Listopad 2009

Přes propast času

26. listopadu 2009 v 11:51 | Atthea |  Bouře

Věnováno těm, které jsem nechtě rozplakala


Stojím u okna a sleduji jasný den, ale vím, že přijde bouře. Bouře, na kterou čekám od začátku.
Tisíciletá bouře.
Nevím, jak dlouho bude trvat ani kdy přijde, ale jsem připraven čekat třeba do skonání světa.
Vím, že otce i bratra to bude mrzet, ale já bez něj nedokážu žít a on beze mne také ne. Cítím to a jsem odhodlán i ďáblu upsat duši, abych byl s ním.
Buď budu s ním, nebo budu mrtvý, jiná možnost neexistuje. A jsem za to rád.
Chci s ním být navěky a po jeho boku.
Pousměji se, když se na obloze objeví první klikatý blesk. Tohle je jedinečná šance a já ji využiji. Naposledy se podívám na plátno a posměji se. Naokiho oči jsou plné naděje a rty tak bezútěšně smutné jsou roztažené v mírném úsměvu.
"Brzy budeme spolu, přísahám," pohladím obraz a vyběhnu ze dveří.
Rozběhnu se k venkovním dveřím.
"Princi Erdene, tam nesmíte, schyluje se k obrovské bouři," ječí za mnou správce, neposlouchám ho, jdu tam, kam mě táhne srdce.

Přiláká mě hluk, který se ozývá z chodby, a rozrazím dveře, které vedou na chodbu.
"Co se děje?"zeptám se podrážděně.
"Králi princ Erden, vyběhnul do té bouře," začne lkát správce. Vzápětí se ozve vyděšené hřání Hroma. Rozběhnu se k oknu a vykloním se ven.
"Králi musíte ho zadržet," naléhá na mě správce.
"Ne, to je jediné co nemohu," pousměji se. Je mi jasné, kam jede a proč můžu mu přát jen štěstí.
"Co to říkáte, králi?" vyhrknou starému muži slzy.
"On jede za tím, koho miluje, copak mu mohu něco takového zakázat?" usměji se smutně.
"Ten muž z obrazu?" zeptá se správce.
"Ano za ním," přikývnu.
"Ví kde ho hledat. My mu můžeme přát jen štěstí," usměji se a naposledy se v duchu rozloučím se synem.

Letím s větrem o závod na útesy. Tam je cesta jak se dostat za ním. Když dorazíme ses kočím s koně a začnu lézt po strmých útesech vzhůru.
Zastavím se na samém kraji a do bouře křiknu své jméno a přání. Pak pevně zavřu oči a čekám, co se bude dít.

Bouře uhodí plnou silou bez varování. Vyskočím z postele a vrhnu se ke dveřím. Mám jedinou šanci si přát to, po čem toužím. Být s ním, s Erdenem.
"Naoki, kam běžíš? Je tam bouře neblázni!" křikne máma.
Ani se neohlédnu a rozběhnu se ke stájím. Vyšvihnu se na neklidného Bleska a popoženu ho do bouře, která řádí na útesech.
Blesk vyrazí šíleným tempem a já ho ještě popoháním. Mě pohání touha být s ním, s mou láskou. Jako o život se řítím k útesům a šplhám na mokré, kluzké kameny.
Zastavím se na samém kraji útesů a křiknu své přání. Pevně zavřu oči. Je mi jedno, co se bude dít, chci být jen s ním.

Dva různé časy
Dvě různé osoby
Dvě srdce, která jsou jeden celek
A
Jen jedno společné přání
Být spolu

Bělovlasý mladík zamračeně shlíží do čarovné koule a mračí se.
I když mladě vypadá je starší, než by kdokoli řekl.
To on řídí čas
Jak se tohle mohlo stát?
Jak se mohli setkat dva lidé, které dělí on sám o celé tři tisíciletí?
Jak je možné, že mají jen jedno přání?
Být spolu?
Běží mu hlavou.
"Čase, nikdy jsem tě o nic nežádala, ale teď ano umožni jim žít spolu,"
požádá žena, jejíž temné vlasy spojuje spona ve tvaru srdce.
Čas zvedne hlavu
nejdřív se podívá na ženu a pak na mladíka,

který je jeho druhem i soupeřem, na toho, který má v rukou kruh osudu.
Osud se podívá na Čas a usměje se.
Jen oni dva ví, jak všechno dopadne.
"ČAS nejde změnit, ani zvrátit a už vůbec ne
překlenout.
Dobře víš, co se stalo odvážlivcům, co se o to pokusily, Lásko,"
zamračí se Čas na krásnou ženu.
"Vím, ale vím, že vy dva dokážete tohle zvrátit,"
podívá se jim Láska do očí.
Osud s úsměvem vstane a přejde ke svému partnerovy.
"Jde odmítnout přání těch dvou?
Či snad té rozkošné ženy?"
podívá se na čas vyzývavě.
"Čas má respekt jen před jedním citem,
protože jen ten dokáže zlomit čas i osud,"
zajiskří Času v očích smích.
"Pravdu máš náš všemocný,"
ozve se Osud se smíchem.
Čas jedním pohybem přivolá blesk, který je mocnější než

osud i čas dohromady.
Na zemi nastane bouře, jež mění osudy lidí.


Černovlasý mladík stojí v obrazárně a pobaveně sleduje dav lidí, který se mačká v malé místnosti. Tím davem se prodere druhý mladík a s úlevou si oddechne.
"Tu jsi, Erdene, hledám tě po všech čertech," usměje se na černovlasého kluka a vtiskne mu polibek na ústa.
"Proč mě hledáš Naoki, když jsem tady?" zeptá se, se smíchem Erden a nechá se sevřít v náručí.
Opře se o svou lásku a pobaveně sleduje brýlatého překladatele, jak se snaží vyluštit písmo na starém pergamentu.
"Simone, tak už jsi to přelouskal?" zeptá se pobaveně Naoki a bradu si opře o Erdenovo rameno.
"Jo, ale vůbec to nedává žádný smysl," brblá si Simon pod vousy.
"Jak to nemůže dávat smysl?" zeptá se nechápavě Erden a má co dělat, aby se nerozesmál.
"Tak si to poslechněte! Tu stojí: Ať vaši lásku doprovází bouře! Chápete ten obsah? Já ne," rozčiluje se mladý překladatel a vzhlédne ke svým zaměstnavatelům.
Překvapí ho jemný úsměv, který zdobí jejich tváře.
"Rozumíme tomu víc než dobře," řekne Erden a podívá se na svého otce, který se na ně usmívá z portrétů.
Erden s Naokim se na sebe podívají a se smíchem se rozběhnou zámkem, přímo ke stájím a vzápětí tryskem opustí nádvoří.
Co víc si mohou přát než lásku, která je provází životem.

End




Erden

25. listopadu 2009 v 14:44 | Atthea |  Bouře

Popoženu Hroma ještě k rychlejšímu tempu. Proč jsem na něj nezapomněl? Od té doby co jsem se vrátil, je všechno obráceně.
Naprosto nic mě nebaví. Otočím, Hroma a tryskem se vracím domů. Na tržišti, které se rozkládá kolem hradu, zpomalím. Nemám zájem nic rozbít.
Nepodaří se. Hrom zadním kopytem rozbije pár hrnců. S povzdechem mu přitáhnu uzdu a seskočím.
"Ty Ťulpasi, podívej se, cos udělal," zamračím se na Hroma a vydám se k trhovkyni. Ta se na mě mlčky podívá pichlavýma očima.
Ten pohled mě mrzí, i když vím, že za tohle si mohu sám. Bez řečí sáhnu do měšce a vytáhnu nějaké mince, které vtisknu trhovkyni. Všichni na trhu nevěřícně otevřou pusu, nevšímám si jich.
"Snad to bude stačit jako náhrada, kdyby ne, ozvěte se správci," řeknu a znovu se vyšvihnu do sedla, teď už krokem se propletu mezi zbožím k zámku a zmizím ve vnitř. Hromovi sundám uzdu a vyhřebelcuji ho.
Vrchní stájník na mě sice valí oči, ale nevšímám si ho. Vejdu do zámku a zamířím k pokoji. Nemám zájem někoho vidět.

Správce zámku se vyklání, div nevypadne z okna. Mám co dělat, abych se nerozesmál.
"Veli… Veličenstvo viděl jste to co já?" snaží se předejít vlastnímu infarktu.
"Jo viděl, konečně se zachoval jako královský syn a ne zmetek," odtuším a poodstoupím od okna.
Vím, komu mohu za tuhle proměnu vděčit. Naokimu.
Mám větší starosti než se starat o to, co někdo provedl nebo neprovedl.
Ramies se vzdal následnictví s okamžitou platností a Erden mě oznámil, že než by se oženil, radši skočí z okna.
Nejlepší na tom bylo, že to řekl před samotnou dědičkou sousedního trůnu.

O dva dny dřív
"Princi Ramiesi, dovolte, abych vám připomněl Vaši povinnost vůči lidu," snaží se správce rychle napravit hrubé odmítnutí.
"Nemám vůči němu žádné povinnosti, když jsem se vzdal trůnu ve prospěch mladšího bratra,"usadí správce Ramies a přejde k Junovi. Mrkne na něho, obtočí mu ruku kolem pasu a vtiskne mu obrovský polibek. Pak se omluví a táhne, znachovělého Juna, přič ze sálu.
Princezna nestačí valit oči.
Zavolám Erbena a doufám, že bude mít víc rozumu. Nemá.
"Cože? Oženit se s touhle fuseklí? To radši skočím z nejvyšší věže a s útesem na zádech," odsekne vztekle Erden.
"Musíte splnit povinnost království. Po tom, co jste jim provedl, si to zaslouží," vyjede na Erdena správce.
Princezna se zapýří, je vidět, že můj syn se jí líbí.
"Musím jedině zemřít," usměje se na správce, ledově syn.
"Otče, pokud ti mohu poradit, tuhle nánu dej vyprovodit na hranice a tohle," ukáže štítivě na správce, " Dej to do hladomorny nebo ještě líp do bludiště ať si sní, co spískal a když už jsme u toho, dej to bludiště laskavě zazdít," třískne Erden dveřmi. V zápětí se objeví ve dveřích.
"A co se týče tohoto zámku a království, strč si ho třeba za klobouk. Bez něj to stejně není domov," zabouchne s konečnou platností dveře.
Stráže nemusí mít ani mé svolení, aby poslechli prince Erdena. Po jejich odchodu se musím zasmát, takhle povedené námluvy jsem ještě neviděl.
Hned ustanovím nového správce, svého důvěrníka. Chvíli o problému přemýšlí a nakonec navrhne ďábelskou myšlenku, které se hned chytím. Sednu za stůl¨a sepíšu závěť, že vše odkazuji Naokimu.
Jestli to klapne, máme vyhráno.

Vyběhnu schody do svého pokoje a potom rovnou zamířím k plátnu, který stojí uprostřed pokoje. Nejsem kdovíjaký malíř, ale tuhle podobu jsem vystihnul. Pousměji se a pohladím Naokiho tvář, která se na mě usmívá z plátna.
Vyruší mě služčin výkřik. Otočím se a vidím, že šťouchá do nějakého předmětu ležícím na stolku u postele.
"Moc se omlouvám veličenstvo, přísahám, že před chvílí to tu nebylo," roztřese se při pohledu na mě.
Rukou ji pokynu ať opustí místnost. Poslechne, ale při tom ji z ruky vypadne předmět, který byl před tím na stolku. Pronikavě se na ni podívám, zatímco služka zbledne a začne něco blekotat. Nevšímám si ji a zavolám stráže, kteří ji vyvedou z hradu jen s jejími osobními věcmi a mzdou.
Po tom co opustí místnost, přejdu k lesklé hromádce a zvednu ji. Místo mince se mi v ruce objeví řetízek se zvláštním přívěškem, jimž je srdce rozlomené na půl.
Jedna polovina chybí a na téhle je něco vyryto.
Přejdu k oknu a podívám se blíže na nápis a v zápětí téměř neznatelně vzlyknu. Je na něm nápis Naoki.
Nezapomněl na mě. Připnu si řetízek kolem krku a srdíčko pohladím. Ozve se zaklepání. Po vyzvání vejde sluha.
"Vaše výsosti váš obraz je hotový," oznámí a s úklonou se vzdálí.
Jdu do hradního atelieru a podívám se na obraz. Dokonale mě vystihnul i s tím smutkem v očích. Jenže něco chybí, něco moc důležitého. A já vím co. Nechám si zavolat malíře, který přiběhne. Viditelně se mu třese brada strachy. O to víc vyjeveně zírá, když ho slušně požádám, aby na portrét domaloval řetízek. Bez námitek ho nakreslí, aniž by se staral o cokoliv.
Při večeři jsem totálně mimo.

Zírám na Erdena a ťukám prsty do stolu. Mám toho dost. S jídlem, místo toho aby ho jedl, si s ním jen hraje. Ladné pohyby ruky připomínají tahy štětcem jako by něco kreslil.
"Králi, co se s princem děje? Je to už týden co se změnil, všichni jsou z toho nešťastní," zašeptá mi správce.
"Vy si stěžujete, ať je situace jaká chce. Když si dělá, co chce, stěžujete si, že dělá jen problémy a chová se jako grázl, když se zklidní, tak si zase stěžujete, že je moc klidný. Víte vy vůbec co chcete?" zavrčím naštvaně.
Nelíbí se mi, že je Erden takový a ještě víc mě štve, že všichni přede mnou hází narážky, že jsem byl na prince moc přísný.
Je to záhada, ale po tom co jsme se vrátili, neuběhla ani vteřina minuty, jako by se nic z těch tří tisíc let nic nestalo.
"Nic proti králi, ale všem nám chybí ten divoký ehm grázl, jak jste se ráčil zmínit například včera. Do pokoje jsme mu dovedli drobného blonďáčka, přesně jeho tip. Víte co udělal?" stěžuje si dál správce.
"No copak znásilnil ho ještě v tu vteřinu?" zeptám se sargasticky.
"Ne. Vyhodil nás i s tím klukem a poznámkou, že jestli tohle uděláme ještě jednou, tak nás nechá vysušit na slunku do křupava," stěžuje si skoro plačky správce.
Vyprsknu víno, kterého jsem se zrovna napil. Tohle jsem nečekal. Podívám se na Ramiese a ten mi oplatí ustaraný pohled.
Než stačím něco říct, rozječí se služka a ukazuje ke dveřím, jako na povel se tam všichni otočíme a mě vypadne pohár z ruky a víno se rozlije po stole. Strnule zíráme ke dveřím, kde stojí duch Naokiho. Zatím co se všichni začnou křižovat, Erden vyskočí od stolu a rozběhne se k duchovi, než se ho stačí dotknout, Naoki zmizí.
"Naoki," zašeptá Erden a s lesknoucími se oči vyběhne z jídelny.

Utíkám chodbou ke svému pokoji a bez dechu se podívám na jeho obraz. Změnil se, nakreslil jsem ho, jak sedí na útesech a s úsměvem se dívá do dáli. Tak jsem si ho zapamatoval v srdci.
Teď sice sedí na útesech, ale dívá se přímo na mě smutnýma očima. Na krku má řetízek s druhou polovinou srdce a jménem Erden. Roztřese se mi brada.

Poprvé cítím něco jiného než smutek nebo prázdnotu, kterou jsem se marně snažil zaplnit zástupy kluků.
Poprvé cítím… lásku?


Skryti za těžkým černým mrakem, aby je nikdo neviděl,

plachtí černý orel a vedle něj se drží, bílí jednorožec.
"Nemůžu se na to dívat. Jsou na stejném místě a přece je dělí propast času.
Nikdy jsem netušil, že tak blízko může být někdy tak daleko," zanaříká jednorožec.
Orel přistane na skrytém útesu a složí křídla. Jednorožec stane u něj.
" Mě je jich také líto, ale nemůžeme nic dělat. Můžeme jen doufat, že čas bude milosrdný," povzdechne si orel.
"Čas je neúprosný, víš to stejně jako já," povzdechne si jednorožec.
Orel jen mlčky souhlasí.

Poznání

22. listopadu 2009 v 11:11 | Atthea |  Vítr
Druhá povídka do anketky která bude dole
Prosím hlasujte!

Poznání

Stojím na kopci a sleduji tři stěhovací auta, jak směřují k mé vesnici. I když bylo bezvětří, mé vlasy se vlnily ve větru, který byl všude přítomný kolem mě. Zvlášť, když jsem byl rozrušený, doufal jsem, že si toho nikdo nevšimne.
Nade mnou zakřičí sokol. Nastavím ruku v kožené rukavici a sokol na ní přistane.
"Copak Rony, zjistil jsi něco?" zeptám se sokola, kterého jsem vyslal na výzvědy. Ron se na mě podívá svým žlutým okem a vyšle ke mně vzpomínky.
"Aha rozumím. Tak oni koupili tu vilu po staré tetě. Zazobanci. Nikdy jim to neodpustím a našim taky ne. Teta tu vilu odkázala mně, ne jim. Oni mě lstí donutili souhlasit a peníze shrábli. Jednou se pomstím," přimhouřím nenávistně oči. Kolem mě se zvedne ostrý vítr, který téměř hned utichne, jak ovládnu svůj hněv.
Vykročím k, teď už jejich, domu a čekám na jejich příjezd.
Konečně přijedou a stěhováci začnou stěhovat jejich nábytek do domu. Kolem se proplétá drobná tmavovláska a diriguje kam, co patří.
Po nějaké době se otevřou zadní dveře auta a vystoupí hubený kluk. Zamračím se, je tohle normální? Svým ostrým zrakem postřehnu příliš hubené ruce. I oblečení na něm podivně visí.
Kluk se podivně opře o dveře. Z druhé strany vyskočí druhý kluk a rozběhne se k tomu prvnímu stejně jako žena.
Rychlím krokem, k nim zamířím.
"Dobrý den potřebujete pomoct?" zeptám se jich a upřu na kluka svůj jantarový pohled.
"Jen pokud máš po ruce dýchací přístroj," odsekne starší kluk a sklání se nad hnědovlasým klukem.
Odstrčím ho a skloním se k drobnému chlapci, jedním pohybem naznačím Ronovi, aby vzlétl, a nepatrným pohybem naženu do klukových plic vzduch. Teprve teď si ho pořádně prohlédnu.
Má tmavohnědé vlasy na krátko ostříhané, příliš bledý obličej a je strašně hubený. Přes vrstvu oblečení jasně cítím kosti.
Stále má trhaný dech a tak nepatrný pohyb opakuji tak dlouho, dokud se nevzpamatuje a neotevře oči. Jako by zasáhly bleskem se, ponořím do světle oříškového oceánu a nemohu z něj vyplavat.
"Díky bohu," zalká žena. Vzpamatuji se a prudce vstanu.
"Jak jsi to udělal? Kdo jsi?"obrátí mě druhý kluk k sobě. Podívám se do stejných očí, jako má drobný chlapec. Určitě jsou bratři, projede mi hlavou. Nemůžu si pomoct, ale tenhle se mi líbí víc, i když mě dost pevně drží, až mě to bolí.
"Co jsem udělal? Pusť mě," zeptám se a s mírnou panikou se mu snažím vytrhnout.
"Jak jsi mu dokázal pomoct bez dýchacího přístroje?" zaútočí na mě s otázkou.
"Nic jsem neudělal, jen jsem mu uvolnil dýchací cesty," snažím se potlačit paniku.
"O to jsem se nažil před chvílí, ale nepomáhalo to!" vyvrátí moje vysvětlení.
"Robine, pusť ho, vždyť mu ublížíš," vyjekne jeho máma, jak usoudím z jejího chování.
"Pustím ho, až mi řekne, jak pomohl Lukášovi," probodne mě pohledem Robin.
Strachem se mi sevře žaludek. Tohle nikdo nesmí vědět! Zoufale se mu podívám do očí. Má je o odstín tmavší než bratr a stejně zoufalé jako já.
"Nic jsem neudělal, pusť mě," začnou mě pálit oči a kolem mě proudit prudčeji vzduch.
"Udělal, a ty mě…" začne robin.
Nenechám ho domluvit a vyrazím ze sebe ostrý skřek. V dalším momentě se z nebe snese Ron a pařáty zaútočí na Robina. Ten mě hned pustí a začne si chránit obličej.
Využiji toho a dám se na útěk. Když jsem dost daleko, hvízdnutím odvolám Rona a zmizím mezi stromy.
Jestli se začnou vyptávat ve vesnici je se mnou amen. Místní nenávidí výchylky a to jakékoliv. Už tak si o mě říkají, že jsem podivín a koukají na mě skrz prsty.

Snažím se chránit rukama obličej před útokem sokola. Vůbec nechápu, kde se tu vzal. Najednou útok přestane a já se opatrně podívám. Po sokolovi ani stopy.
Podívám se na ruce, ale mám na nich sotva pár škrábanců, jako by mi nechtěl ublížit. Rozhlídnu se po obloze, ale nikde není. Zmizel stejně jako ten kluk. Jako vítr.
Ani se mi nepředstavil, povzdechnu si smutně.
Rychle se otočím a zamířím k bráškovi. Zdá se být vyděšený a to není moc dobré, musí se soustředit na dýchání je krátce po operaci plic.
Otec od nás utekl krátce po tom, co se dozvěděl o Lukyho nemoci. Prohlásil, že nebude žít v rodině kde je jeden buzerant a druhý chronický invalida.
Osobně jsem ho z toho bytu vyprovodil.
"Luky, jsi v pořádku?" kleknu před ním a zkontroluji, jak dýchá. Naštěstí mu ten šok moc neublížil.
"Jo jsem, kdo byl ten kluk?" zeptá se mě bráška.
"Já nevím, ale určitě ho najdu," usměji se na něho.
"Najdi, vy dva budete spolu šťastni," usměje se a pomalu zamíří k domu.
Překvapeně zamrkám.
"Luky, já ho chci jen poprosit, aby ti pomohl. Nic víc," dohoním Lukáše a jdu vedle něho.
"O mě se už bát nemusíš, uzdravím se tu. Teď se starej o své štěstí, maminka si taky najde hodného tatínka," usměje se na mě zářivě.
Zůstanu na něho zírat s otevřenou pusou. To, že umí věštit, vím už dlouho, ale nikdy toho z budoucnosti tolik neodhalil.
Ale i přesto jsem rozhodnut toho kluka najít a klidně se stát jeho milencem či otrokem, pokud Lukášovi pomůže.

Bez dechu doběhnu na druhý kraj lesa. Vzduch se rychle nahromadí kolem mě, aby mi usnadnil dýchání. Pročísnu si své bílé vlasy a do světle fialkových skoro bezbarvých očí se mi nahrnou slzy.
Myslel jsem, že oni budou jiní. Dokonce jsem jim odpustil, že koupily dům, který tolik miluji, ale jsou stejně hrubý jako všichni.
Povzdechnu si a zamířím domů, kde mě všichni nenávidí, ale já nemůžu za to, že jsem jiný než všichni ostatní.
Nemůžu za to, že jsem se zamiloval do kluka.
Strnu v půlce kroku a zapotácím se. Jenom to ne, zaúpím v duchu a chytnu se za hlavu.
Zapotácím se a vzduch mě rychle podepře. Ještě víc mě dorazí, že před očima mám toho staršího kluka a ne toho nemocného.
I když jsem o něco větší on je silnější. Zvednu k očím ruku a podívám se na modřiny, které mi tím stiskem způsobil.
Rychle se vzpamatuji a vydám se znovu na cestu. Musím se ještě podívat na úlohy do školy. Dnes byl poslední den víkendu. Podle slunce bych řekl, že je takových šest večer. Ještě měsíc a pak jsou prázdniny, budu moct jít na celé dva měsíce do své horské chaty.
Už se tam moc těším.
"Dai, okamžitě domů! Zase nemáš hotové úlohy," křičí máma na kopci u domku na kraji vesnice. Rozběhnu se, nemíním dělat sousedům divadlo. Rychle minu mámu a vyběhnu do svého království v podkroví.
Pokojíček je to sice malý, ale jen a jen můj. Na rozdíl od mích sester, které se tísní v jednom pokoji.
Rychle si udělám úkoly a bez večeře zalehnu do postele. Na jídlo nemám ani pomyšlení.

"Dobrý den třído, dnes k nám nastoupil nový student, jmenuje se Robin Grey. Doufám, že si odpustíte posměšky, pane Richarde," zaslechnu učitele, ale nezvednu pohled od učebnice.
Třídou zašumí tichý smích, provázený vzteklím prsknutím Rickiho, jediného mého kamaráda. Jeho oblíbenou hrou je komolení jmen nebo dávaní nepříjemných, ale často trefných přezdívek.
Jestli něco nenávidí tak je to jeho jméno, kterého tak pojmenovali po Richardovi, Lvím srdci, známého z Robina Hooda.
Hlavou mi projede, že ještě chybí Marion a zbytek družiny a mohlo by se na něho hrát.
Vůbec mi nepřijde to jméno divné, dokud mi na lavici nepřistane batoh.
"Nazdar neznámí," promluví známí hlas a já zvednu hlavu.
Mé oči rozšířené hrůzou se podívají do klidných oříškových.

Znamení

22. listopadu 2009 v 11:09 | Atthea |  Čaroděj
První povídka do Anketky, která bude v druhé povídce


Znamení

Král zděšeně zíral na most, jenž vedl k jeho hradu. Bál se toho člověka co po něm šel. On to vlastně ani člověk být nemohl. Kdo jiný než démon dokázal zkrotit obludu, co křižovala oblohu a hlídala svého pána?
Zoufale se podíval na oblohu, kde létal černý drak. Blanitá křídla měl roztažená do neuvěřitelných rozměrů a obrovské rudé oči odhalili sebemenší pokus o útok, o který se jeho vojáci pokusili.
Došlo to tak daleko, že zakázal veškeré útoky.
Drak opět vychrlil oheň na vojáka, který se pokusil proti muži na mostě vrhnout očarované kopí.
"Sakra, řekl jsem, aby, jste přestali, copak jste hluší?" zaječí na ně král.
"Ale copak? Že by sis mě tak vážil?" zeptá se posměšně muž a vzhlédne ke králi s naprostou arogancí.
"Tebe ne Merdiku, ale svých mužů!" odsekne král a s nenávistí se dívá na muže, který mu kdysi zachránil život, jen proto, aby ho zrazil na kolena.
"To bych od tebe nečekal. Kde jsou ty doby, kdy sis bojem podmaňoval národy, jen proto, aby ses mohl vytahovat, že jsi nejmocnější král na zemi?" ozve se výsměšný hlas muže za jeho zády.
Král se, se zlým, tušením otočí a podívá se na muže, který drží jeho ženu pod krkem.
"Pusť ji, nic ti neudělala," zařve král.
"To tobě můj otec taky ne a předals ho pod gilotinu. A při tom ti zachránil život, když vylil otrávený kalich, který ti podstrčily rádci na příkaz tvého bratra," zaječí na krále Merdik.
Králi se zatočí hlava.
"To ne, to nemůže být pravda. Můj, můj bratr by nic takového neudělal!" zaječí na čaroděje král.
"Ale udělal a s největší radostí, bratříčku," vejde do sálu muž s nataženou kuší, kterou míří na krále.
"Dwarene! Proč? Proč jsi to udělal?" podívá se král na bratra zlomeně.
"Proč? Protože chci vládnout jo a taky se mi líbí tvá žena. Ty spratky zabiji, ať mi nestojí v cestě," usměje slizky Dwaren.

V tom do sálu vběhne sotva devítiletý syn krále a vrhne se na Dwarena.
"Nikdy tě nenechám ublížit tatínkovy," buší do něj pěstičkami.
"No ne my máme asi hrdinu. Tebe možná nechám žít, ale jen možná," rozesměje se Dwaren a odhodí ho směrem k čaroději.
"Ziku," vykřikne zděšeně král, ale to už ho chytá čaroděj a staví vedle sebe. V nestřeženém okamžiku mu vypálí na krk svůj znak a kluk se rozpláče.
"To jsem nechtěl," povzdechne si smutně čaroděj a snaží se mu znak odstranit. Zbytečně, už to nejde vrátit zpět.
Tímhle znakem se čaroděj zavázal, že ho bude navždy chránit a… milovat.
"Kdo zabil mého otce?" zeptá se Merdik útočníka, který se smíchy popadá za břicho, zatímco král s královnou se snaží skrýt zděšení.
"No přece já," ušklíbne se Dwaren, když se stěží uklidní.
"Hodil jsem to na milovaného bratříčka, protože čarodějové tyhle věci nenávidí. Doufal jsem, že ho bez ptaní zabiješ!
Bohužel nevěděl jsem, že tak miluješ drama. Dokonce jsem provedl i pár útoků pod jeho záštitou, abych mu způsobil války, ale vždycky se z toho dokázal nějak vymluvit. Zabiji ho, ale nejdřív tebe, abys nemohl chránit prince, zároveň tak ovládnu tvého černého draka a s jeho pomocí budu vládnout celému světu," rozvášní se Dwaren tak, že si nevšimne, že za jeho zády se objeví černý drak.
Ten na nic nečeká a vychrlí na Dwarena proud ohně a spálí ho.
Merdik pustí královnu, ale zůstane stát po boku prince.
"Kdy si ho odvedeš," zeptá se zlomeně král.
Čaroděj vezme prince do náruče a uspí ho, zároveň mu vezme vzpomínky na dnešní den. Zároveň mu na krk nenápadně pověsí kouzelný medailonek, který ho bude chránit. Normálnímu oku je neviditelný.
"Neodvedu, budu ho navěky chránit, ale nikdy mě už nespatří. Jediné o co vás prosím je, abyste se o něj postarali. Nikdy mu neříkejte, od koho ten znak má, jinak ho zde neudržíte.
Dokud nebude vědět mé jméno nebo mou podobu nevzpomene si," předá ho do náruče královně a odejde k oknu. Sedne na hřbet drakovi, který ho odnese pryč.
Nikdo si nevšimne služky, která za čarodějem hledí s nenávistí. V hlavě jí právě uzrál plán na pomstu. Bude však potřeba hodně času než ho bude moct uskutečnit.
Pak se stejně nenávistně podívá na krále s královnou a jejich syna, kdyby nebylo jich, byla by dnes už královnou po boku Dwarena.
Odejde tiše, stejně jako přišla, nikým neviděna.

Sedmnáctiletý mladík se postaví před zrcadlo a podívá se na svůj obraz.
´Co je na mě tak ošklivého, že mě nikdo nechce? ´ posmutní. Při tom se podívá na své světlé, takřka bílé vlasy, které mu dosahají k loktům. Lemují mu oválnou tvář, ve které svítí jako smaragdy zelené oči, které svou sytostí zastiňují ony zmíněné drahokamy. Teď v nich sídlil smutek.
Jasně červené, plné rty rozkošného srdcového tvaru dokreslují takřka dokonalou tvář stejně jako rovný nos.
Postava je štíhlá a souměrná oděna do bílého šatu s vysokým nákrčníkem, aby zakryly jediný nedostatek, jizvu, která vzdáleně připomínala černého draka.
"Zikare, zase se vzhlížíš v zrcadle? Pomalu si začínám myslet, že jsi stejně marnivý jako tvé sestry," ozve se král, který zrovna vešel do sálu, kde stál před zrcadlem jeho nejstarší syn.
"Nejsem marnivý, jen přemýšlím, proč mě každý odmítá. Nejsem ošklivý, ale přesto dívky i muži mě odmítají, dokonce i ta princezna, která přijela na námluvy, mě odmítla, i když jsem nejstarší a dědic trůnu," dožaduje se princ odpovědi.
"Nejsi dědic trůnu, tím je tvůj mladší bratr," odpoví mu král a to jen proto, že ty patříš někomu jinému a každý to pozná na první pohled.
"Ale já jsem nejstarší, tak proč…" začne se bránit princ.
"Protože jsem tak rozhodl! A teď běž spát, je skoro půlnoc," rozkřikne se král na syna, který se skloněnou hlavou poslechne.
Cestou marně přemýšlí, proč ho nikdo nemá rád. Nevšimne si utrápeného pohledu krále, který se rozhodne, že kontaktuje Merdika. Ještě tu noc ze zámku vyjíždí posel se zprávou pro čaroděje.

Princ smutně ulehne do postele a nechá volně téct slzy, které dopadají na polštář. Po nekonečně dlouhé době usne.
U jeho okna zastaví drak, který mácháním kožnatých křídel udržuje výšku a do pokoje vklouzne postava.
Potichu přejdu k posteli a skloním se nad princem. Překvapí mě slzy, které se stále třpytí na dokonalém obličeji, tak rád bych věděl, jakou barvu mají jeho oči.
"Proč pláčeš moje srdce? Kdo ti co udělal, že jsi tak nešťastný?" zašeptám a skloním se nad ním, abych mu setřel slzy. Přitom mi z ramen sklouzne temný pramen, který prince zalechtá na tváři a probudí ho.
Tiše čekám, že opět usne, ale on otevře oči a podívá se na mě neuvěřitelně zelenýma očima. Spletl bych si je se smaragdy. Rychle si přes obličej přehodím kápi a děkuji bohu, že je tma.
"Kdo jsi?" zeptá se mě.
Rychle uskočím od postele a rozběhnu se k oknu. Koutkem oka spatřím, že také vyskočil z postele a pošlu na něj nejjemnější svazovací kouzlo, aby ho zdrželo. Povedlo se.
Vyskočím na hřbet svého draka a dám mu pokyn k rychlému odletu. Tohle bylo o vlásek.

Rychle vyskočím z postele, ale něco se kolem mě ovine. Hned poznám svazovací kouzlo, ale je tak jemné, že ho bez problému protrhnu. Rychle se rozběhnu k oknu. Pozdě slyšet je jen šumění dračích křídel.
"Kdo může být tak silný, že zkrotil draka?" zašeptám si pro sebe a vrátím se do postele.
Do rána už neusnu a jen přemýšlím o tajemném návštěvníkovy.

Ráno jdu do jídelny na snídani a potkám dvě služky, které se sotva slyšitelně baví. Rychle uskočím za roh, aby mě nezpozorovaly, a nepatrným kouzlem zesílím jejich hlas.
"Slyšela jsi to? Včera v noci prý navštívil princovi komnaty čaroděj, který mu udělal to znamení na krku. Že by se přece jen rozhodl si ho vzít k sobě?" promluví jedna služka.
"Ví se, kdo princi udělal to znamení?"zeptá se zvědavě druhá.
"Ano, prý to byl Merdik, stalo se to v době, kdy jeho drak zabil králova bratra, ale nikomu neříkej, že jsem ti to řekla. Nikdo o tom nesmí mluvit je za to smrt," zašeptá první služka, opatrně se rozhlédne a odspěchá pryč.
Princ, dosud schovaný za rohem si vloží tvář do dlaní. Téměř okamžitě se rozhodne, že čaroděje najde a donutí ho, aby znak zmazal. Ale zároveň cítí, že tohle nechce, nevyzná se sám v sobě.
Loudá se do jídelny a přemýšlí, co udělá.


Naoki

19. listopadu 2009 v 10:26 | Atthea |  Bouře
Lidičky, docela mně překvapilo množství komentíků a tak vám sem dávám další, právě dokončenou kapitolku a nebojte dlouho je už trápit nebudu i když po tomhle dílečku jsou pouze dvě kapitolky. Rovnou se vás chci zeptat jestli chcete první Vítr nebo Čaroděje. může být jen jeden cyklus




Sedím na okně a hledím do bouře. Nevím, jestli ji víc nenávidím nebo miluji. Za ten týden, co je Erden pryč se ze mě stal učiněný duch.
Nikdo si Erdena ani Ramiese nepamatoval. Tři tisíce let prokletí jako by neexistovalo. První dny jsem probrečel. Hledal jsem i obrazárnu, ale nikde nebyl vchod. Ve starých mapách jsem zjistil, že ta věž, kde původně byla obrazárna, byla zazděna a to tak, že nikdo nevěděl, kde jsou dveře a kde nosná zeď.
Zoufal jsem si. Chtěl jsem ho pozorovat aspoň z obrazu, když už ho nemůžu svírat v náručí.
Venku protne oblohu poslední blesk a bouře ustane. Je pravda, že hromové útesy dělají čest svému jménu.
Blesky tu křižovali každou chvilku, nemluvě o dunění hromu.
Neubráním se úsměvu, když si vzpomenu na ohromený výraz jednorožce, když jsem vyslovil jeho jméno. Nikdo o něm nevěděl, ale jaké jiné jméno měl mít, když jeho bratr se jmenoval Blesk?
Teď je mohu přivolat kdykoliv a nemusím čekat tisíc let.
Znovu si vzpomenu na Erdena a po tváři mi steče slza jak se asi má ten můj blázínek?
"Naoki jedu do města, pojedeš se mnou?" nakoukne do pokoje máma a zamračí se, když mě uvidí na parapetu.
Zvednu hlavu a kývnu. Seskočím z parapetu a na zápěstí mi zazvoní řada drobných zvonků. Pod útesem jsem našel pouze jeden řetízek. Okamžitě jsem si ho připnul a už nesundal.
Máma sice protestovala, ale nedal jsem na ni, když jsem je měl připnuté, bylo to jako by byl součástí Erdena, i když byl ode mě vzdálen tři tisíce let.
Před třemi dny nám táta oznámil, že dostal práci, která by nás opět vynesla na vrchol společenského žebříčku. Znamenalo by to, ale se odstěhovat zpět do města.
Byl jsem proti. Táta si postavil hlavu, že to vezme.
"Klidně, ale ráno mě seškrabujete z pod severní věže nebo z útesů. Odtud půjdu jedině mrtvý," oznámil jsem jim klidným hlasem.
Zůstali na mě zírat.

Nakonec táta tu práci odmítl. Strach, že bych si vážně něco udělal, byl příliš velký.

Nasednu do auta a celou cestu se ohlížím zpět na zámek. Vím, že se za těch pár hodin neodstěhujeme. Klíče od pokoje mám u sebe a pokoj, pokud v něm nejsem, je zamknutý. Navíc jsem Bleska pustil na útesy a od nikoho jiného než ode mě se chytit nenechá.
"Naoki jedeme jen nakoupit, budeme tam možná tak dvě hodinky," obrací máma oči v sloup.
I to je dost. Mám infarktové stavy, když mám slézt do městečka do školy. Jsem na tom zámku závislí. Procházím ho tisíckrát denně a znám ho jako své boty a snad ještě líp. Našel jsem i pokoje, kde spali, když byly tu. Skutečně se jednalo o jejich pokoje.


Mamka zastaví před supermarketem. Nebaví mě brouzdat po nich a tak se s ní domluvím, že jak bude mít nakoupeno, prozvoní mě.
Vydám se na toulačku městem. Nakukuji do výloh s oblečením, elektronikou či zlatnictvím. U jedné takové se zastavím a zůstanu zírat na vystavené srdce z bílého zlata. Je středem rozlomeno na dvě části a ke každé části je připojen ozdobný řetízek. Takových srdcí jsem viděl bezpočet, ale co mě skutečně zaujme je fakt, že když si ho koupím a zaplatím hotově, na počkání do obou polovin vyryjí jména, jaké si řeknu. Bez zaváhání vejdu dovnitř a koupím je.
Tamnímu zlatníkovy řeknu jména a vyberu starodávné písmo. Nad Erdenovím se sice pozastaví, ale neřekne nic. Za půl hodiny vyjdu sice o pár tisíc lehčí, ale tisíckrát šťastnější.
Na krku se mi houpe polovina srdce s Erdenovím jménem. V záchvatu šílenství koupím ještě moderní oblečení jeho velikosti a spokojeně se vydám k supermarketu. Dorazím tam přímo v době, kdy máma zvedá telefon, aby mě prozvonila.
Rychle ji pomůžu a s taškou a malou krabičkou, kterou svírám v dlani, se posadím na zadní sedadlo.
Kolem úst mi pohrává spokojený úsměv.
Když dojedeme domů, z brány zrovna vyjíždí černé auto muže, který dal tátovi práci tady. Leknu se, co se stalo. Máma ani pořádně nezastaví a vyběhnu z auta. Následuje mě, aniž by se zajímala o nákup.
Tátu najdeme v obývacím pokoji, jak se nalívá nejlepším vínem ve sklepení.
"Rodinko, vítejte," zahlaholí jen, co nás spatří.
"Co tu dělal správce zámku?" zeptá se máma se strachem v hlase.
"On není správce, tím byl jen dočasně, než se najde majitel zámku a ten se teď našel," usměje se od ucha k uchu.
Dovrávorám k nejbližšímu křeslu a sletím do něj. Jestli se budeme muset odstěhovat, nepřežiji to.
"Budeme tu moct bydlet dál?" zeptá se, se strachem máma.
"Pokud ho moc nerozzlobíme tak bych řekl, že i ano. Správce nám dal zbytek peněz, za mzdu plus prémie. Majiteli jsme vydělaly taky slušnou částku a v nejbližších dnech se nemusíme bát hladomoru. Budoucnost je růžovoučká," hlásí rozjařeně táta.
"Nech těch pitominek a řekni nám kdo je majitel, ať se můžeme domluvit," zavrčí máma a s obavou se podívá na mě.
"Nový majitel je náš pan syn," usměje se na mamu otec a přihne si ze skleničky.
"Co to kecáš za blbosti? To jsou fakt vtipy," zavrtí hlavou máma.
"Žádné vtipy, přečti si tohle,"podá ji starodávný pergament se státním ověřením.
Máma se dá do čtení pergamenu a pomalu dosedne do křesla, které ji táta pohotově přistrčil. Mě podá dopis, který hned otevřu a přečtu.
Je od Erdenova otce, že zámek a přilehlé okolí odkazuje mě z vděčnosti za záchranu jeho synů. Je to prý to nejmenší co může udělat.
Nejradši bych ten dokument hodil do ohně. Udělal jsem to pro člověka, kterého miluji, ne pro budovu. Odsud nechci jen z toho důvodu, že zde jsem tak blízko Erdenovi. Několikrát jsem dokonce přespal v jeho posteli, aniž by o tom někdo věděl.
"Jsi skutečný zámecký pán Naoki. Holky se kolem tebe budou jen točit," usměje se táta.
"Kašlu na holky, pro mě existuje jen jeden a navždy bude," odpovím mu a s dokumenty vyběhnu nahoru. Své rodiče nechám zkoprněle sedět v obýváku.
Pečlivě je schovám a zamířím do Erdenova pokoje.
Erdene, tu jsem pro tebe něco koupil. Je to spojení mezi námi, opatruj ho," položím řetízek na stolek u postele a opustím místnost.

Další dny se dveře s návštěvami snad utrhnou. Provádíme jak zběsilí. Nejhorší je, že se jedná o místní občany a především nastrojené holky, které na mě mrkají, až se divím, že jim neupadnou víčka. Zrovna otevírám dveře do Erdenova pokoje, když jedna učiní zoufalí pokus se na mě vrhnout. Svalím se pod nárazem a její tíhou.
"Co děláš, ty nemotorná huso? Slez ze mě," zaječím a prudce ji odstrčím, přitom mi zpod rukávu vyklouznou zvonky a jasně zazvoní. Oči všech se do zvonků přímou zabodnou.
"Já se moc omlouvám, netušila jsem, že jsi zadaný, omlouvám se," začne lkát holka.
"Tak už to víš a laskavě ze mě slez," zavrčím na ni. Holka hned poslechne a s rudým obličejem se schová v davu. Ztěžka se zvednu a pohledem zavadím o stolek řetízek s přívěškem je pryč. Posmutním a vyjdu s pokoje. Otevřu dveře naproti a ocitnu se v zámecké obrazárně. Strnule vejdu dovnitř a vůbec nezaregistruji, že se skupinka vydala za mnou.
Rychle prohlížím obrazy, až se zastavím na jednom. Je na ni Erden. Černé vlasy má rozpuštěné a v azurových očích sídlí smutek. Na sobě má rozhalenou černou košili a na krku mu visí řetízek s nějakým přívěškem. Zvědavě přistoupím blíž a uvidím, že přívěšek je ve tvaru rozlomeného srdce s nápisem.
Do očí mi vrhnou slzy štěstí. Dostal ho.
"Duch! Tady straší!" zavřeští jedna z návštěvnic a vrhnou se co nejdál na jednu stranu od dveří. Až teď si uvědomím podivnou zimu a otočím se.
V dalším momentě zalapám po dechu a vydám se vstříc Erdenovi, za kterým je vidět zeď. Usměje se na mě a dřív než se ho stačím dotknout, zmizí.
Po tváři mi steče slza.
"Dnes je prohlídka ukončena," promluvím zlomeným hlasem.
Nikdo nic nenamítá a vyjdou z obrazárny. Naposledy se podívám na milovaný obraz. Na Erdenovích rtech sedí úsměv. Usměji se také a zavřu dveře.
"Láska je víc než čas," usměje se na mě hezká brunetka a vydá se směrem k pobřeží. Přimhouřím oči, kde jsem ji jen viděl?

Po vyčerpávajícím dnu jsem unavený a automaticky zamířím do Erdenovy ložnice. Svléknu se a lehnu do jeho postele. O půlnoci mě probudí ledový dotek.
Otevřu oči a podívám se do těch nejkrásnějších azurových očí, jaké může mít jen jeden člověk. Erden.
Vymrštím se a obejmu ho kolem napůl průsvitných ramen.
"Ty jsi na mě nezapomněl," zaslechnu jeho přenádherný hlas.
"Jak bych na tebe mohl zapomenout miláčku," zalkám se. Z očí mi tečou slzy proudem.
Erden se ode mě odtáhne a já vidím, že je na tom stejně.
"Brzy budeme spolu," slíbí mi Erden a zmizí dřív, než mu stačím dát polibek.
Do rána už neusnu.

Sbohem

18. listopadu 2009 v 1:52 | Atthea |  Bouře


Dívám se do západu a pomalu se mě začíná zmocňovat zoufalství. Jen jedena noc do bouře.
Jistě před těmi dvěma se snažím udržet klidnou tvář, ale pomalu mi začínají docházet síly. I ramies si toho všimnul a tak se mu snažím vyhýbat obloukem. Jemu i Erdenovi.
Ve zprávách se už mihla zpráva o nadcházející bouři, ale nikdo ji nebral vážně až na mě a ty dva. Začínali zapevňovat okna a otec na Ramiesovu radu dojel koupit zásoby na dva dny.
Přijel s tím, že ve vesnici jsou podobné přípravy.
Sejdu z věže a projdu kolem Erdena jako by tam nebyl, i když bych ho nejraději umačkal v náručí a žadonil, ať mě vezme sebou.
Snažím se nevnímat jeho nešťastný pohled, který se mi zabodne do zad.
Začnu pomalu stoupat do bytu, když mě Ramies chytne za ruku a prudce hodí na zábradlí. Když se mi kamenná hrana zaryje do zad, bolest necítím.
Nedokážu ji cítit, protože nic nebolí víc než bolest v srdci a v duši.
"To ho musíš tak trápit?" zasyčí Ramies vztekle.
"Myslíš, že je jediný kdo se trápí?" vzhlédnu k němu prázdnýma očima.
Pomalu mě pustí a poodstoupí.
"Ty víš jak nás…?" bojí se vyslovit poslední slovo.
"Jestli vím jak vás odklít? Ano vím, ale jestli tu zůstanete, třeba jen vteřinu déle zemřete," odpovím prázdným hlasem.
"Zapomeneš,"zašeptá Ramies, jako by se chytal posledního stébla.
"Jak chceš zapomenout na někoho, koho máš vypáleného v srdci?" zeptám se ho tiše.
"Nemusíš to dělat," řekne mi Ramies.
Beze slova se obrátím a jednu mu natáhnu, až sletí ze čtvrtiny schodiště.
"Dejme tomu, že tohle jsem radši neslyšel," řeknu ledově a odejdu do svého pokoje.

"Myslíš, že tohle byla dostačující odpověď?" zeptám se a s půlky schodiště hledím na svého vyjeveného syna.
"Jo asi jo," usměje se Ramies.
"Nikoho lepšího bych si pro něj přát nemohl," povzdechnu si a dívám se směrem, kterým zmizel Naoki.
"To já taky ne, kdyby se to dalo udělat tak, že by Erden mohl žít tady," posmutní Ramies a vstane.
"Bohužel to nejde. Zemřel by tu a Naoki by zemřel v naší době," odpovím mu tiše.
"Tati, ty víš, jak nás chce neklít?" zeptám se mě Ramies přímo. Začnu mizet.
"Zůstaň tady a odpověz mi," zaječí na mě Ramies.
Smutně se na něho podívám.
"Musí obětovat sám sebe, abyste mohli být volni," odpovím a začnu mizet, nechávajíc tam stát šokovaného syna.
"To ne, slyšíš? To nemůže být jediná možnost," zaječí za mnou.
Mlčky mu hodím svitek, kde je vše napsáno. Hned ho rozbalí a začne číst. Pak bez naděje svěsí ramena a sedne na schod.
"Láska je víc než prokletí. Stále tomu věřím," pronese hlasem, který do mě vlije naději.
Pak zvedne hlavu a usměje se. Oplatím mu úsměv plný naděje.
Svitek v jeho ruce se rozpadne v práh.
Ani jeden z nich nevidí Erdena, který se skrývá za dveřmi a všechno slyší. Po jeho tváři tečou slzy, ale tentokrát nemyslí na sebe, ale na ty co miluje.
Na bratra a Naokiho.

Úsvit přináší bouři, která ničí životy a nese na ději pro zakleté. Stojím u okna a dívám se, jak prudký vítr vytrhává stoleté stromy jako stébla a nese je daleko na moře.
Už jsem dávno oblečený a teď naposledy scházím schody. Naposledy se pohledem k ložnici rozloučím s rodiči a vejdu do stájí.
Vyšvihnu se na zdivočelého Bleska a kopnutím do slabin ho přiměji opustit bezpečí stáje. Tryskem vyběhneme z brány.
Nehledám Ramiese ani Erdena. Už dávno jsou na útesech. Kousek před nimi zastavím a seskočím z koně. Podívám se na útesy a uvidím Erdena, který mě pozoruje prázdným pohledem.
Kousek dál stojí Ramies a objímá nějakého kluka. S překvapením zjistím, že je to Juno. Ten, kterého jsem potkal jako prvního na blatech, když jsme přijeli na zámek.
Oba se na mě podívají pohledem plným slz. Je v nich vděčnost i porozumění, kdybych odstoupil.
Ale já odstupovat nehodlám.
Když jsem se dal na vojnu musím bojovat. Usměji se na ně i na Erdena a pomalu začnu stoupat na útesy. Postavím se na místo, kde vždy stál Erden, a čekám na jednorožce bouřek.

Nečekám dlouho. Na obzoru se objeví, bílí bod a rychle se přibližuje. Nevím jistě, co mám udělat a tak jen zvednu ruku.
Jednorožec zmírní běh a zastaví jen kousek ode mě.
"Ubohý smrtelníku jak se odvažuješ mě zastavit v běhu?" ozve se rozhořčený hlas.
"Mám k tobě prosbu," vydoluji ze sebe jasným hlasem.
"Ty? Tak povídej," ozve se znovu, tentokrát to zní pobaveně.
"Žádám tě o zrušení kletby," vydám svou žádost.
Jednorožec se na mě podívá a pak se podívá stranou, kde stojí Erden a ostatní.
"O zrušení jejich kletby?" zeptá se mě ostražitě.
"Ano," odpovím.
Cítím, jak jednorožcem projede vztek.
"Co si dovoluješ mě o něco takového žádat? To jejich vinou je můj bratr uvězněn v té směšné kleci," zaječí a oblohou projede bouřkový výboj, který se protíná skoro přes celou oblohu.
"A přece, když máš tu možnost, tak ty odmítáš jeho vysvobození," připomenu mu neuctivě.
Jednorožec se zarazí a podívá se na mě.
"A podívejme. Je vidět, že uvažuješ. Máš pravdu. Dejme tomu, že bych o té žádosti uvažoval, co ty mě dokážeš nabídnout tak cenného, abys mě přesvědčil?" podívá se na mě jasnýma očima. Nejsem si jistý, ale zdá se mi, že v těch očích vidím úctu.
"Sám sebe," podívám se mu zpříma do očí.
Jednorožec na mě zůstane zírat.
"Ne to nedovolím. To byla má vina a já za ni zaplatím," skočí mě Erden do náruče.
Jednorožec se zdá být zaskočen. Zaskočeni jsme všichni, protože v ten moment pukne útes a z něj vyletí černý orel, kterému po peří běží blesky.
"Na tenhle den jsem čekal Erdene. Čekal jsem na den, kdy přiznáš svou vinu, proto lámu kletbu, kterou na tebe a na bratra uvalil král. Ty i ostatní prokletí, včetně mě jste volní," promluví orel a máchnutím křídla otevře propast mezi hranicemi věků.
"Erdene, jdeme," zaječí Ramies.
"Ne nikam nejdu, radši umřu než, abych byl bez tebe Naoki," kutálí se mu po tvářích slzy.
"Miluji tě Erdene. Miluji tě víc než svůj život, právě proto musíš žít, protože žiji v tobě," řeknu a políbím ho.
Pak, než stačí protestovat, mu ze sebe strhnu jeho paže a hodím ho do náruče jeho bratru, který ho odvleče tam, kam patří.
"Běž domů Naoki. Nikdy jsem neměl v úmyslu po tobě žádat tvůj život. Dnes jsi pomohl mnoha bytostem, na kterých ti záleželo. Abys netrpěl, vezmu ti tvé vzpomínky na Erdena a ostatní," přiblíží se ke mně jednorožec.
"Jak dokáže vzít něco co je v srdci? Jak dokážete vyjmout lásku?" podívám se na něj se slzami v očích.
"Máš pravdu, to nedokážu. To jediné nedokážu. Nashledanou Naoki, jsem si jistý, že se ještě potkáme," podívá se na mě jasným okem.
"Děkuji ti, Hrome, děkuji, že jsi je zachránil," zašeptám a se zlomeným srdcem začnu slézat z útesů.




Bludiště

14. listopadu 2009 v 14:56 | Atthea |  Bouře
Varování: hororové prvky



Přízračná smečka

11. listopadu 2009 v 15:40 | Atthea |  Bouře
Přízračná smečka

Snažím se dýchat co nejpovrchněji a zděšeně se rozhlížím.
Co se tu k čertu děje?
Kdo z nich je Erden?
Klopýtavě se vydám od jednoho těla k druhému, ale všechna jsou naprosto stejná. Nic mi neříká, který z nich je Erden. Nechápu to, když jsem s Erdenem, srdce mi div nevyskočí z hrudi a dech se mi zastavuje.

Zezadu někdo zakašle. Rozběhnu se za zvukem a v koutě, co nejdál od ohně se krčí postavička, celá od sazí.
Srdce se mi zastaví a pak zběsile rozběhne.
"Erdene," skočím k postavičce a zarazím se. Tohle není on. Prudce se obrátím a běžím zpět. Skoro zakopnu o skrčenou postavu v rohu a v ten moment se mi zatají dech.
Skloním se k ní a obrátím ji. V momentě, kdy tak učiním, se všechny ostatní postavy rozpadnou.
Vezmu bezvědomého Erdena do náruče a rozběhnu se z hořící stáje. Proběhnu pod propadajícím se stropem a zastavím se až u Ramiese.
"Jak jsi ho poznal?" zeptá se mě překvapeně. Mluví tak tiše, že mu sotva rozumím.
"Nechápu, jak to myslíš! Copak tohle je nějaká zkouška?" zavrčím a položím ho na zem. Začnu mu dávat umělé dýchání, když tu mě popadne kolem krku a přitáhne k sobě.
Odtrhnu se a podívám se do jiskřících očí Erdena.
Mám co dělat, abych mu jednu neubalil.
"Co to má znamenat?" zasyčím vztekle.
"Kam se poděl ten oheň?" ozve se překvapený hlas otce. Otočím se a údivem otevřu pusu, stáje jsou naprosto nedotčené. Po plamenech ani stopy.
Podívám se na sebe a uvidím oblečení nasáklé kouřem a černé od mouru.
"Prosím tě, vezmi ho, pak ti všechno vysvětlím," zašeptá Ramies.
Mlčky kývnu a popadnu Erdena do náruče. Odnesu ho do svého pokoje, kde ho postavím na zem. Vezmu si čisté oblečení a zavřu se v koupelně, kde skočím pod sprchu. Vyjdu z ní a začnu se oblékat.
"Máš krásnou postavu," ozve se od umyvadla.
Prudce zvednu hlavu a setkám se s Erdenovíma jiskřícíma očima, které mě sjížděly od hlavy k patě a zpět. Naštvaně se vystavím, ať se podívá a začnu si ho prohlížet stejně.
Erden zrudne a během vteřinky vystřelí z koupelny, jako by za ním hořelo. Ušklíbnu se a obléknu se, pak vejdu do pokoje, kde v krbu hoří plamen, a sednu si do křesla.
"Tak o co tu jde?" zeptám se Ramiese, který u krbu upíjí pohár vína.
"Tohle byla zkouška, jestli ho poznáš," řekne tiše.
"O jaké zkoušce tu mluvíte?" zeptám se podrážděně. Vážně nemám chuť na nějaké hádanky.
"Jde o to prokletí. Jen ten kdo má šanci ho prolomit, dostane tři zkoušky. Ty jsi prošel dvěma. Smrtí a ohněm. Čeká tě ještě jedna. Samozřejmě můžeš ji odmítnout," vysvětlí Ramies.
"Co se stane, když ji odmítnu?" zeptám se zvědavě.
"Nás čeká dalších tisíc let prokletí jestli se nenajde nikdo, kdo by ji byl schopen tak i víc. Smůla je, že prokletí se může zlomit jen jednou za tisíc let. A tebe a tvou rodinu čeká smrt," doplní Ramies tiše.
"Neříkáš mi všechno," nakloním se k němu. Raies ztuhne.
"Ne. K tomu, aby se to splnilo jsi tohle měl vědět už po první zkoušce. Jenže nečekal jsem, že se prohodí. Takže jsi splnil většinu a smrt vám nehrozí. Jestli teď couvneš, čas se vrátí zpátky a vy nikdy nezažijete to, co jste zažily. Rozdíl bude jen v tom, že prožijete jinou minulost," vysvětlí mi a ruka s pohárem se neznatelně roztřese. Chápu ho. Jsou tak blízko vysvobození a já můžu vše zhatit.
"Co se stane, jestli to přijmu?" zeptám se tiše.
"Vysvobodíš nás. Čas nás vrátí do naší doby bez toho, aby se porušila časová linie. Nikdo si nás nebude pamatovat," odpoví a v jeho hlase zaslechnu naději.
Podívám se do Erdenovích průzračně azurových očích a náhle vím, že na něj nikdy nezapomenu, protože na lásku je i čas krátký a nedá se ošidit.
"Vy si budete všechno pamatovat," řeknu s jistotou.
"Ano," odpoví Ramies.
Přistoupím k oknu a přemýšlím. Pak smířený s tím, že na mě Erden zapomene a najde si svou lásku v jeho době, se rozhodnu.
"Udělám, co bude třeba," řeknu pevným hlasem a aniž bych se na jednoho z nich podíval, vyběhnu z pokoje.
S očima pálicíma od slz chytnu Bleska a tryskem se vyřítím ze dvora, naprosto ignorujíc křik otce, že musím chytit koně. Teď na to nemám ani pomyšlení. Nero to zvládne.

Pádím po vřesovišti, nedaleko útesů. Nic nevnímám jen míjející krajinu, která kolem běží dost rozmazaně. To kvůli slzám.
Zadržím Bleska v šíleném trysku. Je zvyklí, že když chci zpomalit tak se ho dotknu břicha. Jinak bych ho asi zabil a sebe taky. Seskočím z jeho hřbetu a nechám ho běžet, vím, že na zahvízdnutí přiběhne. Učil jsem ho to.
Začnu se procházet a znenadání zjistím, že jsem skoro u útesů. Sednu si na jeden z větších kamenů a začnu se dívat na moře. Skoro mu závidím. Překlene čas, aniž by se změnil, nezná lásku, nic necítí. Nemusí přemýšlet o přítomnosti, minulosti či budoucnosti. Nepotřebuje nikoho, ale všichni potřebují jeho.
Ne nezávidím, co by to byl za život, kdybych nic necítil. Jsem rád, že jsem poznal Erdena.

V jeskyni zírají tři páry oči nevěřícně do zrcadla.

Stalo se něco, co nikdo nepředpokládal.
Jako prvnímu, přeběhne přes tvář úsměv skřetovi.
"Myslím, že už tu dlouho nebudete vaše Bleskovosti,"

podívá se skřet na orla, který se v úžasu stále nedokáže pohnout.
Nikomu nejde do hlavy, jak Erdena poznal. Tohle nedokázal ani jeho otec.

Podívám se na noční nebe a zvednu se. Nevím kolik je hodin, ani kolik uběhlo, co tu sedím, ale jedno vím jistě. Cítím se tak na tisíc let. Těžkým krokem se začnu vracet ne vřesoviště, kde jsem nechal Bleska.
Najednou zvednu hlavu a zaposlouchám se. Blíží se kůň a je osedlaný. Že by Erden?
Ne to určitě není on, ale proč mi něco říká, že na tohle setkání do konce života nezapomenu?
Zaslechnu čenichání a z křoví se vynoří pes.
Ztuhnu hrůzou, jde z něj vidět jen obrys a jako by se vznášel pár centimetrů nad zemí. Potom se dostane do měsíčního světla a jeho srst jakoby vzplála ohněm. Upře na mě černé studené oči a pomalu se vydá ke mně.
Svaly mám úplně ztuhlé. Psisko ke mně přijde a očichá mě pak zvedne hlavu a začne výt. Dusot kopyt zrychlí a z ničeho nic se přede mnou objeví jezdec.
Černý klobouk stažený hluboko do čela, že není vidět obličej. Plášť černé barvy halí tělo, že není nic vidět. Kolem jeho stejně černého koně obíhá smečka psů, některým srst svítí zeleně některým modře.
Jezdec se zastaví přímo u mě a z pláště se vynoří ruka s malým svitkem, který je převázaný černou stuhou.
Ztuhlou rukou ho vezmu.
,Nezklam je, jsi jejich poslední naděje´ozve se mi v hlavě sytý hlas.
"Nezklamu," pronesu hlasem, který schovává přísahu.
Spíš cítím, než vidím, že se jezdec usmál. Vzápětí obrátí koně a tryskem zmizí z dohledu i s přízračnou smečkou.
Sklopím pohled ke svitku a stáhnu černou stuhu. Pak ho opatrně rozvinu a přečtu si jediné slovo
"BLUDIŠTĚ"


Jen ho přečtu, svitek se mi v ruce rozpadne v prach. Hvízdnu na Bleska a vyšvihnu se mu na hřbet. Tryskem zamíříme
k zámku.

Požár

9. listopadu 2009 v 16:36 | Atthea |  Bouře

Jsem vzhůru ve čtyři hodiny a netrpělivě čekám na snídani. Jsem skutečně zvědavý, jestli to stihne. Pokud vím, tak když byl víkend nebo svátek nevstával před dvanáctou. A teď byl přece jen unavený, šlo to na něm vidět.
Přeruším úvahy a podívám se na hodiny. Ručičky ukazují 4:35.
Tak to nestihnul, první mínus. V tom se otevřou dveře a dovnitř vejde Erden, který vrtce drží podnos.
"Nemáš náhodou zpoždění?" zeptám se ho ironicky.
Koukne na hodiny.
"Je to jen pět minut!" podívá se na mě ospale.
"Dochvilnost je ctnost králů," napomenu ho a znechuceně se podívám na nedodělaná vejce, neuměle ukrátý chleba topící se v rozlitém čaji.
"To myslíš vážně, nebo jsem ti pro srandu?" zeptám se nevěřícně.
"Když já to líp neumím," skousne si ret.
"Tak jdeme do kuchyně," povzdechnu si. Beze slova vycouvá z pokoje a podrží mi ještě dveře.
Vejdu do kuchyně a málem sebou švihnu, rozbitá vejce se povalují všude, od nich je zaprasená podlaha, linka, skříňky, sporák prostě všechno, do toho je nadrobená skoro půlka chleba a to vše se topí snad v hektolitru vody.
"Tak se podívej, Erdene, tenhle hnus vyhoď a dej popořádku kuchyň, nebude tu ani smítko pak udělej novou snídani jasné?" otočím se na něho.
Stojí přede mnou jako zmoklá slepice a v ruce drží tác, který se v jeho rukách šíleně třese. Vezmu ho a dám na linku. Erden se ve vteřině otočí a zmizí.
Povzdechnu si a dám se do úklidu. Během chvilky se na pánvičce smaží nová vejce, která jsem vybral od slepic. Neříkám, že splnil úkol, ale počítá se i snaha ne?
S talířem míchaných vajec, chlebem a hrnkem čaje, jdu najít Erdena. Něco mě táhne po točitých schodech k jedněm dveřím. S námahou je otevřu a vejdu.
Úžasem otevřu pusu tak nádherný a přepychově zařízený pokoj jsem ještě neviděl. Na posteli s baldachýnem leží Erden a podle jeho třesoucích ramen poznám, že brečí. Položím talíř na stůl a přejdu k němu.
"Není moc brzo na to, abys brečel?" zeptám se ho klidně.
Překvapeně sebou trhne a posadí se na posteli.
"Co…? Jak jsi to tady našel?" vyrazí ze sebe překvapeně.
"Věř mi nebo ne, ale něco nebo někdo mě sem dovedl," usměji se.
"Pojď sníst snídani a pak půjdeme pomoct Ramiesovi, nemusí být na všechno sám," podotknu.
Erden kývne a pustí se do snídaně.
"Za tu kuchyň se omlouvám," sklopí oči.
"Vlastně se nic nestalo, ale příště se ji vyhýbej obloukem," upozorním ho. Vstanu a jdu ke dveřím.
"Naoki proč jsi…?" vyhrkne.
"Nejspíš jsem stejně měkký jako tvůj bratr a otec," odpovím s povzdechem na jeho nevyslovenou otázku a opustím jeho pokoj.
Zajdu do svého pokoje a pousměji se. Jak je ten můj proti jeho obyčejný. Přejdu ke skříni a převléknu se do pracovního. Pak klusem zamířím ke stájím.
Ramies se na mě vztekle podívá a mlčky pokračuje v práci. Vyvezu sotva jedny kolečka a přiběhne Erden v roztrhaných džínách a flanelové košili.
Beze slova vezme vidle a začne neuměle nakládat starou podestýlku. Chvilku ho pozoruji a pak mu ukážu, jak se mají správně držet, aby mu pokaždé půlka nespadla.
Pak odstrčím Ramiese, který v půlce pochybu ztuhnul, jako by zkameněl.
"Jestli tu chceš jen tak stát tak jdi do zahrady a plaš ptáky," osopím se na něho.
Erden vyprskne smíchy a Ramies se konečně vzpamatuje. Pousměje se a dá se znovu do práce.

"No to se podívejme. Princ a dělá tak špinavou práci?"
žasne skřet.
Král mlčí, jen se s úsměvem dívá na svého nemotorného syna.
"No tak uvidíme co je ti přednější Naoki. Princ, nebo lekce?"
přimhouří oči orel a jedním máchnutím napůl roztažených křídel přivolá bouři

Nebe se otřese pod hromem, který provází blesk.
"Stihneš to?" otočím se na vylekaně na Erdena. Jeho mrtvolně bledá tvář je mi dostatečnou odpovědí. Strhnu Bleskovi ohlávku a vysadím na něj ztuhlého Erdena, vyšvihnu se na něj a tryskem opustím zámek. Míříme nejkratší cestou k útesům.
Ženu Bleska co nejrychleji, jen tak, tak se vyhnu plně naloženému vozíku, plnému keramiky. Erden se mi ještě podívá přes rameno, jestli se nic nestalo.

Za chvíli jsme na útesech. Pomůžu Erdenovy na skálu a se smutným srdcem se dívám, jak se mění v orla. Nikdo by neměl takhle trpět.
"Běž, já už na něj dám pozor," ozve se za mnou Ramies.
Zavrtím hlavou, nedokážu ho tu nechat.
"A co práce, copak se udělá sama?" zeptá se pobaveně Ramies.
"Dnes bude muset," odseknu a dál se dívám směrem, kterým odletěl Erden. Unikne mi tak Ramiesuv záhadný úsměv a jeho pohled k druhé skále, kde čeká na konec bouře další postava.

"Tak s tímhle jsem nepočítal Naoki,

ale večer bude skutečná zkouška,"

přimhouří oči orel.

Bouře řádí tři hodiny, než se uklidní jen s občasnými záblesky. Nad mořem uvidím Erdena, jak míří k nám. Podle všeho je unavený. S posledních sil doletí nad útesy a spadne. Podaří se mi ho chytnout, než dopadne na skály.
"Tys tu zůstal?" podívá se na mě vyčerpaně
"Vždycky s tebou zůstanu," odpovím ho a v náručí ho začnu snášet z útesů. Vysadím ho na Bleska a vyšvihnu se za něj, pak zamířím domů. Položím ho do své postele a rychle se rozběhnu dodělat rozdělanou práci. Ve vratech se v šoku zastavím, stáje jsou vyčištěné a koně zaopatřeni, tedy jen Hrom, Blesk se plaší a Ross tu ještě není.
Vezmu hadru a dám se do vytírání jeho mokré srsti. Pečlivě ho otřu a přehodím přes něj deku. Nasadím mu ohlávku a odejdu do pokoje, kde si vezmu knihu a začtu se do ní. Nechtěně při knize usnu.

Probudí mě křik. Zmateně otevřu oči a podívám se z okna. Zděšeně vykřiknu. Na tmavém pozadí noci tančí rudé jazyky ohně. Hoří stáje.
Vyběhnu z pokoje na dvůr, koně se plaší na nádvoří.
"Kde je Erden?" křiknu na Ramiese a aniž bych čekal na odpověď, rozběhnu se proti ohni do stájí.
Ramies ani nemusel mluvit jeho zděšený obličej a snaha dostat se dovnitř hovořila janě.
Ke mně dolehne křik rodičů, ale ignoruji ho, stejně jako strach, který mě zevnitř sevře a brání dýchat. Pro mě je Erden přednější.
Rozkašlu se téměř okamžitě, může za to dusivý kouř, ani pořádně nevidím pod nohy. Kousek dál je jasněji a začnu se rozhlížet po Erdenovi.
Kousek od sebe vidím tělo a zamířím k němu. Koutkem oka zahlednu dalšího Erdena o kousek dál. Zmateně se rozhlédnu.
Kolem mě leží asi dvanáct Erdenů v různých polohách.
Ale který je ten pravý?
Za mnou zapraští dřevo žárem. Nemám na rozhodování moc času.

Lekce

7. listopadu 2009 v 2:52 | Atthea |  Bouře
Lidičky moc se omlouvám, že tu tak dlouho nic nepřibilo. Slibuji, že se polepším a další kapču přidám co nejdřív.





Vztekle se dívám na zabouchnuté dveře a zachvěji se zimou. I teď když je venku teplo, táhne tu. Opovržlivě se podívám na udusanou hlínu, která je zde místo podlahy a na půl shnilý slamník.
Nechápu, jak na tom někdo mohl spát. Mám hlad a žízeň.
Prohrabu batoh, jestli tam přece jen nezůstala stará svačina. Světe div se, jsou tam bramborové placky, které jsme měli k večeři. Musel mi je tam dát Naoki i s láhví ledového čaje jinak si nedovedu vysvětlit, jak se tam dostali.
Hladově se do nich pustím. Včas se zarazím, aby mi zbylo na snídani. Pečlivě zbytek zabalím a ustelu si na hliněné zemi, ráno mě čeká moc práce.

Ráno se probudím zimou, když ještě ani nevyjde slunce. Pčiknu.
,No skvělé, Erdene ještě nastydneš, ´ povzdechnu si a vyhrabu se z příliš tenké deky.
První co udělám je, že vytáhnu slamník na nejbližší hnojiště a začnu plést nový. Na té zemi se nedá spát je příliš tvrdá, studená a páchne.
Pomalu ztrácím nervy. Zkouším to plést snad po tisící a dělám to úplně stejně jako ta lůza, co žila pod hradem! Díval jsem se na to stokrát a stále se to rozpadá!
Z očí mi pomalu začnou kapat slzy. Tohle je nesplnitelný úkol. Nakonec to jakž takž drží pohromadě, ale má to daleko do těch pohodlných a měkkých madrací na zámku.
Rozhlédnu se kolem a vrhnu se do úklidu. Za chvíli jsem doslova strhaný. Doma to za mě dělalo služebnictvo nebo bratr. Proč to musí být tak těžké?
V žaludku mi zpívá opera a placky jsem snědl už dávno, už nemám nic ani jeden hrnek.
Vyrazím do lesa, kde určitě najdu něco k jídlu, jen abych se po půl hodině vrátil s ještě větším zoufalstvím. Nenašel jsem nic, a když už tak jedovaté.
Nejspíš budu muset žebrat nebo pracovat. Při mé popularitě, by mě obyvatelstvo nechalo s radostí vyhladovět, takže zbude práce. Při tom slově mě pokryje husina, když si představím, že žadoním o práci, já princ!
Znovu prohledám chatrč a najdu hrnčířský kruh na výrobu keramiky! Jestli najdu i hlínu mám vyhráno a ty Naoki mě budeš sloužit! Usměji se zlomyslně při té představě.
Hledám všude možně i nemožně, ale nakonec ji najdu. Zajásám. Mám napůl vyhráno.

Hned se dám do práce.
Práce? Spíš do zábavy!
Než skončí noc, mám v peci několik hrnečků, talířů, mís a podobně. Nechám si jeden talíř a hrnek a zbytek opatrně zabalím a vydám se na trh s nadějí, že vydělám dost peněz.
Sedím tam bezmála celý den a vydělám si jen tak, tak na večeři se snídaní a trochu hrnčířské hlíny. Zklamaně se vrátím do chatrče a dám se znovu do práce.
Kolem půlnoci si vezmu plátek chleba s vodou. Nechápu, jak na tomhle mohli žít. Je to odporné.
Znovu se vrátím k práci, kterou už nepovažuji za zábavu. Stěží udělám pár kousků, když se mi klíží oči. Vypálím poslední kousek a jdu si lehnout.

Na tvrdé madraci se převaluji celou noc, aniž bych zahmouřil oči. Celý rozlámaný a ještě unavenější než večer vstanu. Ztěžka vstanu a vleču se, se zbožím na trh. Sednu si na včerejší místo a snažím se usmívat.
"Hrome ne!" zaslechnu Naokiho, ale už je pozdě.
Můj černý a naprosto nezvladatelný hřebec mi, ve snaze dostat se ke mně, rozdupal veškeré nádobí.
Strnule hledím na střepy. Má práce, která trvala dvě noci, přišla absolutně v niveč.
Hrom se ke mně začne lísat. Odstrčím ho, tohle mu neodpustím.
"To´s ho musel pustit?" obořím se na Naokiho, který ho pevně chytne.
"Promiň, vytrhl se mi," pokrčí lhostejně rameny.
"Podle pravidel trhu musí majitel zvířete, které zničilo zboží, zaplatit škodu," probodnu Naokiho pohledem. Tohle pravidlo zavedl můj otec.
"Jo to máš pravdu," odpoví klidně Naoki.
Oči mi zahraji vítězstvím. Jestli mi zaplatí veškerou škodu, budu mít na novou hlínu i na jídlo a možná deku.
"Ale Hrom je tvůj, takže já ti nic platit nemusím," dopoví a mě zatuhne úsměv na rtech.
Do očí mi vhrknou slzy, rychle se skloním a začnu sbírat střepy, aby si jich Naoki nevšimnul. Ucítím, že se sklonil a začne mi pomáhat.
Odstrčím jeho ruce a s uzlíčkem střepů opustím trh. V chatrči se zhroutím na zem a dám se do breku.
Co jsem komu udělal, že mě tak každý trestá?

"Jak se zdá, má Naoki pevně v ruce vítězství,"
zachichotá se skřet.
"Ano vypadá to tak. Zdá se, že naše rozmazlené princátko konečně dostává zasloužené lekce.
Celá tisíciletí proplouvá na měkkém obláčku a jen přijde Naoki
a najedenou je vše jinak.
Jen ať se učí,"
pousměje se orel.
"Vypadá to, že jsem dělal jednu chybu za druhou,"
povzdechne si král.
"To ano a jedna z nich mě dostala sem,"
Sekne po něm orel vyčítavě okem.
"Promiň,"
skloní hlavu král.
"Už dávno jsem ti odpustil,"
podívá se na něho vlídně orel.

Zatnu zuby a vstanu. Nevzdám to, nechci to vzdát. Podívám se na okoralý chléb a znovu spočítám své drobné jmění. V ruce držím jen pár drobných, co mi nevystačí ani na pár gramů hlíny. Rozhlédnu se po chatrči, jestli tam nenajdu něco z mých výrobků. Nic.
Jdu spát bez večeře a ještě s nejistou budoucností.
Ráno oběhnu celou vesnici a škemrám o sebemenší práci. Všude mě vyprovodí s úsměškem. Když se jeden sedlák zeptá, co umím, skloním hlavu. Neumím, kromě hrnčířství, nic.
Se skloněnou hlavou se vrátím do chatrče.
Druhý den to zkusím v okolních vesnicích s naprosto stejným výsledkem. Teď už mi nezbývá nic jiného, než se vrátit na hrad s prosíkem.
Odkládám to co nejdéle a doufám, že se přece jen něco najde. Zbytečně.
Sbalím si věci a vydám se na zámek, kde se skloněnou hlavou stojím před Naokim dokonale ponížen.
"O půl páté ráno čekám snídani do postele, pak mi pomůžeš, kde bude třeba," vezme mě Naoki na vědomí.
Kývnu a vydám se do svých komnat, abych se prospal.
"Nevzdal jsi to nějak brzo?" objeví se na schodišti otec.
"Ty to nechápeš! Můj kůň mi rozbil…" začnu se obhajovat.
"Výmluvy. Tys to dělal celé roky a vůbec tě nezajímalo jak je těm, co ubližuješ, jestli mají z čeho žít. Kolikrát měli celé rodiny, které museli uživit! A to ještě živili nás a na rozdíl od tebe neměli kam jit," přeruší mě tvrdě a zmizí.
Sednu si na schody a ani se nenamáhám setřít slzy, které mě tečou po tváři. Zdá se mi to nebo poslední dobou brečím pořád?
Tohle jsem si asi zasloužil. Teď si to uvědomuji.