Říjen 2009

Bouřný den

29. října 2009 v 14:12 | Atthea |  Bouře


Probudím se do zamračeného rána. Hlavou mi projede, co se stalo včera a přejedu si rukama po tváři. Vyskočím z postele a rychle na sebe naházím oblečení. Vběhnu do stájí a vidím, že Ramies je v plné práci. Neváhám a začnu mu pomáhat.
"Kde je Erden? Mladý pán si vylehává jako obvykle?" zeptám se jedovatě.
"Dnes má jiné starosti, je den bouřek," odpoví mi tiše.
"Nic proti Ramiesi, vím, že máš bratra rád, ale abych řekl pravdu, jednáš s ním jako s cukrkandlem. Jestli si nedáš pozor tak se ti v té bouřce rozpustí," zavrčím na něho a dál nakládám hnůj na kolečka.
"Erden ztratil matku, když byl ještě dítě, někdo se o něho musel postarat. Otec měl jiné starosti," vyjede na mě.
"A o tebe se postaral kdo?" zeptám se ho.
Ztuhne.
"Řekl bych, že nikdo a všechno sis musel zasloužit. Měl jsi ho vychovat stejně," vyjedu na něj.
"Ty nic nechápeš. On je…" začne ho obhajovat Ramies.
"…rozmazlený fracek, který se štítí práce a dělá jen problémy," skočím mu do řeči.
"Není ze skla, aby se s ním zacházelo v rukavičkách," zaječím na něho.
Ramies na mě zůstane hledět a z tváře mu vyprchá barva. Pak švihne vidlemi o zem a vyběhne ze stájí. Zvednu je a dokončím jeho práci. Pak začnu čistit koně, když jim zvednu nohy, abych vyčistil kopyta, zjistím, že potřebují nové podkovy.
Chvilku mi trvá, než najdu Ramiese. Stojí na věži a na ruce mu hřaduje orel.
"Ramiesi za deset minut na nádvoří, koně potřebují podkovy," oznámím mu.
"Já vím, ale počkám …," začne Ramies.
"Na nic čekat nebudeš, když tu není ten fracek, tak Hroma povedu sám, zvládnu ho," odseknu a aniž bych mu dal čas na námitky, zmizím.

Přesně za deset minut se objeví dole a začne osedlávat Rysse. Já navléknu Hromovy ohlávku, připnu k němu vodící lano a vyšvihnu se na neosedlaného Bleska.
Ramies se sevřenými rty nasedne a klusem vyjede z brány, následuji ho. Všechno jde dobře, dokud nedojedeme k trhu.
Hrom se začne vzpouzet a zatáčet k trhu, který se právě koná na návsi. Trhnu lanem, abych ho přivedl k rozumu, ale nepomůže to. Vzepne se a skoro mě shodí z Bleska.
Mám toho akorát dost. Sesednu a přitáhnu si Hroma k sobě. Kopne mě. Švihnu ho přes hřbet lanem. Tohle sice nemám rád, ale rozhodně s sebou nenechám vláčet zvířetem.
Hrom se na mě vyjeveně podívá. Zřejmě na to není zvyklí. Blesk sice taky ne, ale na rozdíl od tohoto nevychovance ví, jak se má chovat na veřejnosti.
Hrom se nadechne a zaútočí, mám jen tak, tak čas uskočit bokem. Z lana vytvořím smyčku, zaháknu je za zadní nohy a prudce trhnu, čímž Hrom ztratí rovnováhu a svalí se do prachu. Rychle mu přišlápnu lano, aby nemohl vstát.
Chvíli sebou hází. Připomíná mi malé děcko, kterému zatrhli zlobení. Pak se zklidní. Ještě chvíli počkám a pak uvolním lano.
Hrom vstane a znovu se pokusí postavit na zadní. Stačí jeden varovný pohled a zklidní se. Znovu se vyšvihnu na Bleska a zamířím za Ramiesem, který sedí na koni trochu dál.
Ústa, která se ještě před chvíli zlomyslně šklebila, má otevřené šokem.
"Erden tě asi přerazí,"konstatuje suše.
"Pokud to první neudělám sám," ujistím ho s klidem i když ve mně všechno vře. Mám tisíc chutí dát Erdenovi pořádnou lekci a nejlépe přes zadek.
"To bude ještě zajímavé," uchichtne se Ramies a s moc veselou náladou se vydá znovu na cestu.
Hrom kluše krotce za mnou. Vjedeme do dvora kovárny a sesedneme. Znovu musím zkrotit Hroma, který začne jančit.
Počkáme, dokud kovář neskončí s koněm, který byl před námi. Konečně kovář udělá poslední úpravy a odloží pilník.
"To byla dobrá práce na té návsi," usměje se na mě.
"Jestli vám to nebude vadit tak bych vzal první tyhle dva a tu bestii," ukáže na Hroma, "bych si nechal jako poslední," určí pořadí.
"Jasně že ne," usměji se a Hroma uvážu na krátko k železné tyči, kde nemůže napáchat škodu. Je z toho docela v šoku. Ještě zavolám Bleska k sobě a spolu čekáme, až kovář skončí s Ryssem.
Jen co skočí, podá mi kovář ohlávku.
"Tu nepotřebuji," usměji se na něho a vyšvihnu se na jeho hřbet, projdu ho a pak jen sledu, jak ho kovají. Stojí klidně a bez problému se nechá okovat.
"Takového koně je radost kovat," poplácá ho kovář po krku a Blesk se po něm ožene. Kovář se jen zasměje a zavolá chlapy na Hroma. Odvážu ho a znovu se začne předvádět. Má trpělivost je u konce.
Přetáhnu ho lanem po nejcitlivějším místě a přišlápnu lano. Začne vyhazovat zadními.
Popadnu provaz a potrhnu mu přední nohy, takže se znovu ocitne na zemi. Když vstane, ožene se po mně. Znovu mu podrazím nohy. Tentokrát zůstane ležet. Po chvíli pomalu vstane a zůstane stát se svěšenou hlavou. Zavedu ho ke kováři, který ho bez větších problémů oková.
"Jak vidím, konečně se našel někdo, kdo tu bestii zvládne," okomentuje to jeden z přihlížejících z davu, který se shromáždil u vrat.
Ozve se vlna souhlasného mumlání.
Připnu vodící lano z druhé strany ohlávky a vyšvihnu se na Hromuv hřbet, provedu ho a po souhlasném kývnutí, že je vše v pořádku, zaplatím.
Domů se rozhodnu jet na Hromovi. Klusem vyběhneme z kovárny a tryskem vesnici. Zastavíme se až na hradě. Blesk běží vedle mě jako by to byla pro něj samozřejmá věc, nemusím ho ani přivazovat.
Na nádvoří sesednu a podívám se na oblohu, kde celý den křižují blesky.
"Doufám, že nic nezapálí," zamumlám nahlas.
"Copak, ty se bojíš ohně?" dobírá si mě Ramies.
"Víc než čert kříže. Radši bych krotil stádo běsnících koní, než se střetl s ohněm," odpovím mu a zavedu Hroma do ohrady. Vyjdu ven a protáhnu se. Tentokrát mi Hrom dal pořádně zabrat.

Opřu se dlaní o vrata a sleduji Ramiese, který se stará o svého koně.
Najednou vzhlédne a nastaví ruku orlovi, který se z ničeho nic snese dolů a usadí se mi na natažené ruce.
Ramies se vyjeveně na mě podívá, stejný pohled věnuji orlovi. To je poprvé co orla vidím tak zblízka.
"No tak leť k pánovi," zamumlám a trhnu rukou směrem k Ramiesovi. Orel se ani nehne, jen po mě střelí vyčítavým pohledem. Začnu si ho bedlivě prohlížet. Na jeho pařátech, které zatíná do džínsky objevím rolničky, které skoro neslyšně zvoní.
"Erdene," vydechnu překvapeně.
"A kdo si myslíš, že to je jiný? Jak vidíš má svůj osobní trest," promluví jízlivě Ramies.
"No zřejmě si někdo uvědomil svou chybu, ale místo aby se ji pokusil napravit tak to ještě zhoršil," usoudím suše.
"Dej si pozor, o kom tu mluvíš. Proklel ho náš otec, ten, který se o nás měl starat," chytne mě pod krkem.
"Pokud to neudělal, pak byl zřejmě špatným otcem a víc se staral o své poddané, než o své syny," strhnu nu ruku z krku a nehledě na orla, který polekaně vzlétne, zajdu do hradu.
Ramies se za mnou šokovaně dívá.

Král, který stojí na hradbách, neví, jestli se má rozčílit, nebo rozesmát. Chtě nechtě však musí uznat, že má Naoki pravdu. Všichni udělali chybu a on největší. Teď jen musí doufat, že si s tím Naoki poradí.

Suchá bouře trvá až do nočních pozdních hodin. Naštěstí nic nezapálila.
"Jak sis dovolil jít kovat koně beze mě a ještě se tak ohavně chovat k mému Hromovi," stojí Erden přede mnou v pozici rozčíleného šlechtice a ječí na mě.
Podívám se na něho a v klidu si položím nohy na stůl.
"Ten kůň je rozmazlený fracek, stejně tak jako ty. I když je zřejmě inteligentnější než ty, protože pochopí, kdy má dost," setřu Erdena.
"Ty jeden bezbřehý šovinisto," zaječí na mě.
Když se rozčiluje, je neodolatelný, pomyslím si.
"To mluvíš z pozice mistra?" zeptám se klidně.
Chvilku přemýšlí, jak jsem to myslel. Když na to přijde, přímo se rozběsní.
"Ty parchante, nesaháš mi ani po kotníky, dokážu všechno co ti nuzáci dole a líp!" ječí, až se otřásají okna. Chytnu se toho.
"Výborně tak si uděláme zkoušku. Ve škole máme týden volna, tak ten týden budeš žít dole v chatrči a živit se budeš tím, co vyrobíš a prodáš, nebo co najdeš. Když přijdeš dřív, jak za týden budeš mi týden sloužit, když to vydržíš, budu týden sloužit já tobě. Budeš absolutně bez prostředků, bez peněz nebo pomoci tvého drahého bratříčka. Budu tě sledovat, a když něco takového zjistím, automaticky prohráváš, platí?" natáhnu dlaň,
"Platí," plácne si ve stejném momentě, kdy Ramies vykřikne, to ne.
"Ale ano Ramiesi sázka platí," ušklíbnu se na něho. V ten moment dojde Erdenovi, s čím souhlasil.
"Tys mě podvedl, využil jsi mého vzteku," zaječí na mě.
"A co? Souhlasils dobrovolně tak sázka platí, nebo chceš to vzdát a prohrát rovnou, zbabělče?" ušklíbnu se na něho.
Přímo na něm vidím, jak se snaží najít neexistující cestu ven.
"Já to dokážu," zvítězí v něm hrdost prince.
"Výborně tak ti půjdu zabalit a ty půjdeš se mnou, aby ti tvůj drahý bratříček nemohl dát nějaké peníze, které bys pak vydával za vydělané," popadnu ho za ruku a táhnu do jeho pokoje, kde mu sbalím pár kousku oblečení a zabavím cenné věci, které by mohl prodat. Pak ho osobně dovedu do chatrče.
"Tu máš deku a uvidíme se za týden. Abych nezapomněl, o tvé zkoušce jsem řekl jedné hodné paní, tak už to určitě ví celá vesnice a dá na tebe pozor," usměji se, dám mu pusu a zmizím, než mi stačí něco udělat.
"Svině," zaslechnu Erdena.
"Neznáš to přísloví, podle sebe soudím tebe?" nakouknu dovnitř a urychleně se pakuji, když po mě hodí poslední hliněný hrnek, který tam zbyl.
Vrátím se na hrad a ve dveřích do pokoje mě zkříží cestu Ramies.
"Nemůžeš ho tam nechat!" zaječí na mě.
"Představ si že můžu. Je to sázka Ramiesi," usměji se na něho sladce. Proklouznu kolem něj a zabouchnu za sebou dveře.

"Tak to jsem zvědavý, jak tohle naše rozmazlené princátko zvládne,"
uchichtne se skřet.
"Nezvládne, je zvyklí, že práci za něj někdo udělá a jídlo mu donesou až pod nos,"
odfrkne si pobaveně orel.
"Ač nerad musím s tebou souhlasit," ozve se král,
který přišel na návštěvu.
"Tuhle lekci potřeboval dávno. Udělal jsem chybu,"
přizná si král s povzdechem.
"Každý dělá chyby, ale musí umět postavit se čelem k následkům,"
promluví tiše orel.
Na to nemá jak král, tak skřet co říci.

Tanec se smrtí

24. října 2009 v 2:57 | Atthea |  Bouře

Naštvaně zabouchnu dveře od pokoje a rovnou skočím pod sprchu. Potom vejdu pokoje a začnu se oblékat, přece jen je teprve poledne. Jen co se nasoukám do džín, ozve se zaklepání.
"Dále," zavolám a doufám, že to není Erden. Je.
"Copak, pán se vydováděl s děvčaty?" zavrčí na půl úst.
"A víš, že jo? Ještě přišli tři," odseknu naštvaně.
"Cože?" vytřeští na mě oči.
"Slyšel jsi," odseknu a natáhnu se po košili.
"S nikým se zahazovat nebudeš, jsi jen můj,"vytrhne mi košili z ruky a zvedne mi bradu, aby mě políbil.
Vytrhnu se mu a vrazím mu facku.
"Tak na to si nezvykej. Pokud jsi byl na tohle zvyklí, když jsi byl princ tak prosím, ale já nejsem tvůj majetek a teď se mě docela i hnusíš, žárlivče," řeknu ledově, vytrhnu mu košili z ruky a zabouchnu za sebou dveře.

Překvapeně zírám před sebe a držím se za tvář. Do očí mi vhrknou slzy. To co si teď dovolil Naoki si nedovolil nikdo za tři tisíce let!
Co si to ten spratek dovoluje? Já mu dovolím, aby se mě dotýkal, dám mu svou přízeň a on si mě dovolí fackovat?!
Prudce se obrátím na patě a vystřelím z pokoje.
Tak tohle mu přijde draho! Vůbec si ho nebudu všímat!! Však on přileze.

Král se pobaveně kouká za svým běsnícím synem a usmívá se.
"Velmi dobře Naoki. Vzal jsi to za správný konec," pochechtává se a podívá se na zamračené nebe.
"Dnes bouře nebude. A ty Naoki dokážeš napravit, co já jsem způsobil, protože dokázals, aby se do tebe zamiloval," šeptá si pro sebe.

Vydám se do stájí a zkontroluji Bleska, potom se vydám zpět do pokoje a s úlevou zjistím, že tam Erden není. Sednu si ke stolu a začnu si psát úkoly. Když jsem hotov, zapnu počítač.
Chvíli bez cílně surfuji na internetu, když mě napadne zkontrolovat e-maily. Udělám to hned a překvapeně povytáhnu obočí nad došlou poštou. Na některé odpovím některé bez přečtení vymažu. Než se naději je večeře a dojdu do kuchyně, cestou minu Erdena, který kolem mě propluje jako bych byl duch.
"Pán se urazil? No uvidíme kdo z koho,"uchichtnu se a sednu si na své místo.
S chutí se pustím do večeře a zjistím, že je málo slaná. Slánka jako naschvál stojí přímo u Erdena a Ramiese.
"Ramiesi prosím tě podejmi sůl," požádám ramiese ignorujíc fakt, že Erden po ni natahoval ruku. Ramies mi ji podá a já se bavím Erdenovím nevěřícným pohledem. Osolím si a slánku postavím vedle talíře.
"Podej mi slánku!" nařídí Erden se skřípěním zubů.
"Ramiesi, potřebovals něco?" zeptám se jeho bratra.
Ramies má co dělat, aby nevybuchnul smíchy.
"Erden chce slánku," odpoví po chvíli Ramies.
"A proč mě nepožádá?" hraji si na udiveného.
"Já jsem ti o ni řekl, nemůžu za to, že jsi hluchoň," zaječí Erden až mi zvoní v uších.
"Mami jsou tu myši, mám říct Kenovi, ať je vychytá?"zeptám se mámy, která nás nechápavě sleduje.
"To by bylo fajn, drahoušku," souhlasí máma.
"Dobře večer ho sem pustím," kývnu a dám se do jídla.
"Naoki," zařve na mě Erden.
"Tak se jmenuji, máš s tím nějaký problém?" zeptám se ho s klidem a pokračuji v jídle.
Erden na mě zůstane hledět v naprostém šoku, zatím co Ramies do sebe nedokáže vpravit sousto, jak se tiše směje.
Nechám ho být a v klidu dojím, pak odnesu talíř do dřezu a dám se k venkovním dveřím.
"Kam jdeš?" zeptá se mě Erden. Jeho otázku ignoruji a zabouchnu za sebou dveře.

Naprosto mimo hledím na zavřené dveře a v očích mě pálí slzy. Takhle mě ještě nikdo neponížil. Podívám se na bratra, který se dusí smíchy, vyskočím od stolu, až povalím židli a bez dovolení vyběhnu z jídelny.
Na schodech k našim pokojům se setkám s otcem. Tedy přesněji řečeno s jeho duchem.
"Už jsi spokojený? Ponížil mě třikrát za jediný den! Doufám, že se bavíš," vyjedu na něho, když vidím pobavené jiskřičky v jeho očích.
"A víš, že jo? Už bylo na čase, aby tě někdo srovnal do latě, já to bohužel zanedbal," odpoví mi otec a zmizí.
Vztekle bouchnu do místa, kde stál a výsledkem je to, že mě ke všemu tomu ponížení ještě bolí ruka.
Začnu vztekle chrlit nadávky jen proto, aby mě odněkud přiletěl pohlavek.
Naprosto zdrcený se odeberu do svého pokoje, kde se rozbrečím. Konečně začínám chápat pocity těch, kterým jsem ubližoval. Taky si začínám uvědomovat ještě něco, že jsem se do toho nafoukaného, drzého a úžasného parchanta zamiloval.
Tolik jsem chtěl, aby mi ležel u nohou jako všichni, že jsem mu dovolil, aby se mi zaryl hluboko do srdce. Pro něj bych obětoval vše i svobodu.
Je mi ze sebe na nic.

Naposledy se podívám do zářivých hvězd a vydám se do svého pokoje. Zachumlám se do přikrývek a spokojeně usnu.
Probudí mě pocit nebezpečí a vykutálím se z postele opačnou stranou. Vzápětí se do postele zaboří něco ostrého a ozve se vzteklé zasyčení. Prudce se obrátím a vyběhnu doprostřed pokoje, kde je víc místa. Za postelí, která byla posunuta skoro ke stěně, aby se tam vlezl stůl, bych neměl naději.
Podívám se na útočníka a znovu uskakují před tou blyštivou věcí. Takhle se honíme po celém pokoji, připomíná mi to ztřeštěný tanec.
Nakonec toho mám dost a v momentě, kdy se napřahuje k další ráně k osobě přiskočím a vytrhnu ji tu věc z ruky. V zápětí zjistím, že držím v ruce kosu.
Ostřím ji položím na nohu a druhou na ni stoupnu tak, aby se při sebemenším pohybu zlomila.
"Ani se nehni nebo to zlomím, kdo jsi?!" zaječím na postavu, která s děsem zůstane stát.
"Ty jeden červe, vrať mi tu kosu!" zaječí postava a začne se přibližovat.
Přitlačím na kosu, až se ostří prohne. Postava zděšeně odskočí.
Podívám se na postavičku a v zápětí se podivím, čeho jsem se bál. Přede mnou stojí stařena, která je tak útlá, že by ji provlékly ouškem jehly.
S pod černé kapuce koukají mastné vlasy neurčité barvy a sem tam blýskne bělmo očí. Ruce, nebo spíš to co z nich jde vidět, připomíná kostru porytou kůží.
"Kdo jsi?!" zeptám se znovu.
"Ty to nevíš? Všichni ze mě máte strach. Jsem Smrt. A teď mi dej tu kosu! Musím být pryč dřív, než kohout zakokrhá," natáhne po ní ruku.
"Ani mě nenapadne. Vrátím ti ji a ty mě vezmeš sebou, že? Nebo s někým jiným," zaútočím na ni.
S pod kápí se ozve smích.
"Tak přece jen mě znáš, ale neboj se jen jsem chtěla otestovat tvou odvahu. Dám ti, co budeš chtít bohatství, nesmrtelnost, nebo toho koho si přeješ," nabízí mi Smrt.
"Nechci," odpovím s klidem.
Vycítím z ní úžas.
"A proč ne? Celý svět by ti ležel u nohou," láká mě.
"Protože o to nestojím. Bohatství je pomíjivé a všichni o tebe stojí jen pro peníze. Nesmrtelnost je na nic, když ji nemůžeš prožít s tím, koho miluješ. Navíc je strašné už to pomyšlení, že tu zůstaneš věčně, zatímco tví blízcí zemřou a mít někoho na koho si ukážu prstem? Proč mít někoho kdo tě nenávidí? Člověk by měl zůstat s tím druhým ze svobodné vůle, protože ho miluje ne, protože musí," odpovím jí a hodím ji kosu.
"Rozhodl ses správně Naoki. Přeji ti hodně štěstí," usměje se Smrt a zmizí.


Hluboko v jeskyni sedí orel a užasle hledí do kouzelného
zrcadla, které mu přinesl jeho přítel skřet.
Poprvé dovolil, aby jeho duši zaplavila naděje.
"Spoléhám na tebe Naoki," vydechne a podívá se přítelových
rozzářených očí.


"Prošel jsi první zkouškou Naoki. Nezklam mě v těch dalších.
Už kvůli mé kletbě trpí příliš moc lidí i zvířat i jediný je moc,"
povzdechne si král a podívá se na Erdena, který spí v koutu svého pokoje.
Ramiese, který se na věži kouká do dáli, tam kde tuší svou lásku
A nakonec do jeskyně, kde se ukládá k odpočinku skutečný orel bouřek


Žárlivost

12. října 2009 v 12:45 | Atthea |  Bouře


Se zíváním schroupu poslední topinku a zvednu se od stolu, kde všichni snídáme.
"Jdu do školy, Erdene, jdeš taky nebo se hodíš, marod?" zeptám se zvědavě.
Erden se koukne na nesnědenou snídani a začne vsávat.
"Napřed to dojez, já tě počkám," zarazím ho. Erden kývne a znovu se pustí do snídaně. Počkám ho i s taškami na nádvoří a prohlížím při tom zranění Hromovi.
"Jak to vypadá?" ozve se za mnou a vzápětí se ozvou rolničky.
"Není to tak zlé, jen chvíli nebudeme jezdit," usměji se a otočím se k němu.
"Aha," přejde k Hromovi a obejme ho.
"Jak si věděl, že mi hrozí nebezpečí?" zeptá se mě. Přestanu, prohlížet Hroma.
"Viděl jsem to," odpovím tiše.
"Vezmi si tašku a pojď, ať to stihneme," promluvím normálně a vyběhnu z vrat. Erden mě následuje.
Mlčky dorazíme do školy a jdeme rovnou do lavice. Ještě si zaběhnu pro pití, když mě zastoupí parta kluků.
"Vypadni z města. Ty i tvoje rodina, nestojíme o vás," začne ten, co stojí vepředu.
"A pročpak?" zeptám se s úsměškem.
"Co jste vy přijeli, znovu se objevil jezdec. Ty děti co byli včera na útesech, postihla divná nemoc. Nikdo si s ní neví rady, leží v horečkách a nic ji nemůže srazit, blouzní. O jakémsi jezdci na útesech," vysvětluje tiše.
"A zeptali jste se jich, co na těch útesech dělali?" zeptám se klidně.
"Naoki?" přijde ke mně s otázkou Erden.
"Tohle vyřeším já, Erdene," strčím ho částečně za sebe.
"Tak zeptali?" otočím se zpátky na vůdce.
"Co by tam dělali? Vždycky si tam hrají," odpoví vůdce.
"Oni si hrají tak, že hází po lidech kameny?" zeptám se jedovatě.
"To by nikdy neudělali," začne je bránit kluk, ale moc jistě to nezní. Z tváře mu vyprchá barva.
"Ne?" zeptám se s pozvednutím obočí. Prudce se otočím a přes Erdenův protest jim ukážu jeho ruku, která je pokryta drobnými rankami.
"Ramena a záda jsou na tom stejně a pochybuji, že by si tam dosáhnul sám. Úplně stejné má i jeho kůň, jestli chcete, můžete se přijít přesvědčit," podívám se klukovi do očí a pak s Erdenem zajdeme do třídy, aniž bych si vzal koupené pití.
"To jsi neměl," řekne tiše Erden.
"Právě naopak, je na čase s tím výmyslem o přízračném jezdci přestat." Odseknu ostře.
"To nejsou výmysly," přistane mi na lavici plechovka s pitím. Vzhlédnu a střetnu se s pohledem kluka, který mě vyhazoval.
"Erdene, je mi to líto, právě mi volala máma, že se kluci přiznali. Moc mě to mrzí, prosím odvolej kletbu," žádá ho zoufale Erdena. Zmateně se na něho podívám a uvidím jak se Erden posměje.
"Omluvu přijímám," odpoví a podívá se z okna.
"Děkuji," pousměje se kluk a odejde.
"Neřeš to," promluví na mě Erden, a jestli jsem slyšel správně, tak to znělo pobaveně.
"Kdo tu něco řeší?" odseknu popuzeně a pak už okouzleně poslouchám jeho stříbrný smích. Takřka celá třída se na nás vyjeveně podívá.
"Co je tu k smíchu?" zavrčím na půl úst.
"Ty" odpoví mi Erden.
Střelím po něm pohledem a ignoruji ho.

Po škole se v městečku moc nezdržujeme a vydáme se domů, když narazím na stánek se zmrzlinou. Neodolám a kopím si sobě pistáciovou a Erdenovi ostružinovou. Překvapeně se na mě podívá, ale zmrzlou pochoutku přijme.
"No ty si dáváš,"ozve se vedle mě Aneta a vezme mi zmrzlinu.
"Hele to je moje," začnu se za ní honit.
"Ani náhodou beru si ji jako válečnou kořist,"zasměje se Aneta a začne ji lízat.
Podívám se na Erdena, abych si postěžoval a z jeho pohledu mě zamrazí. Kdyby pohled mohl vraždit, nejspíš mě umučí na místě a Anetu se mnou. Pak ke mně přijde a hodí mi zmrzlinu na hlavu a dá se do běhu směrem k zámku.
Snažím se z vlasů vyndat zmrzlinovou katastrofu a nechápavě se za ním dívám. Co to do něj vjelo?
Aneta se dívá střídavě na mě a za mizejícím Erdenem.
"Promiň asi jsem ti způsobila starosti navíc. Asi bude lepší, když budeme jen přáteli, ale i tak díky za zmrzlinu," usměje se na mě a odběhne domů.
Povzdechnu si. Přijdu vůbec někdy na to co se tu děje?

"Jak si vůbec může dovolit přede mnou flirtovat s tou nádherou? Dokonce ji dá svou zmrzlinu, kretén," drtím skrz zuby, ignorujíc fakt, že ta holka mu tu zmrzlinu sebrala a nadhodím si popruh školní brašny na rameni. Přitom se mi rozezvoní rolničky na zápěstí, které je obohacené o další řadu zvonků.
Nenávistně se na ně podívám.
"To byl dobrý vtip, táto. Pokaždé, když mě někdo zachrání, připnout mi na zápěstí rolničky, abych celému světu zvěstoval, že někomu patřím. Nejlepší je, že o obě řady se zasloužil jeden, který nahání holky z celého okolí," cedím polohlasně skrz zuby.
"Blbec jeden, kdyby se aspoň o mě tolik nestaral a neuměl tak božsky líbat. Že já ho někdy potkal!" vrčím a dupu po zadním točitém schodišti k našim pokojům.
"Ramiesi…," vletím do bratrova pokoje bez klepání. No jistě pán si znovu pročítá staré dopisy a ty novější, co jim jako poslíček nosím coby orel a poštovní holub. Beru to jako další druh trestu za to, co jsem jim proved.
"Copak je Erdene?" vzhlédne od dopisů.
"Představ si co ten kretén zas provedl!" zasupím a vylíčím mu celou příhodu.
"A to na tu holku žárlíš?" zeptá se mě pobaveně bratr.
Strnu uprostřed kroku a vztekle se na něho otočím.
"Co mě obviňuješ z něčeho tak odporného! Vždyť on si hraje s mými city!" zaječím na bratra až se otřesou okna.
"Nerad ti to připomínám, ale ty jsi to samé dělal roky a dokonce z rozkoší," připomene mi škodolibě Ramies.
Probodnu ho pohledem a vyřítím se z jeho honosného pokoje s efektivním třísknutím dveří.
,Co si to ten dement dovoluje mi tohle připomínat?! A co si Naoki dovoluje flirtovat s holkami a to před mýma očima a dokonce v mé přítomnosti! ´ běsním v duchu.

Malý skřet se s obtížemi vyškrabe na balvan před obrovskou klecí a ještě se pochichtává.
V kleci se něco pohne a to něco získá obrys obrovského ptáka, jehož půlnočním peřím se prohánějí blesky.
S obtížemi se narovná, jakoby v těsné kleci byl už dlouho.
Byl.
Přesně řečeno tři tisíce let.
"Jak se vám daří vaše Bleskovosti?" zeptá se skřet.
"Tak jak je uvězněnému, co touží po svobodě," uchichtne se orel.
"Však už se brzy dočkáte," usměje se skřet.
"To už jsi mi dlouho neřekl. Kdo je to tentokrát. Další statečná dívka?" zeptá se orel ironicky.
"Ne tentokrát je to muž," odpoví pobaveně skřet.
Orel se prudce obrátí, jak jen to dovoluje klec.
"Muž?" zeptá se udiveně a v očích mu zaplane naděje.
Už dlouho tušil, že princ je spíš na muže než na dívky.
"Ano a co víc, začíná žárlit,"začne se pochechtávat skřet a vylíčí příhodu ve vesnici.
Orlovi oči se usmějí.
"A to není všechno," napíná skřet.
"No tak mluv," ozve se netrpělivě orel.
"Princ už má dvě řady rolniček ještě jedna a úspěch bude skoro jistý," oznámí mu skřet.
Orlovi se úžasem rozšíří oči.
Doteď se nikomu nepodařilo získat byť jen rolničku.
"Snad máš pravdu příteli, snad se naše svoboda blíži. I když po těch tisíci letí, co nás král svým prokletím poslal sem, jsem už skoro ztratil naději," vzhlédne orel k průrvě, kterou je vidět kousek oblohy.
"Teď přijdou ty horší časy," zaprorokuje skřet a zmizí.
"To máš pravdu," usměje se smutně orel a znovu se uloží ke spánku, který mu pomáhá zapomenout na zajetí.

Záchrana

4. října 2009 v 16:16 | Atthea |  Bouře

Večer se vrátíme z projížďky a postaráme se o koně, volá nás máma k večeři. Opláchneme se a jdeme.
"Mám pro tebe novinku. Za týden začínáme provádět lidi tak si prohlédni pořádně zámek a podívej se do historie," oznámí mi táta při večeři. Málem se udusím kouskem bramboru, který vletí tam, kde nemá.
"Proč bych se to měl učit, když najmete průvodce?" zeptám se nechápavě.
"No smůla, nikdo sem nechce jít, tak to zbývá na tobě a na mě, maminka bude vybírat vstupné," pokrčí rameny táta.
Protočím panenky a kývnu. Co jiného můžu dělat?
Zbytek týdne se každou chvíli učím historii zámku a procházím ho.

Jednou se dostanu do obrazárny, kterou jsem do téhle chvíle neviděl. Jsou v ní obrazy v těžkých zlatých rámech posázené drahokamy. V místnosti je šero, tak vezmu louč, která visí na stěně, a s obtížemi ji zapálím. Začnu si prohlížet obrazy.
Zarazím se u třech.
Opatrně se k nim přiblížím a v mihotavém světle si je prohlížím. Je to tak nemýlím se.
Z těch obrazů, které jsou víc jak tři tisíce let staré, na mě shlíží Ramies, Erden a podle štítku Rich, první král této země a jejich otec.
Zároveň v něm poznám ducha, který mě vyděsil. Že by na tom snu bylo přece jen něco pravdivého?
"Co tu děláš? Sem nikdo nesmí," ozve se za mnou přísný hlas.
Polekaně se hlédnu a ve dveřích stojí Ramies.
"Procházím zámek, a proč sem nikdo nesmí, kdo vůbec jste?" zeptám se ho.
"Jednou se to dozvíš a teď pojď, nech duchy minulosti spát." Usměje se na mě a hodí smutný usměv na obraz za mnou. Chci se otočit a podívat se kdo na něm je, když mi vytrhne louč z ruky a vystrčí mě ven.
"Jestli ti můžu poradit, sem už nechoď," řekne Ramies a vede mě před ním ven.
Neptám se ho proč, tuším, že by mi to neprozradil. Uprostřed schodiště se potkáme s Erdenem. Jen se na mě podívá a se sevřenými rty se otočí a jde před námi. Dostihnu ho až na nádvoří. Zastav jen proto, že ho obejmu kolem pasu a přitisknu k sobě.
Přitisknu ho do rohu, odkud nemůže utéct a rukou mu zajedu pod košili. Nejlepší na tom je, že vůbec netuším, proč to dělám.
Ve vesnici jsem potkal šikovnou holku, která se mi líbila a tak jsme spolu chvilku laškovali. Slíbila, že zítra přijde.
A teď? Mám ruku pod Erdenovou košilí, laskám jeho kůži a nakláním se k němu pro polibek. Nedokážu se nijak ubránit, když jsem s ním, prostě se ho musím dotýkat.
Přitisknu se na něho a zmocním se jeho úst. Po chvilce šoku, na mé polibky začne odpovídat, obejmu ho a trochu zatlačím jazykem na jeho rty. Trochu váhavě je pootevře a já jím vklouznu dovnitř a začnu si pohrávat s jeho jazykem. Po chvíli se od něj omámeně odtrhnu. Pohne rukou, aby mě odstrčil, a při tom jemně zacinká jeho zápěstí. Vezmu mu ruku do své a okouzleně si začnu prohlížet jeho zápěstí, které je ozdobené rolničkami, které vypadají jako drobounké zvonky.
"Jsou nádherné, jak dlouho je nosíš a kde jsi je vzal?" zeptám se zvědavě.
"Kde jsem je vzal?" zeptá se a v jeho hlase je náhle slyšet nenávist.
Nechápavě se na něho podívám a zkamením, pod jeho ledovím pohledem.
"To ty jsi mi je navlékl, přímo jsi mě k sobě přikoval," procedí skrz zuby. Vytrhne mi ruku a zmizí v zámku.
Nechápavě se za ním dívám. Já ho k sobě přikoval?
Jak?
Kdy?
Proč tohle říká? Honí se mi hlavou otázky, na které neznám odpověď.
Erden, který by je mohl zodpovědět, někam zmizel a mám takové tušení, že dnes se mi bude vyhýbat.

"To je neuvěřitelné, netušil jsem, že se tolik lidí zajímá o zámek," jásá táta a sleduje dav před zámkem.
Ušklíbnu se. Nedělám si iluze, že by ten dav zajímal zámek. Podle mě se spíš zajímá o ty ztřeštěnce, co se sem přistěhovali, tedy o nás.
"To si sice nemyslím, ale je to jedno. Když budeme mít co odevzdat, snad dostaneme nějaké prémie," uvažuje máma ekonomicky a jde si sednout za kasu. Já s tátou seběhneme dolů a jako správný kastelán přivítá lidi. Já se mezitím koukám, jestli Aneta přišla.
Zahlednu, jak na mě mává známá černovláska a hned vedle uvidím Anetu. Usměji se na ni. Víc nestihnu, protože beru první hlouček na prohlídku. Naštěstí je v něm i Aneta a za celou prohlídku se dohadujeme o faktech.
,Historii zámku má nastudovanou´uznám s respektem a vesele se s ní hašteřím o drobnostech. Bavíme se nejen my, ale i lidi co si pod mým vedením prohlíží zámek. Co chvíli v mojí skupince vypukne smích. A lidi se sem tam k naší hašteřenici přidají.
"Teda mladíku v životě jsem nezažil tak zajímavou a zábavnou prohlídku. Moc rád se sem vrátím a určitě přijedu i s rodinou," poklepe mi jeden pán s uznáním na rameno a stále si utírá slzy. Které mu sem tam vyhrknou, když si vzpomene na některé pasáže.
"Tak to, pane, můžete poděkovat Anetě. Nedá si říct, že já jakožto chlap mám ve všem pravdu," ujistím pána pobaveně.
"Jistě jen v případě, že tvůj mozek vzal dovolenou," opáčí hbitě Aneta a zavěs se mi na rameno.
Hlouček znovu propukne v smích a já obtočím ruku kolem Anetina pasu.

"Vidíš to? Ty lidi jsou jako hmyz. Prolízají naším zámkem bez našeho dovolení," zuří Erden na hradbách a svůj zrak nedokáže odtrhnout od ruky, která objímá drobnou brunetku.
"Ale no tak bratříčku, žárlíš?" zeptá se Ramies bratra, když zjistí, kam se Erden dívá.
"Jedu se projet," oznámí škrobeně Erden a vytratí se za bratrova pobaveného pohledu.

V půlce prohlídky strnu a chvíli se dívám do prázdna.
"Naoki, je ti něco?" zaslechnu mámu.
"Vezmi to za mě," křiknu a nechám překvapenou skupinku stát uprostřed prohlídky. Letím na nádvoří, kde je Blesk a vyvádí, jako by se na něj hnalo samotné peklo. Vyskočím na jeho vzpínající se hřbet a kopnutím do slabin s ním tryskem vyjedu z brány, nestarajíc se o vyděšené výkřiky davu.
Zamířím přímo k útesům, i když nevím, co mě tam žene.
V okamžiku, kdy se tam přiřítím, spatřím skupinku dětí, jak hází kamením po někom, kdo z posledních sil visí z útesu a snaží se na nich udržet.

S běsnícím koněm vletím přímo do skupinky a nezajímám se o to, jestli někoho zraním. S děsným řevem začnou utíkat. Na nic nečekám a seskočím z koně a běžím nahoru.
"Erdene," vykřiknu, když jsem nahoře. Bohužel právě v ten moment se pustí.
Na poslední vteřinu ho chytnu za ruku. Překvapeně se na mě podívá a křečovitě se mě chytne. Ruce, ramena, a záda má celé krvavé a poseté drobnými rankami.
Ze všech sil ho vytáhnu na útesy a co nejdál od okraje, kde si ho přitisknu na sebe. Jeho ramena se začnou otřásat potlačovaným pláčem.
Sundám si bundu, a zabalím ho do ní. Potom ho vezmu do náruče a pomalu s ním jdu ke koni. K mému Blesku se připojil i Hrom. Hned postřehnu, že je také zraněný. Jeho tělo pokrývají oděrky. Nijak velké, ale i tak krvácí.
Vysadím Erdena na Bleska.
"Miláčku na chvilku se drž ano?" zašeptám mu. Jeho ruka se zachytí Bleskovi hřívy. Rychle za něj vyskočím a obejmu ho. Skoro okamžitě se mi skácí do náruče.
"Hrom?" zeptá se tiše.
"Je zraněný, ale nijak vážně. Doma ho ošetříme," odpovím tiše.
Erden přikývne a unaveně zavře oči. Pobídnu Bleska do trysku a za chvíli zastavujeme na nádvoří,
"Proboha co…?" upře na mě zděšené oči Ramies, který zrovna vběhnul na nádvoří.
"Pak. Postarej se o koně, Hrom je zraněný. Já se postarám o Erdena," přeruším ho a s Erdenem v náručí se rozběhnu do svého pokoje, kde ho položím do postele. Hned mu začnu sundávat košili i kalhoty, abych zjistil jak moc je zraněný.
Odběhnu do koupelny, abych se vzápětí vrátil s lavorem studené vody, hadříkem a lékárničkou pod paží.
Nejdřív smyji krev a pak ranky vydezinfikuji a namažu mastičkou. Obléknu ho do mojí košile a přikryji ho.
"Snaž se usnout ano?" zašeptám mu do ucha. Sevře mi ruku a zavře oči.
"Co se stalo?" zeptá se mě tiše Ramies, který se objeví ve dveřích.
Řeknu mu, čeho jsem byl svědkem. Ramies přikývne a odejde.

Té noci se objeví přízračný jezdec s přízračnou smečkou, trestající ty, co ublížili Erdenovi.