Poznání

22. listopadu 2009 v 11:11 | Atthea |  Vítr
Druhá povídka do anketky která bude dole
Prosím hlasujte!

Poznání

Stojím na kopci a sleduji tři stěhovací auta, jak směřují k mé vesnici. I když bylo bezvětří, mé vlasy se vlnily ve větru, který byl všude přítomný kolem mě. Zvlášť, když jsem byl rozrušený, doufal jsem, že si toho nikdo nevšimne.
Nade mnou zakřičí sokol. Nastavím ruku v kožené rukavici a sokol na ní přistane.
"Copak Rony, zjistil jsi něco?" zeptám se sokola, kterého jsem vyslal na výzvědy. Ron se na mě podívá svým žlutým okem a vyšle ke mně vzpomínky.
"Aha rozumím. Tak oni koupili tu vilu po staré tetě. Zazobanci. Nikdy jim to neodpustím a našim taky ne. Teta tu vilu odkázala mně, ne jim. Oni mě lstí donutili souhlasit a peníze shrábli. Jednou se pomstím," přimhouřím nenávistně oči. Kolem mě se zvedne ostrý vítr, který téměř hned utichne, jak ovládnu svůj hněv.
Vykročím k, teď už jejich, domu a čekám na jejich příjezd.
Konečně přijedou a stěhováci začnou stěhovat jejich nábytek do domu. Kolem se proplétá drobná tmavovláska a diriguje kam, co patří.
Po nějaké době se otevřou zadní dveře auta a vystoupí hubený kluk. Zamračím se, je tohle normální? Svým ostrým zrakem postřehnu příliš hubené ruce. I oblečení na něm podivně visí.
Kluk se podivně opře o dveře. Z druhé strany vyskočí druhý kluk a rozběhne se k tomu prvnímu stejně jako žena.
Rychlím krokem, k nim zamířím.
"Dobrý den potřebujete pomoct?" zeptám se jich a upřu na kluka svůj jantarový pohled.
"Jen pokud máš po ruce dýchací přístroj," odsekne starší kluk a sklání se nad hnědovlasým klukem.
Odstrčím ho a skloním se k drobnému chlapci, jedním pohybem naznačím Ronovi, aby vzlétl, a nepatrným pohybem naženu do klukových plic vzduch. Teprve teď si ho pořádně prohlédnu.
Má tmavohnědé vlasy na krátko ostříhané, příliš bledý obličej a je strašně hubený. Přes vrstvu oblečení jasně cítím kosti.
Stále má trhaný dech a tak nepatrný pohyb opakuji tak dlouho, dokud se nevzpamatuje a neotevře oči. Jako by zasáhly bleskem se, ponořím do světle oříškového oceánu a nemohu z něj vyplavat.
"Díky bohu," zalká žena. Vzpamatuji se a prudce vstanu.
"Jak jsi to udělal? Kdo jsi?"obrátí mě druhý kluk k sobě. Podívám se do stejných očí, jako má drobný chlapec. Určitě jsou bratři, projede mi hlavou. Nemůžu si pomoct, ale tenhle se mi líbí víc, i když mě dost pevně drží, až mě to bolí.
"Co jsem udělal? Pusť mě," zeptám se a s mírnou panikou se mu snažím vytrhnout.
"Jak jsi mu dokázal pomoct bez dýchacího přístroje?" zaútočí na mě s otázkou.
"Nic jsem neudělal, jen jsem mu uvolnil dýchací cesty," snažím se potlačit paniku.
"O to jsem se nažil před chvílí, ale nepomáhalo to!" vyvrátí moje vysvětlení.
"Robine, pusť ho, vždyť mu ublížíš," vyjekne jeho máma, jak usoudím z jejího chování.
"Pustím ho, až mi řekne, jak pomohl Lukášovi," probodne mě pohledem Robin.
Strachem se mi sevře žaludek. Tohle nikdo nesmí vědět! Zoufale se mu podívám do očí. Má je o odstín tmavší než bratr a stejně zoufalé jako já.
"Nic jsem neudělal, pusť mě," začnou mě pálit oči a kolem mě proudit prudčeji vzduch.
"Udělal, a ty mě…" začne robin.
Nenechám ho domluvit a vyrazím ze sebe ostrý skřek. V dalším momentě se z nebe snese Ron a pařáty zaútočí na Robina. Ten mě hned pustí a začne si chránit obličej.
Využiji toho a dám se na útěk. Když jsem dost daleko, hvízdnutím odvolám Rona a zmizím mezi stromy.
Jestli se začnou vyptávat ve vesnici je se mnou amen. Místní nenávidí výchylky a to jakékoliv. Už tak si o mě říkají, že jsem podivín a koukají na mě skrz prsty.

Snažím se chránit rukama obličej před útokem sokola. Vůbec nechápu, kde se tu vzal. Najednou útok přestane a já se opatrně podívám. Po sokolovi ani stopy.
Podívám se na ruce, ale mám na nich sotva pár škrábanců, jako by mi nechtěl ublížit. Rozhlídnu se po obloze, ale nikde není. Zmizel stejně jako ten kluk. Jako vítr.
Ani se mi nepředstavil, povzdechnu si smutně.
Rychle se otočím a zamířím k bráškovi. Zdá se být vyděšený a to není moc dobré, musí se soustředit na dýchání je krátce po operaci plic.
Otec od nás utekl krátce po tom, co se dozvěděl o Lukyho nemoci. Prohlásil, že nebude žít v rodině kde je jeden buzerant a druhý chronický invalida.
Osobně jsem ho z toho bytu vyprovodil.
"Luky, jsi v pořádku?" kleknu před ním a zkontroluji, jak dýchá. Naštěstí mu ten šok moc neublížil.
"Jo jsem, kdo byl ten kluk?" zeptá se mě bráška.
"Já nevím, ale určitě ho najdu," usměji se na něho.
"Najdi, vy dva budete spolu šťastni," usměje se a pomalu zamíří k domu.
Překvapeně zamrkám.
"Luky, já ho chci jen poprosit, aby ti pomohl. Nic víc," dohoním Lukáše a jdu vedle něho.
"O mě se už bát nemusíš, uzdravím se tu. Teď se starej o své štěstí, maminka si taky najde hodného tatínka," usměje se na mě zářivě.
Zůstanu na něho zírat s otevřenou pusou. To, že umí věštit, vím už dlouho, ale nikdy toho z budoucnosti tolik neodhalil.
Ale i přesto jsem rozhodnut toho kluka najít a klidně se stát jeho milencem či otrokem, pokud Lukášovi pomůže.

Bez dechu doběhnu na druhý kraj lesa. Vzduch se rychle nahromadí kolem mě, aby mi usnadnil dýchání. Pročísnu si své bílé vlasy a do světle fialkových skoro bezbarvých očí se mi nahrnou slzy.
Myslel jsem, že oni budou jiní. Dokonce jsem jim odpustil, že koupily dům, který tolik miluji, ale jsou stejně hrubý jako všichni.
Povzdechnu si a zamířím domů, kde mě všichni nenávidí, ale já nemůžu za to, že jsem jiný než všichni ostatní.
Nemůžu za to, že jsem se zamiloval do kluka.
Strnu v půlce kroku a zapotácím se. Jenom to ne, zaúpím v duchu a chytnu se za hlavu.
Zapotácím se a vzduch mě rychle podepře. Ještě víc mě dorazí, že před očima mám toho staršího kluka a ne toho nemocného.
I když jsem o něco větší on je silnější. Zvednu k očím ruku a podívám se na modřiny, které mi tím stiskem způsobil.
Rychle se vzpamatuji a vydám se znovu na cestu. Musím se ještě podívat na úlohy do školy. Dnes byl poslední den víkendu. Podle slunce bych řekl, že je takových šest večer. Ještě měsíc a pak jsou prázdniny, budu moct jít na celé dva měsíce do své horské chaty.
Už se tam moc těším.
"Dai, okamžitě domů! Zase nemáš hotové úlohy," křičí máma na kopci u domku na kraji vesnice. Rozběhnu se, nemíním dělat sousedům divadlo. Rychle minu mámu a vyběhnu do svého království v podkroví.
Pokojíček je to sice malý, ale jen a jen můj. Na rozdíl od mích sester, které se tísní v jednom pokoji.
Rychle si udělám úkoly a bez večeře zalehnu do postele. Na jídlo nemám ani pomyšlení.

"Dobrý den třído, dnes k nám nastoupil nový student, jmenuje se Robin Grey. Doufám, že si odpustíte posměšky, pane Richarde," zaslechnu učitele, ale nezvednu pohled od učebnice.
Třídou zašumí tichý smích, provázený vzteklím prsknutím Rickiho, jediného mého kamaráda. Jeho oblíbenou hrou je komolení jmen nebo dávaní nepříjemných, ale často trefných přezdívek.
Jestli něco nenávidí tak je to jeho jméno, kterého tak pojmenovali po Richardovi, Lvím srdci, známého z Robina Hooda.
Hlavou mi projede, že ještě chybí Marion a zbytek družiny a mohlo by se na něho hrát.
Vůbec mi nepřijde to jméno divné, dokud mi na lavici nepřistane batoh.
"Nazdar neznámí," promluví známí hlas a já zvednu hlavu.
Mé oči rozšířené hrůzou se podívají do klidných oříškových.
 

28 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Čaroděj vs. Vítr

Čaroděj
Vítr

Komentáře

1 Kira-chan Kira-chan | 22. listopadu 2009 v 12:41 | Reagovat

tak toto je taky fantastické *.* nádhera

2 Lafix Lafix | 22. listopadu 2009 v 13:34 | Reagovat

už se těším na pokráčko

3 Ebika Ebika | E-mail | Web | 22. listopadu 2009 v 13:39 | Reagovat

No teda tak musím říct, žetatot povídka mě naprosto uchvátila:-D

4 darknesska darknesska | Web | 22. listopadu 2009 v 15:12 | Reagovat

páánejo! opravdu zajímavá kapitola. jsem zvědavá kdypak bude další část XD

5 noriuke sairo noriuke sairo | 22. listopadu 2009 v 18:47 | Reagovat

jéé to je nádhera!!!rychle další díl nebo se zblázním!!!

6 Teressa Teressa | 22. listopadu 2009 v 18:51 | Reagovat

nadhera uz sa mooc tesim na pokracko =) rychlo prosiiim =)

7 Lachim Lachim | 23. listopadu 2009 v 7:15 | Reagovat

Tak fakt nevím, co je lepší. Nejradši bych četl obě dvě.

8 Ni-chan Ni-chan | Web | 23. listopadu 2009 v 10:45 | Reagovat

kdo se má sakra rozhodnout!!! *zmatená* to nejde *kňučí*

9 Tomi Tomi | 23. listopadu 2009 v 13:17 | Reagovat

Najradsej by som obe povidky,ale ked mam rozhodnut tak je to tazke :( tak najprv som chcel Carodeja, ale teraz asi Vitr

10 Satiras Satiras | 23. listopadu 2009 v 20:59 | Reagovat

Páni, líbí se mi obě povídky, ale Vítr  se mi v tuhle chvíli jeví zajímavější, takže u mě je už rozhodnuto. :-D Nemůžu se dočkat pokráčka Bouře a šíleně se těším na další kapitolku téhle nádherné povídky :-D

11 Sax Sax | Web | 24. listopadu 2009 v 13:48 | Reagovat

Mno, tak můj názor na věc - kdyby tě to teda zajímalo ^_^
Obě povídky vypadají být zajímavé a obě bych si přála. Co třeba jeden den Vítr a druhý den Čaroděj? Hm? ^_^
Tohle by asi neprošlo XD...
Ale asi tě zklamu, i já bych dala přednost větru. Čaroděj sice vypadá taky velice slibně, ale jsem si jistá, že ho dáš hned po dokončení kapitolovky Vítr. Chápej, aby byla trochu změna... Hrad už byl v Bouři a tak zase něco jiného...^_^ jinak se prostě mezi dvěma pěknými začátky rozhodnout nedá...O.o
Mimochodem... zdá se mi to, nebo ses zlepšila...O.o hm - nezdá... takže jen tak dál a budu netrpělivě očekávat pokračování Bouře a novou kapitolku nové povídky... ať už vyhraje jakákoliv... ^_^

12 Lex-san Lex-san | Web | 4. prosince 2009 v 5:55 | Reagovat

Tak jsem se k napsání komentářě dokopal až teď, je to sice se zpožděním, ale přece. Sice jsem hlasoval pro Čaroděje, ale jak už byo více kráte řečeno, obě povíky mají něco něco do sebe :-)) takže mně nezbývá ni jiného než čekat a těšit se na další pokračování...

13 Glorilian Glorilian | Web | 22. června 2010 v 18:04 | Reagovat

Tak, ihned, co jsem se pustila do čtení, mě tato povídka zaujala.
V porovnání s čarodějem se mi zdá více propracovaná zatím, ale tak, jak se to nakonec vyvrbí, se dozvím až v dalších dílech.

Nuže... šup šup Glory ide se čísti!!! (Njn, samomluva to je běs. =D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama