se vyrovnaným hlasem otec. Svého staršího syna ignoruje.
"Svoboda! Je mi jedno, jestli pro ni umřu, ale bez svobody nebudu nikdy!" rozkřikne se Erden.
"Svoboda?! Jak chceš tak budeš svobodný navěky, ale jako orel bouřek. Budeš svobodný jako pták a ty…" ukáže na svého staršího syna "… ty ho budeš doprovázet a starat se o něj tak jak jsi mi teď slíbil. Budete tu žít třeba do skonání věků, sami a svobodní. Prokletí s vás sejme jen ten, kdo pro Erdena sám od sebe obětuje život! Musí žít tu na zámku, nikde jinde. Ten kdo to neudělá, bude roztrhán mou přízračnou smečkou. A teď se mi kliďte z očí a pamatujte, jen zabouří, kdy se objeví jednorožec nad útesy, se to může podařit a ten se objevuje jen jednou za tisíc let," vykřikne ve vzteku král.
V další moment se venku rozpoutá bouře.
Jeho mladší syn se v mžiku proměňuje v černého orla a vylétává z okna do bouře. Ramies jako by táhnut neviditelnou silou, míří na útesy, aby dával na bratra pozor. Tam napíše v slzách celý příběh a pošle vzkaz své lásce.

Muži se smaragdovýma očima, který se po přečtení zhroutí. Pláče, pláče tak dlouho, že si vypláče oči a oslepne. Jeho oči neztratí jasnost, jen schopnost vidět.
Přísahá, že bude s ním, ať to stojí, co chce.
Příběh, který sepsala jeho láska, skovává do bludiště pod zámkem. Může ho najít jen vyvolený.
Za každé bouře stojí na nedalekém útesu, jen aby zdálky mohl pozorovat svou lásku, a čeká spolu s nimi na vysvobození.
Král, který proklel své syny, bloudí po chodbách zámku a hledá toho, kdo by jeho syny vysvobodil.

Až teď se odváží vkročit i do pokoje svého mladšího syna a zůstane stát u postele. Dívá se na neznámého kluka, který tam leží a po tváři mu přeběhne úsměv.

Vztyčím se na posteli a podívám se z okna ven, kde zuří bouře. Mám pocit, jako by byl v pokoji někdo se mnou. Otočím hlavu a dívám se na neznámého muže.
Černé vlasy se mu kroutí po zádech, smutné azurové oči. Oblečen do starodávného bohatého ošacení. Něco v něm mi připomíná Erdena a Ramiese.
"Pomož jim," požádá mě a zmizí.
Zmateně vstanu a vyběhnu na chodbu. Nikde nikdo, jen chodbou se ozývají vzdalující kroky. Vrátím se do pokoje a pořádně se obléknu.
Běžím do stájí, kde vyděšeně podupává Blesk. Hrom, ani Ramiesův kůň Ross tu nejsou.
Vyšvihnu se na neosedlaného Bleska a kopnutím ho pobídnu do trysku. Zcela automaticky se rozběhne k útesům. V jeskyni, kam vběhne, uvidím oba koně. Přivážu Bleska k nim a vyběhnu na útesy.
Na kraji stojí Ramies a starostlivě se kouká po obloze. Po chvíli se objeví černý orel a z posledních sil míří k útesům. Jakmile se dostane nad ně, bouře skončí.
Rozběhnu se k ležící postavě pod nimi. S hrůzou v ní poznám Erdena. Sundám si koženou bundu a opatrně ho do ní zabalím.
"Co tu děláš?" ozve se za mnou přísně Ramies.
"Co mu je?" zeptám se vyděšeně, aniž bych mu odpověděl na otázku.
"Je jen unavený, ráno bude v pořádku," usměje se Ramies.
Hodím, po něm vzteklím pohledem a zamířím k jeskyni, kde jsou koně. Ramies mě předběhne a podrží Erdena, než se vyšvihnu na hřbet Bleska. Potom mi ho podá a sám se vyšvihne na Rosse. Hrom mě následuje sám. Tryskem dojedu na nádvoří a u stájí, aniž bych pustil Erdena z náručí, opatrně seskočím. Ramies odvede koně a postará se o ně. Já odnesu Erdena do jeho pokoje.
Až v bytě si uvědomím, že vlastně nevím, kde ho má a než abych se zdržoval hledáním, vezmu ho do svého pokoje a uložím do postele. Pořádně ho přikryji a lehnu si vedle něho, kde hned usnu.

V pokoji se zhmotní přízrak dlouhovlasého muže, který přistoupí k posteli. Po tváři se mu rozlije úsměv a před očima staršího syna, který se šel zeptat, kde je Erden se rozplyne. Ramies chvíli strnule zírá do míst, kde před chvíli stál jeho otec, pak se přikrade k posteli a s úsměvem se vytratí z pokoje. Jeho bratr je v dobrých rukou.

Erden se probudí s rozbřeskem a posadí se na posteli. Nechápavě se rozhlédne po tak známem a přece neznámém pokoji. Podívá se vedle sebe a úžasem se mu rozšíří oči. Rychle vztáhne ruku, a vzápětí ji stáhne zpět. Chtěl se ho dotknout, ale dostal strach, že ho probudí. Opatrně vstane z postele a opustí pokoj. Při tom pohybu se rozezní rolnička, která probudí Naokiho.

Vzbudím se a rychle se podívám na místo, kde měl spát Erden. Jen promáčklé, ještě teplé místo svědčí o tom, že tam byl. Vstanu a převléknu se. Po rychlé snídani jdu do stáje se podívat na koně. Všichni spokojeně chroupou oves ze žlabu. Kousek od nich stojí jak Ramies tak Erden. Nevím proč, ale vypadá rozzlobeně.
"Erdene, vyjel by sis se mnou po obědě?" zeptám se ho.
"Dobře jak chceš v jednu tady," promluví rozkazovačným tónem a odejde.
"Prosím,…" snaží se omluvit bratra.
"To nic," usměji se a začnu kontrolovat Bleskovy nohy a kopyta. Potom odejdu.

Na schůzku se dostavím o půl třetí.
"Řeklo se v jednu," vyjede po mě Erden.
"Ne tys to řekl. A novinka nebudu se řídit tvými výmysly, princátko," usměji se sladce na Erdena. Skoro se začnu smát nad jeho otřeseným výrazem. Sevře náhle bílé rty a vyšvihne se na Hroma. Společně vyjedeme z brány, aniž bychom si všimli postavy na hradbách.
"Jak to víš?" zeptá se mě, když u jezera seskočíme z koní a sundáme jim sedla aby si odpočinuli.
"Jak vím co?" zeptám se ho.
"Jak víš, že jsem princ?" ujasní Erden otázku.
"Měl jsem sen," odpovím.
"Víc říkat nemusíš, odsuzuješ mě?" zeptá se tiše, zády ke mně.
"Ne," odpovím pevně.
Překvapeně se na mě podívá.
"Víš ty a já. Máme stejnou minulost a nemůžu tě odsoudit za to, co jsem dělal i já," podívám se na něho.
Pak mu potichu začnu vykládat svou minulost, když skončím, podívám se s obavou na Erdena.
Chvilku stojí na místě a pak přijde ke mně a sedne si mi na klín.
"Máš pravdu, jsme stejný, rozdíl je pouze v tom, že ty sis to uvědomil," opře se mi hlavou o rameno a začne plakat. Držím ho ještě dlouho po tom, co přestane a usne mi v náručí.

Nesnášenlivost

22. září 2009 v 14:49 | Atthea |  Bouře

Ráno vstanu s rozbřeskem a vydám se do stájí. Vyvedu Bleska a pustím se do vynášení hnoje. Jen co mu podestelu, nanosím mu čerstvou vodu a dám mu oves a seno.
"Není tohle práce stájníka?" ozve se ve vratech Ramies.
"Řekl jsem, že se o něj postarám sám a to taky dělám," odseknu a začnu čistit Bleskovi srst.
"Jak chceš, je to tvůj kůň," pokrčí rameny Ramies a začne připravovat další dvě stání.
Zvědavě ho pozoruji.
" to budeme ty stáje pronajímat?" nevydržím to a zeptám se.
"Ne, odpoledne nám přivezou naše, koně. Máme svolení od správce, že si je tu můžeme nechat," odpoví mi Ramies.
"Jen jsem se ptal, to nemůžu?" zeptám se dotčeně. Počkám, než se Blesk nají a odvedu ho do ohrady. Rozloučím se s ním a jdu se převléct do školy.
Za chvíli vyběhnu s koláčem v puse a chvátám do nedalekého městečka. Jsem skoro u cíle, když za sebou zaslechnu rolničky. Zvědavě se otočím a vidím Erdena, jak spěchá za mnou. Počkám, než mě doběhne a do ruky mu strčím druhý koláč, který jsem ukořistil v kuchyni. Překvapeně se na mě podívá a hladově se do něj zakousne.
Spolu dorazíme do školy a já zaběhnu do kanceláře se nahlásit. Je dávno hodina, když hledám svou třídu, kterou najdu v prvním patře. Zaklepu a vpadnu dovnitř.
"Dobrý den jsem…" začnu.
"Nový student, tak tam nestůjte, ať nevynesete spaní a běžte si sednout," ukáže na dvě volná místa.
U Erdena a u krásné brunetky s půlnočníma očima. Sednu si k brunetce a usměji se na ni.
"Jmenuji se Naoki,"zašeptám a podám ji ruku.
"Saira," usměje se na mě. Pak se plně věnuje učení.
Po chvíli se neklidně ošiji. Cítím, jak se mi do zad zarývá azurový pohled. Snažím se to ignorovat, což mi celkem jde, než mě do krku něco uhodí. Otočím se dozadu a střetnu se, se vzteklým azurovým pohledem.
Otočím se zpátky a snažím se dávat pozor. Znovu mě něco uhodí do krku, ignoruji to, jen se oženu rukou. To se stává v takových intervalech, že si toho všimne i Saira. Otočí se směrem, odkud to dopadá a v očích jí probleskne strach. Nervózně se ošívá do konce hodiny, a co chvíli se podívá za rameno. Otočím se taky, ale nic nevidím, jen Erdenův vzteklý pohled.
Jen co zazvoní, vyběhne ze třídy. Nevím, co se stalo a tak se vydám za ní, když mi zastoupí cestu skoro celá třída.
"Nech ji být, už tak jsi ji zadělal na problémy, radši si sedni jinam," řekne mi jeden kluk dost podobní Saiře.
"Nevím, o čem to mluvíte," podívám se na ně nechápavě.
"To nevadí, hlavně to udělej nebo ji zabiješ," požádá mě znovu kluk.
S povzdechem si vezmu věci a přenesu si je k Erdenovi. Tím se to jako by, vyřeší a všichni si mě přestanou všímat.
Využiji toho a jdu hledat Sairu. Najdu ji v hloučku děvčat. S úsměvem k nim zamířím.
Nepřátelsky si mě změří pohledem.
"Ty jsi ten nový, co se přistěhoval na zámek, že," zhodnotí mě pohledem blondýna.
"Jo a co má být?" zeptám se klidně.
"Víš, že jste mi málem přejeli brášku?" zeptá se nepřátelsky černovláska.
Mám toho tak akorát dost. Myslel jsem, že tu najdu kamarády a možná i holku, ale tohle je na mě fakt moc.
"Tak se podívej, Bublino," odpovím dost naštvaně.
"Pokud vím, ty děcka neměli na silnici co pohledávat, měli jste je naučit, že na silnici se lozit nemá, ale to tu zřejmě neznáte. Příště jim to aspoň řekněte a neobviňujte ty, co jedou slušně po silnici. A ještě mi do toho plašit koně, příště ho pustím, ať je podupe. Bude jim to jen patřit," zchladím si na černovlásce zlost a otočím se na patě.
"Slyšeli jste to? No jasně kluk ze zámku prachů jak slupek a vychování buzeranta," odfrkne si někdo z hloučku. Nic bych za to nedal, že to byla ta černovláska.
"Slepice," zhodnotím je přes rameno a odkráčím do třídy.

"To chce metál, znepřátelit si lidi jen co sejdeš ze zámku," ušklíbne se Erkan.
"To mluvíš z vlastní zkušenosti nebo se mě jen snažíš nasrat?" zeptám se ho klidně.
Erdenovi přejede po tváři stín a odvrátí hlavu.
"Promiň, jsem nějak podrážděný," omluvím se s povzdechem.
"Nic se neděje," podívá se na mě smutně.
Víc spolu nemluvíme, nikdo ze třídy se, se mnou nebaví. Všechno je jak v minulé škole. Jsem opět vyvrženec. A to hned první den školy. Erden má pravdu zasloužím si metál.
Tak to vydrží do konce školy, kdy se vydám domů. Hned za branou se mi do cesty postaví otylý ramenáč.
"Hele prý sis dovoloval na moji holku," osopí se na mě. Za něj a za mě se postaví ještě pár kluků se zlomyslným pohledem.
,No jistě, kápo a jeho nohsledi´ pomyslím si s úšklebkem. Ještě, že mám za sebou podobnou minulost a vím jak se bránit.
"A která slepice to byla?" zeptám se s úsměškem.
"Ta černovláska hňupe," odpoví podrážděně.
"Aha tak doufám už kvůli tobě, že ti nezanáší, to víš, vajíčka jsou třeba," rozšířím úsměšek.
"Ty- ty-ty… okamžitě se omluv!" vyjede po mně.
"Naoki poslechni ho, s ním není radno si zahrávat," uslyším Erkana.
"Měl bys poslechnout svého přítelíčka, buzerante," usměje se, až mu jsou vidět hnědé zuby.
"Fuj smrdí ti z pusy, jak se s tebou může líbat? Nebo to jde přes plynovou masku?" ucpu si nos.
Bezhlesně otevře pusu a párkrát ji na prázdno zavře. Rychle hodím tašku a bundu Erdenovi. Právě v čas. Vrhnou se na mě jeho nohsledi, kteří chtějí pomstit urážku svého šéfa.
Vyhnu se jim a zaútočím přímo na šéfa. Vrazím mu pěst do žaludku, a když se předkloní tak kolenem zasáhnu bradu, která mu zvrátí hlavu dozadu. Tlusťoch se srčením svalí na zem a zůstane ležet.
Rychle se otočím. Jeho nohsledi se na sebe chvilku váhavě dívají a pak zaútočí.
Tomu prvnímu vrazím koleno do břicha a obratem ho pošlu na jeho spolubojovníka. Ten to nečeká a spadnou do hloučku, který se zatím kolem utvořil.
Další na mě zaútočí s nožem. Vyhnu se mu a zkroutím mu ruku za zády. Když nůž pustí plnou silou ho přimáčknu na zeď. Z nosu mu začne téct krev a odpadne. Zbytek váhá.
"Chce ještě někdo?" nahodím svůj výraz prvotřídního grázla a podívám se na zbývající z party. Ti zvednou ruce a začnou couvat. Jak jsem si myslel, když je nemá kdo hecovat, jsou to zbabělci.
Protlačím se hloučkem a zamířím k Erdenovi. Vezmu si od něj bundu a tašku, kterou mi mlčky podá.
"Kde ses naučil tak prát?" zeptá se mě Erden.
"Řekněme, že moje minulost není tak růžová jak si většina z nich myslí," řeknu po pravdě a minu šokovanou černovlásku.
Erden se na mě pátravě podívá, ale nevyptává se.
"Řekl bych, že teď jsi asi ještě víc neoblíbený, než před tím Naoki," osloví mě Juno přátelsky. Vede ho Dick.
"Co ty o tom můžeš vědět?" zeptám se ho.
"Z toho co jsem slyšel," odpoví mi s úsměvem.
"Ty sem chodíš do školy?" zeptám se překvapeně.
"Ano, chodím jen do jiné třídy. Mám speciálně upravený laptop, ve kterém mám veškeré učivo. Bezvadná pomůcka," pochválí si, Juno.
"Nevíš, kde je kovárna?" zeptám se ho. Jen doufám, že nebude daleko, Bleska už do přepravky nenacpu, to jsem si jistý.
"Je tu ve vesnici pod hradem pak tě tam zavedu, naši koně budou taky potřebovat okovat," vloží se do hovoru Erden a nepřátelsky si přeměří Juna.
"Dobře," vezmu to na vědomí a znovu se otočím na Juna. Řeknu mu, co se stalo ve třídě a zeptám se ho, co to mělo znamenat.
"Na tom zámku spočívá prokletí, které je víc jak tři tisíce let staré. Nikdo neví jaké, jisté, ale je že poslední tři správci, kteří se o zámek starali, byli nalezeni mrtví. Něco je roztrhalo na kusy. Ohroženi jsou i ti, kteří se s nimi třeba jen baví," řekne mi starodávnou legendu.
"Ty nemáš strach?" zeptám se ho.
"Ne mě neohrozí," usměje se zvláštně a oddělí se od nás.
Mám zase o čem přemýšlet.


Pomalu dojdeme na nádvoří, kde je podivný hluk. Zastavíme se v bráně a sledujeme, jak se parta chlapů snaží zkrotit zdivočelého koně. Nejde o Bleska, i když je mu hodně podobný.
"Hrome," vykřikne zděšeně Erden a vrhne se k němu. Odstrčím ho a drapnu po vodícím lanu, které je uvázané k ohlávce. Podaří se, ale tím to neskončí. Hrom se brání, seč může a kope kolem sebe. Mám co dělat, abych ho udržel.
"Tak Hrome, přestaň," stáhnu ho dolů. Když mě kopne do ruky. Co nejvíc zkrátím lano a snažím se zůstat mimo dosah kopyt, jednou mě to už stačilo. Ani to nepomůže, cloumá se mnou slušně. Ze zoufalství udělám to poslední, co mě napadne. Dupnu na zkrácené vodící lano a strhnu ho dolů. Hrom spadne na kolena. Po chvíli povolím lano a čekám, že to začne na novo. Nic se nestane.
Hrom se zvedne a stojí mírně jako beránek. Seberu odvahu a vedu ho do stájí, kam mě ochotně následuje. Přivážu ho a zkontroluji mu kolena, jsou jen mírně odřená tak mu rány vyčistím, namažu antiseptickou mastičkou a zafačuji. Potom ho odvedu do stání.
"Pěkně sis s ním poradil," ozve se za mnou Ramies.
Jen pokrčím rameny a nasednu na Bleska. Tryskem vyjedu z brány, jen doufám, že mi rychlá jízda pomůže pročistit hlavu.



Bratři

17. září 2009 v 15:37 | Atthea |  Bouře
Ahojky tak mám tu druhou kapitolu. Vím, že to trvalo dlouho, nemohla jsem příjt na název i tenhle se mi moc nelíbí. I takl vám přeji příjemné čtení ^.^

Hromové útesy

11. září 2009 v 13:28 | Atthea |  Bouře

Městečkem projedeme takřka, krokem. Stále nám do cesty vbíhají děti, aby se podívali, kdo to jede. Ti větší nakukují do přepravního boxu až se Blesk plaší. Nakonec mě dojde trpělivost.
"Nemůžeš na to dupnout? Takhle splaší Bleska a víš jak je pak nebezpečný,"zavrčím.
Ken se mnou štěknutím souhlasí.
Táta zmáčkne klakson, a když se děti rozprchnou, přidá plyn a za chvíli jsme za městečkem. Zhluboka si oddechnu a připravím si uzdu. Jediná je dost pevná, aby ho udržela, když se vzpíná.
Auto namáhavě supí do kopce a nakonec dorazíme na nádvoří. Stěhovaci už tam čekají. Jeden z nich si naštvaně poklepe na hodinky.
"Měli jste tu být před hodinou. Kdyby, jsme měli zaplaceno, už tu dávno nejsme," vyčítá tátovi.
"Omlouvám se. Na statku došlo k zdržení a pak jsme museli stavět každou hodinu, abychom nechali proběhnout Bleska," vysvětluje jim omluvně táta.
"Koho jste museli nechat proběhnout?" zeptá se zmateně jeden ze stěhováků.
"Však uvidíte," usměji se a jdu k přepravnímu boxu, napřed nechám vyběhnout Kena, který si svým zvřením hned sjedná respekt, a teprve potom vklouznu do boxu za Bleskem. Napřed mu sundám ohlávku a pak nasadím uzdu. Dá mi to trochu zabrat, protože je nervózní a škube sebou. Když se trochu uklidní, vyvedu ho z boxu. Jak jsem čekal. Zjankovatí. Vzpíná se a vyhazuje zadními nohami, mydlí sebou a snaží se na komkoliv vybít zlost.
Chvíli ho nechám a pak přitáhnu uzdu a začnu ho vodit kolem nádvoří. To ho celkem uklidní a za chvíli v klidu kluše kolem.
Přivážu ho k nedaleké podélné tyči a jdu pomoct tátovi vynášet zbytek věcí a rovnat nábytek. Nejsem jim moc platný, protože co chvíli vyběhnu, abych zkontroloval Bleska. Dát mu napít, převést ho do stínu nebo ho nechat proběhnout na dlouhé otěži na louce pod zámkem.

Vůbec si nevšimnu dvou postav, které stojí na vyvýšenině naproti zámku a sledují vše co se tam děje.
Jeden je vysoké svalnaté postavy a vyzařuje z něj autorita. Druhý je o trochu menší a vyzařuje z něj smutek a tesknota. Na první pohled je jasně vidět, že se jedná o bratry.
Oba mají černé delší vlasy a azurově modré oči.
"Vypadá to, že tu budeme mít nové bydliště a práci," uchichtne se vyšší a spokojeně se dívá na kluka co se přímo ukázkově stará o svého nádherného hřebce.
"Když si to myslíš. Musím jít, za chvíli začne bouřka," povzdechne si s pohledem na ocelově šedé nebe, které stále temní.
"Dobře, dej pozor na mlhu, posledně ses v ní málem ztratil, já mezitím dohodnu tu práci a nocleh," usměje se vyšší kluk.
"Ty jsi starší bratříčku," usměje se smutně mladší a rozběhne se k útesům.
"Snad on tě z toho prokletí dostane, bratříčku. Už týden se mi o něm zdá," zamumlá si pro sebe a dívá se za bratrem. Pak otočí hlavu zpět a uvidí, jak kluk sedá na neosedlaného hřebce, který se okamžitě rozběhne po louce, až mu vlaje hříva.
Usměje se a vydám se směrem k zámku vyjednat práci, kterou vlastně ani nepotřebuje.

"Naoki vezmi toho koně pořádně proběhnout, jsi tu potřebný asi jako štěně, když pořád odbíháš," uslyším zaječení otce a milerád ho poslechnu.
Se sedlem se ani nezdržuji, jen přehodím uzdu přes krk a vyšvihnu se mu na hřbet. Blesk se radostně rozběhne po louce.
Nechám ho běžet, jak se mu zlíbí, chápu, že potřebuje trochu volnosti. Ani nevím, jak se dostanu k útesům.
Zastaví, až pod nejvyšším z nich a postaví se na zadní. Nečekám to a tak spadnu na zadek. Rozzlobeně se na něj podívám a pak otevřu ústa údivem.
Stejně jako ve snu. Na nejvyšším útesu kousek u kraje stojí kluk a dívá se na rozbouřené moře. Oblečen jen do černých kalhot, vystavuje světu na obdiv své dokonalé tělo. Doslova ho hltám pohledem a takřka nevnímám okolí. Vzpamatuje mě až nervózní trhnutí opratěmi. Rozhlédnu se a zjistím, že se dost zatáhlo a schyluje se k bouřce.
,Jestli to bude jako ve snu…´nedomyslím a přivážu Bleska, aby neutekl.
Začnu šplhat po příkrém svahu nahoru. Snažím se dostat nahoru dřív než skočí. Zahřmí. Po nekonečně dlouhé době se mi podaří vyšplhat nahoru a klopýtavě se rozběhnu ke klukovi.
V tom okamžiku uhodí blesk a kluk se rozběhne a skočí. Zakopnu a spadnu na útes. Doplazím se ke kraji a pohlédnu dolů.
Vidím, jak se mění v černého orla a se vzduchem v perutích míří přímo do bouře.
"Erdene," zavolám.
Orel se v půlce pohybu zarazí a vrátí se zpět. Zůstane vyset kousek nade mnou.
"Proč, proč jsi musel přijit? Bez tebe bych byl svobodný, mohl bych si lítat v oblacích a na nic nemyslet. A ty si klidně přijdeš a vezmeš mi, co mi zbylo. To nejcennější svobodu, které si tak vážím. Nikdy nebudu tvůj," zaječí mi v hlavě sametový hlas a v dalším okamžiku vedle mě udeří blesk. Do toho se ozve vyděšené zařechtání koně, po kterém se ohlédnu, i když ho nemůžu vidět.
Podívám se zpět a vidím orla, jak na mě útočí. Hrůzou se nedokážu ani pohnout. Jeho napřažené spáry jen o milimetr minou můj obličej a zmizí se zablesknutím v mlze, která, se z ničeho nic objeví na útesech.
Netrvá dlouho a útesy jsou zahaleny v mléčné mlze.
Otočím se a klopýtavě se vydám k okraji, když tu mě něco strhne dolů. Tím pohybem mi podjede noha a spadnu na zadek. Uvolním tím několik kamínků, které se skutálí, podle zvuku, ze srázu. Teprve teď poznám, jak blízko jsem byl k smrti.
Vedle mě se ozve známé zakňučení a já obejmu Kena, který mě srazil dolů a tím mi zachránil život.
"Děkuji, ti Kene. Znáš cestu dolů?" zeptám se mého přítele.
Ken souhlasně štěkne a nechá mě stoupnout. Pak s rukou na jeho obojku mě vede bezpečně dolů. Když tam dorazíme jemně hvízdnu, abych zjistil, kde je Blesk. Zprava se ozve zafrkání a Ken mě dovede k němu. Popaměti nahmatám opratě a uvolním uzel.
"Půjdu pěšky, jet za takové mlhy se rovná sebevraždě," zamumlám a Blesk si souhlasně odfrkne. Pak se naše malá družina vydá na zpáteční cestu.
Najednou Ken štěkne a zmizí. Za okamžik se vrátí s černým, roztřeseným labradorem, který má na sobě slepecký postroj.
Ken znovu zmizí a za necelých pět minut se ozve nejisté štěknutí. Tence hvízdnu a za okamžik je u nás i nějakým klukem, který kulhá.
"Promiňte je tu někdo? Potřeboval bych se dostat do vesnice u útesů, bydlím tam," promluví vyděšeně kluk.
"Jo někdo tu je, ale do vesnice se nedostaneme. Je taková mlha, že by se z ní dala udělat krupice. Půjdeš k nám a zavoláš vašim. Snad tam trefíme," pousměji se na něho.
"Dobře, neviděl jsi Dicka prosím? Vodí mě, kvůli té mlze asi zabloudil,"zeptá se ustaraně kluk.
"Je tu vedle mě a je vyděšený. Ken nás odvede domů, neboj," oznámím mu, hned mi dojde, že tím myslel onoho labradora, co se ke mně tiskne, a tiše hvízdnu na Kena. Ten přiběhne a strká mi do ruky podlouhlí předmět. Vezmu ho. Klukovu ruku položím na opratě, které sevře, Kena přivážu na jednu z opratí, aby se nám neztratil, a v druhé držím hůl a psa za obojek.
"Ty máš koně?" zeptá se zvědavě kluk.
"Jo, dostal jsem ho k patnáctinám," odpovím mu.
"Tak můžeme," zavolám a naše družina, rozrostlá o dva členy, se vydá na cestu. Přiznám se mám dost pochybnosti, ale za okamžik Bleskovy podkovy zazvoní o dláždění nádvoří. Ken nás dovede až ke stáji, kde ho odvážu.
"Prosím tě počkej tady, jen ustájím Bleska a hned jsem tu, ano?" otočím se na kluka.
Ten kývne a pustí opratě. Trochu poodstoupí, abych ho mohl zavést do stání. Pořádně ho utřu do sucha, hodím přes něj jeho deku a žlabu dám žrádlo i vodu. Někdo už na zem dal slámu a jsem mu za to vděčný.
Nakonec ho poplácám děkovně po krku a opustím stáje.
"Tak pojď, ukážu ti, kde si můžeš zavolat," vezmu ho za ruku a vedu tu malou smečku dovnitř. Chvilku tápu, než ho najdu, ale podaří se a já se vzdálím, aby si mohl zavolat. Kenovi podám kus nejlepší šunky a neošidím ani Dicka, který se konečně vzpamatoval a už se netřese.
"Děkuji za půjčení telefonu, naši už měli strach, kde jsem, asi bych se měl představit, jsem, Juno Azuki," ozve se za mnou přátelsky.
Postavím se a s úsměvem se představím. Přitom si ho dobře prohlédnu. Světlé,skoro blonďaté, krátké vlasy měl rozcuchané. Oválná trochu baculatější tvář, ze které na mě koukaly dvě velké zelené oči. Vlastně nekoukaly, i když byly jasné, byly podivně zastřené a dívaly se strnule dopředu. Ústa ve tvaru srdce se stáhla z přátelského úsměvu do tuhé masky. Středně vysoká souměrná postava navlečená do vybledlých džin a vytahané teplé košile.
"Vadí ti, že jsem slepý?" zeptá se, zklamaným hlasem, Juno.
"Proč by mě to mělo vadit? Jen mě to překvapilo, i když jsem to měl předpokládat. Vše vysvětluje ta hůl a pes. Běž si sednout ke stolu, je po tvojí levé ruce vzdálen asi pět až sedm kroků, máš tam talíř se sendvičem a horký čaj. Dick už své dostal," odpovím a pokrčím rameny.
"Děkuji ti. Nemusel sis dělat práci, počkali bychom domů," usměje se Juno. V dalším okamžiku mu zakručí v břiše. Juno, rozpačitě, zrudne a hodí po mě omluvným úsměvem.
"Ty možná jo, ale žaludek ne. Tak dobrou chuť," snažím se potlačit smích v hlase. Podle jeho úšklebku se mi to nepodařilo. Vzdálím se, abych mu umyl hůl od blata, zároveň se mrknu z okna.
Zdá se, že mlha ustoupila. Když vyjdu z koupelny, kterou jsem pracně hledal, je mlha pryč docela.
Vstoupím do kuchyně a vidím ho stát rozpačitě u stolu s talířem a hrnkem v ruce.
"To jsi měl nechat na stole. Jestli chceš, můžeme jít, mlha už je pryč," oznámím mu a vezmu mu věci z rukou a dám do dřezu.
"Jestli by to šlo, šel bych hned," usměje se, Juno.
"A moc děkuji za pohoštění pro sebe a Dicka" vzpomene si, Juno, na dobré vychování.
"Nemáš za co. Doprovodím tě domů. Budu mít klidnější svědomí a trochu to tu poznám," usměji se a do ruky mu strčím jeho hůl.
"Děkuji. Budu jen rád," odpoví mi a spolu opustíme zámeček. Mě navíc doprovází Ken.


Sen

8. září 2009 v 1:45 | Atthea |  Bouře
Mám tu pro vás první povídku. Doufám, že se bude líbit a zanechte komentíky ^.^




Stál jsem na útesech a za vodící lano jsem držel Bleska. Mého černého koně hřebce fríského plemene.
Oči jsem upíral na útes, který se tyčil nad námi, a měl jsem je rozšířené hrůzou.
Stál tam kluk a zdál se mladší než já.
Jeho tyrkysový pohled se upíral na rozbouřené moře a na něco čekal.
Vlastně jsem mu do tváře ani neviděl, netušil jsem jaké má oči, i když mi vše napovídalo, že právě tyrkysové, ale přece jen jsem měl pocit, že mu na rtech hraje smutný úsměv, plný očekávání.
Ale jakého? Na co čekal? Po čem tak toužil?
V dálce se zablesklo a kluk vykročil ke kraji útesu.
Vykřikl jsem, ale z úst mi nic nevyjde.
Bleskovy otěže upevním o pevnou skálu, aby neutekl, a spěchám nahoru, abych ho zachytil.
Marně.
V momentě, kdy ho už, už chytám, se kluk odráží a skáče.
S děsem v očích si lehnu na kraj a čekám, že ho uvidím roztříštěného.
Nevěřím, nechci věřit tomu, co vidím.
Kluk jakoby visel mezí nebem a zemí. Jakoby zpomaleně pozoruji,
jak se jeho tělo pokrývá černo, černým peřím.
Paže se mění v perutě, nohy v orlí spáry a jeho nádherné oči v orlí zrak.
Ve zlomku vteřině proměna, kterou jsem sledoval jako by zpomaleně.
Těsně nad zemí nabere do perutí vzduch a vzlétne k temnému nebi.
"Erden," zašeptám mimoděk.
Orel, jako by zachytil to jméno, přilétne a kousek přede mnou zastaví, máchajíc perutěmi tak,
aby se udržel ve vzduchu.
Upírá na mě zděšený pohled.
"Proč, proč jsi to zrovna ty?" vybuchne mi v hlavě jasný hlas.
Vedle mě udeří blesk a ozáří mě.
Trhnu sebou. Nevím, z čeho jsem víc vyděšený.
Z hlasu v hlavě nebo z blesku, který uhodil vedle mě.
Začnu opatrně couvat od srázu a v duchu se ptám co se tu vůbec děje.
Dole zděšeně zařehtá Blesk a já se po něm ohlédnu, i když ho nemůžu vidět.
Je to jen zlomek vteřinky, ale když se obrátím zpět, je orel pryč.

Otevřu oči a posadím se na posteli. Po zádech mi teče studený pot a složím hlavu do dlaní.
Co to mělo znamenat? Co se to děje? Je to už týden, co se mi zdá jeden a ten samí sen. Pomalu ho začínám považovat za noční můru.

Zdává se mi o tom, co jsem se dozvěděl, že se budeme stěhovat.
Táta dostal nabídku, po které skočil s nadšením malého dítěte. Bude dělat kastelána v nějakém zapadlé vesničce.
Jedná se o nějaký zámek… bůh ví jeho jméno.
Žádný z předchozích,majitelů´ tam nevydržel déle jak měsíc. Proto se plat skoro rovná královskému. Z toho co jsem tajně vyslechl, se toho chytil jen kvůli dluhům, které už z běžného platu nestačily utáhnout.
Máma nakonec kapitulovala a dala výpověď v práci, aby mohla následovat svého muže. Místo toho se ji poštěstilo najít jinou, kterou může provádět přes internet.
"Co se stalo?" vejde do pokoje rozespalá máma.
" Nic mami jen se mi zdál špatný sen," uklidním ji a znovu si lehnu.
"Vstávej, nemá cenu si znovu lehat, když za pár minut vstáváš," napomene mě. A za chvíli ji slyším, jak kramaří v kuchyni, aby udělala snídani.
Podívám se na budík a s povzdechem vstanu. Převléknu se do pracovního a vyběhnu s Kenem v patách ke stájím, kde už netrpělivě podupává Blesk.
Dostal jsem ho k patnáctým narozeninám. Tehdy jsme na tom byly finančně skvěle. Vlastně jsme byly odporně bohatý. Pak přišel úpadek a my se museli prakticky ze dne na den naučit šetřit.
Pro mě to byla šíleně obrovská rána. Byl jsem rozmazlený a rozhazovačný, ale hrozba, že přijdu o Bleska, mě vzpamatovala a já si našel brigádu, abych finančně vypomohl na jeho krmení a veterináře.
Ze začátku to bylo těžké. Kamarádi, o kterých jsem si myslel, že jsou mí nejlepší přátelé, se ke mně otočili zády a pomlouvali mně, kde jen mohli.
To bylo asi nejhorší. Vědomí, že se, se mnou přátelili jen kvůli mým prachům, které jsem rozhazoval plnými hrstmi.
Pak jsem nad tím mávl rukou a smířil jsem se s tím.
Rychle vyhřebelcuji a nakrmím Bleska a vyženu ho do ohrady, abych mu mohl vyčistit stáj. Tohle byla jen má povinnost. Ještě mu nanosím vodu, aby měl co pít a běžím se osprchovat, převléct a s taškou na rameni seběhnu do kuchyně na snídani.
"Naoki, dnes vrať učebnice. Je zbytečné hodit na ty dva dny do školy. Musíme nakoupit věci, co tam budeme potřebovat a teplejší oblečení," povzdechne si mama.
" Jasně, vím, abych řekl pravdu, už se docela těším. Ken to tu ohlídá, že chlupáčci," zajedu mému druhému příteli do huňaté srsti.
Jeho jsem zase pro změnu našel před rokem jako šestiměsíční štěně, skoro uškrceného a napůl mrtvého hlady v lese, když jsem honil Bleska, který mi utekl. Nějak jsem ho přitáhl domů, a i když máma lamentovala na celé kolo, zůstal u nás.
Ken se po mě ohlédne a znovu se vrátí k misce s jídlem.
"Stejně by mě zajímalo, co je to za plemeno. Kdokoli přijde někdo cizí, je málem sežrán za živa a nepustí ho z dohledu, dokud neodejde. Párkrát napadl i psy," přemýšlivě se po něm kouká.
"Už jsem to zjistil. Jedná se o kražského pasteveckého psa. Je to razantní hlídací pes, k cizím je ostražitý a nevyzpytatelný. K rodině milý a přítulný," odrecituji z knihy, kterou jsem si přečetl v knihovně.
"No tak už vím, proč se lidé našemu statku vyhýbají," povzdychne si máma a jde tátovi udělat vajíčka.
"Ale díky němu nás v létě nevykradli, když jsme byly ve městě nakupovat," připomenu ji příhodu se zloději.
"To je fakt, musel jsi ho odtáhnout, aby ty zloděje zatkli. Ten velitel ho chtěl na místě koupit, rozmyslel si to, když mu Nero málem ukousl ruku. Ale ta odměna stála za to," usměje se máma.
Zasměji se při té vzpomínce. Ten policista koukal dost vyjeveně a táta ho tenkrát konečně přijal.
Do té doby se na něj díval jak na příživníka. Dojím poslední sousto a vyběhnu s pozdravem z kuchyně.

Ve škole to přežiji jen tak, tak. Porvu se s bývalým kamarádem a skončím v ředitelně. S kamennou tváří si vyslechnu výhružky o vyhazovu, načež mu na stůl vyskládám učebnice a s přátelským sbohem mu třísku s dveřmi. Na poslední vteřinu zahlédnu jeho vytřeštěný, nic nechápající pohled. Uchichtnu se, s veselou náladou minu bývalého kámoše a s přáním pěkného dne vyjdu, kolem zkoprnělé sekretářky, do jasného slunečného dne.
Venku už čeká, na mě, v autě máma a zrovna s někým telefonuje. Podle sevřených úst to odhadnu na ředitele mé bývalé školy. Když mě uvidí, usměje se na mě a něco odsekne do telefonu a zavěsí.
"Poslední den a ty se musíš poprat," přivítá mě máma s jemnou výčitkou.
"Promiň, nemohl jsem se dívat, jak šikanuje někoho slabšího než je on sám," omluvím se provinile.
"Kdysi jsi byl stejný," poznamená máma.
"Kdysi," přikývnu se smutkem nad svými činy. Kdysi jsem se na to díval jinak, ale to odvál čas.

Zbytek dne, stejně jako následující dva dny uplynou v šíleném trysku nákupu, balení a odvážení věcí do nového domova.
Prodej statku, který nás zbavil zbytku dluhů, proběhnul bez problémů a druhý den ráno jsem se vzbudil nevyspalý do šedého rána, který hrozil bouřkou.
Oblekl jsem se do pomačkaných džínů a sešel dolů, abych naposledy nakrmil Bleska v jeho starém domově. Potom přes něj přehodím deku a vyvedu ho ven.
Ken jde za mnou v těsném závěsu.
Novému majiteli statku se rozšíří oči úžasem, když spatří Bleska.
"Chci toho koně, kolik za něj požadujete?" zeptá se otce.
Zatrne ve mně a Blesk, který vycítí mé rozpoložení, se začne plašit a jankovatět.
"Je mi líto, není na prodej, dohodli jsme se na statku a na ničem jiném," odbude ho otec tvrdě.
Nový statkář se vrhne ke mně a snaží se mi vytrhnout opratě. V dalším okamžiku zasáhne Ken, který se postaví před Bleska a tvrdě zasáhne proti statkářovi.
"Ta bestie je vzteklá, zavolejte policii," začne ječet, až přiláká lidi z okolí.
" Viděl jsem to od začátku a můžu jen říct, že ten pes jen bránil krádeži, takže jestli se chcete zodpovídat před soudem, směle do toho," zasáhne policejní hlídka, která šla okolo.
Statkářovi sklapne a já můžu Bleska, když ho po půl hodině uklidním, naložit do přepravního boxu. Nero zůstane s Bleskem a já nasednu do auta.
Po nekonečných pěti hodinách s pěti zastávkami, aby se Blesk mohl protáhnout a napít se, dorazíme do našeho nového domova. Už od silnice jdou vidět vysoké strmé útesy a věže zámku, kde má otec pracovat.
Z těch útesů mě jímá hrůza a ještě do toho se po nebi rozběhne klikatý blesk, který neprovází hrom.
Z otcových dalších slov mnou projede hrůza.
"Hromové útesy nás vítají, rodinko," pronese se širokým úsměvem.


Zkoušíme

7. září 2009 v 18:04
Tak uvidíme, jestli to tentorát vyjde ;)