Tanec se smrtí

24. října 2009 v 2:57 | Atthea |  Bouře

Naštvaně zabouchnu dveře od pokoje a rovnou skočím pod sprchu. Potom vejdu pokoje a začnu se oblékat, přece jen je teprve poledne. Jen co se nasoukám do džín, ozve se zaklepání.
"Dále," zavolám a doufám, že to není Erden. Je.
"Copak, pán se vydováděl s děvčaty?" zavrčí na půl úst.
"A víš, že jo? Ještě přišli tři," odseknu naštvaně.
"Cože?" vytřeští na mě oči.
"Slyšel jsi," odseknu a natáhnu se po košili.
"S nikým se zahazovat nebudeš, jsi jen můj,"vytrhne mi košili z ruky a zvedne mi bradu, aby mě políbil.
Vytrhnu se mu a vrazím mu facku.
"Tak na to si nezvykej. Pokud jsi byl na tohle zvyklí, když jsi byl princ tak prosím, ale já nejsem tvůj majetek a teď se mě docela i hnusíš, žárlivče," řeknu ledově, vytrhnu mu košili z ruky a zabouchnu za sebou dveře.

Překvapeně zírám před sebe a držím se za tvář. Do očí mi vhrknou slzy. To co si teď dovolil Naoki si nedovolil nikdo za tři tisíce let!
Co si to ten spratek dovoluje? Já mu dovolím, aby se mě dotýkal, dám mu svou přízeň a on si mě dovolí fackovat?!
Prudce se obrátím na patě a vystřelím z pokoje.
Tak tohle mu přijde draho! Vůbec si ho nebudu všímat!! Však on přileze.

Král se pobaveně kouká za svým běsnícím synem a usmívá se.
"Velmi dobře Naoki. Vzal jsi to za správný konec," pochechtává se a podívá se na zamračené nebe.
"Dnes bouře nebude. A ty Naoki dokážeš napravit, co já jsem způsobil, protože dokázals, aby se do tebe zamiloval," šeptá si pro sebe.

Vydám se do stájí a zkontroluji Bleska, potom se vydám zpět do pokoje a s úlevou zjistím, že tam Erden není. Sednu si ke stolu a začnu si psát úkoly. Když jsem hotov, zapnu počítač.
Chvíli bez cílně surfuji na internetu, když mě napadne zkontrolovat e-maily. Udělám to hned a překvapeně povytáhnu obočí nad došlou poštou. Na některé odpovím některé bez přečtení vymažu. Než se naději je večeře a dojdu do kuchyně, cestou minu Erdena, který kolem mě propluje jako bych byl duch.
"Pán se urazil? No uvidíme kdo z koho,"uchichtnu se a sednu si na své místo.
S chutí se pustím do večeře a zjistím, že je málo slaná. Slánka jako naschvál stojí přímo u Erdena a Ramiese.
"Ramiesi prosím tě podejmi sůl," požádám ramiese ignorujíc fakt, že Erden po ni natahoval ruku. Ramies mi ji podá a já se bavím Erdenovím nevěřícným pohledem. Osolím si a slánku postavím vedle talíře.
"Podej mi slánku!" nařídí Erden se skřípěním zubů.
"Ramiesi, potřebovals něco?" zeptám se jeho bratra.
Ramies má co dělat, aby nevybuchnul smíchy.
"Erden chce slánku," odpoví po chvíli Ramies.
"A proč mě nepožádá?" hraji si na udiveného.
"Já jsem ti o ni řekl, nemůžu za to, že jsi hluchoň," zaječí Erden až mi zvoní v uších.
"Mami jsou tu myši, mám říct Kenovi, ať je vychytá?"zeptám se mámy, která nás nechápavě sleduje.
"To by bylo fajn, drahoušku," souhlasí máma.
"Dobře večer ho sem pustím," kývnu a dám se do jídla.
"Naoki," zařve na mě Erden.
"Tak se jmenuji, máš s tím nějaký problém?" zeptám se ho s klidem a pokračuji v jídle.
Erden na mě zůstane hledět v naprostém šoku, zatím co Ramies do sebe nedokáže vpravit sousto, jak se tiše směje.
Nechám ho být a v klidu dojím, pak odnesu talíř do dřezu a dám se k venkovním dveřím.
"Kam jdeš?" zeptá se mě Erden. Jeho otázku ignoruji a zabouchnu za sebou dveře.

Naprosto mimo hledím na zavřené dveře a v očích mě pálí slzy. Takhle mě ještě nikdo neponížil. Podívám se na bratra, který se dusí smíchy, vyskočím od stolu, až povalím židli a bez dovolení vyběhnu z jídelny.
Na schodech k našim pokojům se setkám s otcem. Tedy přesněji řečeno s jeho duchem.
"Už jsi spokojený? Ponížil mě třikrát za jediný den! Doufám, že se bavíš," vyjedu na něho, když vidím pobavené jiskřičky v jeho očích.
"A víš, že jo? Už bylo na čase, aby tě někdo srovnal do latě, já to bohužel zanedbal," odpoví mi otec a zmizí.
Vztekle bouchnu do místa, kde stál a výsledkem je to, že mě ke všemu tomu ponížení ještě bolí ruka.
Začnu vztekle chrlit nadávky jen proto, aby mě odněkud přiletěl pohlavek.
Naprosto zdrcený se odeberu do svého pokoje, kde se rozbrečím. Konečně začínám chápat pocity těch, kterým jsem ubližoval. Taky si začínám uvědomovat ještě něco, že jsem se do toho nafoukaného, drzého a úžasného parchanta zamiloval.
Tolik jsem chtěl, aby mi ležel u nohou jako všichni, že jsem mu dovolil, aby se mi zaryl hluboko do srdce. Pro něj bych obětoval vše i svobodu.
Je mi ze sebe na nic.

Naposledy se podívám do zářivých hvězd a vydám se do svého pokoje. Zachumlám se do přikrývek a spokojeně usnu.
Probudí mě pocit nebezpečí a vykutálím se z postele opačnou stranou. Vzápětí se do postele zaboří něco ostrého a ozve se vzteklé zasyčení. Prudce se obrátím a vyběhnu doprostřed pokoje, kde je víc místa. Za postelí, která byla posunuta skoro ke stěně, aby se tam vlezl stůl, bych neměl naději.
Podívám se na útočníka a znovu uskakují před tou blyštivou věcí. Takhle se honíme po celém pokoji, připomíná mi to ztřeštěný tanec.
Nakonec toho mám dost a v momentě, kdy se napřahuje k další ráně k osobě přiskočím a vytrhnu ji tu věc z ruky. V zápětí zjistím, že držím v ruce kosu.
Ostřím ji položím na nohu a druhou na ni stoupnu tak, aby se při sebemenším pohybu zlomila.
"Ani se nehni nebo to zlomím, kdo jsi?!" zaječím na postavu, která s děsem zůstane stát.
"Ty jeden červe, vrať mi tu kosu!" zaječí postava a začne se přibližovat.
Přitlačím na kosu, až se ostří prohne. Postava zděšeně odskočí.
Podívám se na postavičku a v zápětí se podivím, čeho jsem se bál. Přede mnou stojí stařena, která je tak útlá, že by ji provlékly ouškem jehly.
S pod černé kapuce koukají mastné vlasy neurčité barvy a sem tam blýskne bělmo očí. Ruce, nebo spíš to co z nich jde vidět, připomíná kostru porytou kůží.
"Kdo jsi?!" zeptám se znovu.
"Ty to nevíš? Všichni ze mě máte strach. Jsem Smrt. A teď mi dej tu kosu! Musím být pryč dřív, než kohout zakokrhá," natáhne po ní ruku.
"Ani mě nenapadne. Vrátím ti ji a ty mě vezmeš sebou, že? Nebo s někým jiným," zaútočím na ni.
S pod kápí se ozve smích.
"Tak přece jen mě znáš, ale neboj se jen jsem chtěla otestovat tvou odvahu. Dám ti, co budeš chtít bohatství, nesmrtelnost, nebo toho koho si přeješ," nabízí mi Smrt.
"Nechci," odpovím s klidem.
Vycítím z ní úžas.
"A proč ne? Celý svět by ti ležel u nohou," láká mě.
"Protože o to nestojím. Bohatství je pomíjivé a všichni o tebe stojí jen pro peníze. Nesmrtelnost je na nic, když ji nemůžeš prožít s tím, koho miluješ. Navíc je strašné už to pomyšlení, že tu zůstaneš věčně, zatímco tví blízcí zemřou a mít někoho na koho si ukážu prstem? Proč mít někoho kdo tě nenávidí? Člověk by měl zůstat s tím druhým ze svobodné vůle, protože ho miluje ne, protože musí," odpovím jí a hodím ji kosu.
"Rozhodl ses správně Naoki. Přeji ti hodně štěstí," usměje se Smrt a zmizí.


Hluboko v jeskyni sedí orel a užasle hledí do kouzelného
zrcadla, které mu přinesl jeho přítel skřet.
Poprvé dovolil, aby jeho duši zaplavila naděje.
"Spoléhám na tebe Naoki," vydechne a podívá se přítelových
rozzářených očí.


"Prošel jsi první zkouškou Naoki. Nezklam mě v těch dalších.
Už kvůli mé kletbě trpí příliš moc lidí i zvířat i jediný je moc,"
povzdechne si král a podívá se na Erdena, který spí v koutu svého pokoje.
Ramiese, který se na věži kouká do dáli, tam kde tuší svou lásku
A nakonec do jeskyně, kde se ukládá k odpočinku skutečný orel bouřek

 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Teressa Teressa | 24. října 2009 v 10:14 | Reagovat

nadherna kapitola=) zaujimave...ta predstava ako naoki ignoruje erdeny bola k popukaniu =) dufam ze coskoro pridas dalsi diel =) rychlo prosiim =)

2 Kira-chan Kira-chan | 24. října 2009 v 10:45 | Reagovat

nádhera *.* další skvostné dílo. A musím souhlasit s Teressou, ta část s tou ignorací byla fakt perfektní, směju se ještě teď když si vzpomenu XD

3 tess tess | Web | 24. října 2009 v 13:26 | Reagovat

tohle byla nádherná kapitola. sem tak ráda, že sem na tyhle stránky narazila. už se nemůžu dočkat další kapitoly. tak sem s ní ;-D

4 Lex-san Lex-san | Web | 24. října 2009 v 20:05 | Reagovat

Moc se mi líbí Naokiho charakter, to jak se staví k Erdenovi bylo super... Těším se na další zkoušky, které bude muset podstoupit...

5 Lachim Lachim | 24. října 2009 v 22:06 | Reagovat

Nádhera. Erdenovi to patří za to, jak se choval. Jinak doufám, že vše dobře dopadne. Těším se na další díl a věřím, že nás nenecháš dlouho čekat.

6 Ebika Ebika | E-mail | Web | 24. října 2009 v 23:18 | Reagovat

Co-o?Tak touhle kapitolou si mi totálně vyrazila dech mno rozhodně to byllo dokonalé a už teď musím naneštěstí pro mě říct, že jestli nedostanu další dávku téhle povídky již zítra tak chyznu klepavku:-DA zavřou mě do odvikačky a , když budu mít hodně štěstí tak dostanu vlastní apartmá v Opavě:-d

7 Atthea Atthea | 27. října 2009 v 18:55 | Reagovat

děkuji za komentíky, vždycky mě potěší a dají chuť do dalšího dílu:)

8 Gel-chan Gel-chan | Web | 28. října 2009 v 11:03 | Reagovat

Noo sem se kapku sekla a zapomněla ^^. Tahle kapitolka se ti moc povedla a já jsem si vysloveně bavila nad naší smrtkou ^^. Těším se na pokráčko ... moc se mi líbí jak to nechává Naoki pěkně našemu princátku sežrat *muhehehee* xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama