Naoki

19. listopadu 2009 v 10:26 | Atthea |  Bouře
Lidičky, docela mně překvapilo množství komentíků a tak vám sem dávám další, právě dokončenou kapitolku a nebojte dlouho je už trápit nebudu i když po tomhle dílečku jsou pouze dvě kapitolky. Rovnou se vás chci zeptat jestli chcete první Vítr nebo Čaroděje. může být jen jeden cyklus




Sedím na okně a hledím do bouře. Nevím, jestli ji víc nenávidím nebo miluji. Za ten týden, co je Erden pryč se ze mě stal učiněný duch.
Nikdo si Erdena ani Ramiese nepamatoval. Tři tisíce let prokletí jako by neexistovalo. První dny jsem probrečel. Hledal jsem i obrazárnu, ale nikde nebyl vchod. Ve starých mapách jsem zjistil, že ta věž, kde původně byla obrazárna, byla zazděna a to tak, že nikdo nevěděl, kde jsou dveře a kde nosná zeď.
Zoufal jsem si. Chtěl jsem ho pozorovat aspoň z obrazu, když už ho nemůžu svírat v náručí.
Venku protne oblohu poslední blesk a bouře ustane. Je pravda, že hromové útesy dělají čest svému jménu.
Blesky tu křižovali každou chvilku, nemluvě o dunění hromu.
Neubráním se úsměvu, když si vzpomenu na ohromený výraz jednorožce, když jsem vyslovil jeho jméno. Nikdo o něm nevěděl, ale jaké jiné jméno měl mít, když jeho bratr se jmenoval Blesk?
Teď je mohu přivolat kdykoliv a nemusím čekat tisíc let.
Znovu si vzpomenu na Erdena a po tváři mi steče slza jak se asi má ten můj blázínek?
"Naoki jedu do města, pojedeš se mnou?" nakoukne do pokoje máma a zamračí se, když mě uvidí na parapetu.
Zvednu hlavu a kývnu. Seskočím z parapetu a na zápěstí mi zazvoní řada drobných zvonků. Pod útesem jsem našel pouze jeden řetízek. Okamžitě jsem si ho připnul a už nesundal.
Máma sice protestovala, ale nedal jsem na ni, když jsem je měl připnuté, bylo to jako by byl součástí Erdena, i když byl ode mě vzdálen tři tisíce let.
Před třemi dny nám táta oznámil, že dostal práci, která by nás opět vynesla na vrchol společenského žebříčku. Znamenalo by to, ale se odstěhovat zpět do města.
Byl jsem proti. Táta si postavil hlavu, že to vezme.
"Klidně, ale ráno mě seškrabujete z pod severní věže nebo z útesů. Odtud půjdu jedině mrtvý," oznámil jsem jim klidným hlasem.
Zůstali na mě zírat.

Nakonec táta tu práci odmítl. Strach, že bych si vážně něco udělal, byl příliš velký.

Nasednu do auta a celou cestu se ohlížím zpět na zámek. Vím, že se za těch pár hodin neodstěhujeme. Klíče od pokoje mám u sebe a pokoj, pokud v něm nejsem, je zamknutý. Navíc jsem Bleska pustil na útesy a od nikoho jiného než ode mě se chytit nenechá.
"Naoki jedeme jen nakoupit, budeme tam možná tak dvě hodinky," obrací máma oči v sloup.
I to je dost. Mám infarktové stavy, když mám slézt do městečka do školy. Jsem na tom zámku závislí. Procházím ho tisíckrát denně a znám ho jako své boty a snad ještě líp. Našel jsem i pokoje, kde spali, když byly tu. Skutečně se jednalo o jejich pokoje.


Mamka zastaví před supermarketem. Nebaví mě brouzdat po nich a tak se s ní domluvím, že jak bude mít nakoupeno, prozvoní mě.
Vydám se na toulačku městem. Nakukuji do výloh s oblečením, elektronikou či zlatnictvím. U jedné takové se zastavím a zůstanu zírat na vystavené srdce z bílého zlata. Je středem rozlomeno na dvě části a ke každé části je připojen ozdobný řetízek. Takových srdcí jsem viděl bezpočet, ale co mě skutečně zaujme je fakt, že když si ho koupím a zaplatím hotově, na počkání do obou polovin vyryjí jména, jaké si řeknu. Bez zaváhání vejdu dovnitř a koupím je.
Tamnímu zlatníkovy řeknu jména a vyberu starodávné písmo. Nad Erdenovím se sice pozastaví, ale neřekne nic. Za půl hodiny vyjdu sice o pár tisíc lehčí, ale tisíckrát šťastnější.
Na krku se mi houpe polovina srdce s Erdenovím jménem. V záchvatu šílenství koupím ještě moderní oblečení jeho velikosti a spokojeně se vydám k supermarketu. Dorazím tam přímo v době, kdy máma zvedá telefon, aby mě prozvonila.
Rychle ji pomůžu a s taškou a malou krabičkou, kterou svírám v dlani, se posadím na zadní sedadlo.
Kolem úst mi pohrává spokojený úsměv.
Když dojedeme domů, z brány zrovna vyjíždí černé auto muže, který dal tátovi práci tady. Leknu se, co se stalo. Máma ani pořádně nezastaví a vyběhnu z auta. Následuje mě, aniž by se zajímala o nákup.
Tátu najdeme v obývacím pokoji, jak se nalívá nejlepším vínem ve sklepení.
"Rodinko, vítejte," zahlaholí jen, co nás spatří.
"Co tu dělal správce zámku?" zeptá se máma se strachem v hlase.
"On není správce, tím byl jen dočasně, než se najde majitel zámku a ten se teď našel," usměje se od ucha k uchu.
Dovrávorám k nejbližšímu křeslu a sletím do něj. Jestli se budeme muset odstěhovat, nepřežiji to.
"Budeme tu moct bydlet dál?" zeptá se, se strachem máma.
"Pokud ho moc nerozzlobíme tak bych řekl, že i ano. Správce nám dal zbytek peněz, za mzdu plus prémie. Majiteli jsme vydělaly taky slušnou částku a v nejbližších dnech se nemusíme bát hladomoru. Budoucnost je růžovoučká," hlásí rozjařeně táta.
"Nech těch pitominek a řekni nám kdo je majitel, ať se můžeme domluvit," zavrčí máma a s obavou se podívá na mě.
"Nový majitel je náš pan syn," usměje se na mamu otec a přihne si ze skleničky.
"Co to kecáš za blbosti? To jsou fakt vtipy," zavrtí hlavou máma.
"Žádné vtipy, přečti si tohle,"podá ji starodávný pergament se státním ověřením.
Máma se dá do čtení pergamenu a pomalu dosedne do křesla, které ji táta pohotově přistrčil. Mě podá dopis, který hned otevřu a přečtu.
Je od Erdenova otce, že zámek a přilehlé okolí odkazuje mě z vděčnosti za záchranu jeho synů. Je to prý to nejmenší co může udělat.
Nejradši bych ten dokument hodil do ohně. Udělal jsem to pro člověka, kterého miluji, ne pro budovu. Odsud nechci jen z toho důvodu, že zde jsem tak blízko Erdenovi. Několikrát jsem dokonce přespal v jeho posteli, aniž by o tom někdo věděl.
"Jsi skutečný zámecký pán Naoki. Holky se kolem tebe budou jen točit," usměje se táta.
"Kašlu na holky, pro mě existuje jen jeden a navždy bude," odpovím mu a s dokumenty vyběhnu nahoru. Své rodiče nechám zkoprněle sedět v obýváku.
Pečlivě je schovám a zamířím do Erdenova pokoje.
Erdene, tu jsem pro tebe něco koupil. Je to spojení mezi námi, opatruj ho," položím řetízek na stolek u postele a opustím místnost.

Další dny se dveře s návštěvami snad utrhnou. Provádíme jak zběsilí. Nejhorší je, že se jedná o místní občany a především nastrojené holky, které na mě mrkají, až se divím, že jim neupadnou víčka. Zrovna otevírám dveře do Erdenova pokoje, když jedna učiní zoufalí pokus se na mě vrhnout. Svalím se pod nárazem a její tíhou.
"Co děláš, ty nemotorná huso? Slez ze mě," zaječím a prudce ji odstrčím, přitom mi zpod rukávu vyklouznou zvonky a jasně zazvoní. Oči všech se do zvonků přímou zabodnou.
"Já se moc omlouvám, netušila jsem, že jsi zadaný, omlouvám se," začne lkát holka.
"Tak už to víš a laskavě ze mě slez," zavrčím na ni. Holka hned poslechne a s rudým obličejem se schová v davu. Ztěžka se zvednu a pohledem zavadím o stolek řetízek s přívěškem je pryč. Posmutním a vyjdu s pokoje. Otevřu dveře naproti a ocitnu se v zámecké obrazárně. Strnule vejdu dovnitř a vůbec nezaregistruji, že se skupinka vydala za mnou.
Rychle prohlížím obrazy, až se zastavím na jednom. Je na ni Erden. Černé vlasy má rozpuštěné a v azurových očích sídlí smutek. Na sobě má rozhalenou černou košili a na krku mu visí řetízek s nějakým přívěškem. Zvědavě přistoupím blíž a uvidím, že přívěšek je ve tvaru rozlomeného srdce s nápisem.
Do očí mi vrhnou slzy štěstí. Dostal ho.
"Duch! Tady straší!" zavřeští jedna z návštěvnic a vrhnou se co nejdál na jednu stranu od dveří. Až teď si uvědomím podivnou zimu a otočím se.
V dalším momentě zalapám po dechu a vydám se vstříc Erdenovi, za kterým je vidět zeď. Usměje se na mě a dřív než se ho stačím dotknout, zmizí.
Po tváři mi steče slza.
"Dnes je prohlídka ukončena," promluvím zlomeným hlasem.
Nikdo nic nenamítá a vyjdou z obrazárny. Naposledy se podívám na milovaný obraz. Na Erdenovích rtech sedí úsměv. Usměji se také a zavřu dveře.
"Láska je víc než čas," usměje se na mě hezká brunetka a vydá se směrem k pobřeží. Přimhouřím oči, kde jsem ji jen viděl?

Po vyčerpávajícím dnu jsem unavený a automaticky zamířím do Erdenovy ložnice. Svléknu se a lehnu do jeho postele. O půlnoci mě probudí ledový dotek.
Otevřu oči a podívám se do těch nejkrásnějších azurových očí, jaké může mít jen jeden člověk. Erden.
Vymrštím se a obejmu ho kolem napůl průsvitných ramen.
"Ty jsi na mě nezapomněl," zaslechnu jeho přenádherný hlas.
"Jak bych na tebe mohl zapomenout miláčku," zalkám se. Z očí mi tečou slzy proudem.
Erden se ode mě odtáhne a já vidím, že je na tom stejně.
"Brzy budeme spolu," slíbí mi Erden a zmizí dřív, než mu stačím dát polibek.
Do rána už neusnu.
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lex-san Lex-san | Web | 19. listopadu 2009 v 10:41 | Reagovat

Tak to doufám, že nás ani Naokiho nebudeš dlouho trápit. Snad to směřuje k happy endu :-))  A co se týče dalšího cyklu nehodila bys sem spíš anketku a pokud může být ubohý čtenář tak drzý alespoň malé info a těch dvou cyklech :-))

2 Ebika Ebika | E-mail | Web | 19. listopadu 2009 v 10:45 | Reagovat

No, ale jak to nechápu...e e to nepobírám, ale budou spolu, budou spolu no prostě nádhera moc povedený a rozhodně rychle pokráčko.

A k tomu novému cyklu nevím ten Čaroděj vypadá zajímavě, i když ani z pola netuším o čem to bude takže já jsem pro něj:-D

3 Ni-chan Ni-chan | Web | 19. listopadu 2009 v 10:55 | Reagovat

nádhera *vydechne se zasněným výrazem* už se těším na pokráčko (jako vždy *-*)

4 Atthea Atthea | 19. listopadu 2009 v 11:02 | Reagovat

[1]: Lexi moc ráda bych sem dala popis, ale pro mě je to španělská vesnice. asi to udělám jinak hodím sem po jedné úvodní kapitolce a dám sem anketku aby se rozhodlo:)

5 Lachim Lachim | 19. listopadu 2009 v 13:29 | Reagovat

Nádhera. Nemám slov. Doufá, že už brzo budou spolu.

6 Kira-chan Kira-chan | 19. listopadu 2009 v 15:58 | Reagovat

To bylo nádherné *slzičky* opravdu jsem strašně dojatá a.....*citové zhroucení* už aby tu byl další díl. ^.^
Jinak co se týče dalšího cyklusu, tak já jsem pro vše co ty napíšeš =) takže je mi to úplně jedno a oba ty názvy zní lákavě ;)

7 Teressa Teressa | 19. listopadu 2009 v 17:25 | Reagovat

nadherny diel =) uz sa mooc tesim na pokracovanie =) a aky cyklus?? to je na tebe ..co sa ti bude pisat lepsie =) rychlo prosiim pokracovanie =)

8 SiMcA SiMcA | Web | 19. listopadu 2009 v 17:52 | Reagovat

Bože toto ma raz zabije ..... ááá to je super poviedky ja už ani pomaly nedýcham ako čakám na ďalšie časti :D

9 Satiras Satiras | 19. listopadu 2009 v 21:09 | Reagovat

No tak vážně doufám, že je nebudeš moc dlouho trápit. Jinak kapitola nádherná obvykle a k cyklu no záleží co se ti bude lépe psát jinak Vítr zní zajímavě :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama