Sbohem

18. listopadu 2009 v 1:52 | Atthea |  Bouře


Dívám se do západu a pomalu se mě začíná zmocňovat zoufalství. Jen jedena noc do bouře.
Jistě před těmi dvěma se snažím udržet klidnou tvář, ale pomalu mi začínají docházet síly. I ramies si toho všimnul a tak se mu snažím vyhýbat obloukem. Jemu i Erdenovi.
Ve zprávách se už mihla zpráva o nadcházející bouři, ale nikdo ji nebral vážně až na mě a ty dva. Začínali zapevňovat okna a otec na Ramiesovu radu dojel koupit zásoby na dva dny.
Přijel s tím, že ve vesnici jsou podobné přípravy.
Sejdu z věže a projdu kolem Erdena jako by tam nebyl, i když bych ho nejraději umačkal v náručí a žadonil, ať mě vezme sebou.
Snažím se nevnímat jeho nešťastný pohled, který se mi zabodne do zad.
Začnu pomalu stoupat do bytu, když mě Ramies chytne za ruku a prudce hodí na zábradlí. Když se mi kamenná hrana zaryje do zad, bolest necítím.
Nedokážu ji cítit, protože nic nebolí víc než bolest v srdci a v duši.
"To ho musíš tak trápit?" zasyčí Ramies vztekle.
"Myslíš, že je jediný kdo se trápí?" vzhlédnu k němu prázdnýma očima.
Pomalu mě pustí a poodstoupí.
"Ty víš jak nás…?" bojí se vyslovit poslední slovo.
"Jestli vím jak vás odklít? Ano vím, ale jestli tu zůstanete, třeba jen vteřinu déle zemřete," odpovím prázdným hlasem.
"Zapomeneš,"zašeptá Ramies, jako by se chytal posledního stébla.
"Jak chceš zapomenout na někoho, koho máš vypáleného v srdci?" zeptám se ho tiše.
"Nemusíš to dělat," řekne mi Ramies.
Beze slova se obrátím a jednu mu natáhnu, až sletí ze čtvrtiny schodiště.
"Dejme tomu, že tohle jsem radši neslyšel," řeknu ledově a odejdu do svého pokoje.

"Myslíš, že tohle byla dostačující odpověď?" zeptám se a s půlky schodiště hledím na svého vyjeveného syna.
"Jo asi jo," usměje se Ramies.
"Nikoho lepšího bych si pro něj přát nemohl," povzdechnu si a dívám se směrem, kterým zmizel Naoki.
"To já taky ne, kdyby se to dalo udělat tak, že by Erden mohl žít tady," posmutní Ramies a vstane.
"Bohužel to nejde. Zemřel by tu a Naoki by zemřel v naší době," odpovím mu tiše.
"Tati, ty víš, jak nás chce neklít?" zeptám se mě Ramies přímo. Začnu mizet.
"Zůstaň tady a odpověz mi," zaječí na mě Ramies.
Smutně se na něho podívám.
"Musí obětovat sám sebe, abyste mohli být volni," odpovím a začnu mizet, nechávajíc tam stát šokovaného syna.
"To ne, slyšíš? To nemůže být jediná možnost," zaječí za mnou.
Mlčky mu hodím svitek, kde je vše napsáno. Hned ho rozbalí a začne číst. Pak bez naděje svěsí ramena a sedne na schod.
"Láska je víc než prokletí. Stále tomu věřím," pronese hlasem, který do mě vlije naději.
Pak zvedne hlavu a usměje se. Oplatím mu úsměv plný naděje.
Svitek v jeho ruce se rozpadne v práh.
Ani jeden z nich nevidí Erdena, který se skrývá za dveřmi a všechno slyší. Po jeho tváři tečou slzy, ale tentokrát nemyslí na sebe, ale na ty co miluje.
Na bratra a Naokiho.

Úsvit přináší bouři, která ničí životy a nese na ději pro zakleté. Stojím u okna a dívám se, jak prudký vítr vytrhává stoleté stromy jako stébla a nese je daleko na moře.
Už jsem dávno oblečený a teď naposledy scházím schody. Naposledy se pohledem k ložnici rozloučím s rodiči a vejdu do stájí.
Vyšvihnu se na zdivočelého Bleska a kopnutím do slabin ho přiměji opustit bezpečí stáje. Tryskem vyběhneme z brány.
Nehledám Ramiese ani Erdena. Už dávno jsou na útesech. Kousek před nimi zastavím a seskočím z koně. Podívám se na útesy a uvidím Erdena, který mě pozoruje prázdným pohledem.
Kousek dál stojí Ramies a objímá nějakého kluka. S překvapením zjistím, že je to Juno. Ten, kterého jsem potkal jako prvního na blatech, když jsme přijeli na zámek.
Oba se na mě podívají pohledem plným slz. Je v nich vděčnost i porozumění, kdybych odstoupil.
Ale já odstupovat nehodlám.
Když jsem se dal na vojnu musím bojovat. Usměji se na ně i na Erdena a pomalu začnu stoupat na útesy. Postavím se na místo, kde vždy stál Erden, a čekám na jednorožce bouřek.

Nečekám dlouho. Na obzoru se objeví, bílí bod a rychle se přibližuje. Nevím jistě, co mám udělat a tak jen zvednu ruku.
Jednorožec zmírní běh a zastaví jen kousek ode mě.
"Ubohý smrtelníku jak se odvažuješ mě zastavit v běhu?" ozve se rozhořčený hlas.
"Mám k tobě prosbu," vydoluji ze sebe jasným hlasem.
"Ty? Tak povídej," ozve se znovu, tentokrát to zní pobaveně.
"Žádám tě o zrušení kletby," vydám svou žádost.
Jednorožec se na mě podívá a pak se podívá stranou, kde stojí Erden a ostatní.
"O zrušení jejich kletby?" zeptá se mě ostražitě.
"Ano," odpovím.
Cítím, jak jednorožcem projede vztek.
"Co si dovoluješ mě o něco takového žádat? To jejich vinou je můj bratr uvězněn v té směšné kleci," zaječí a oblohou projede bouřkový výboj, který se protíná skoro přes celou oblohu.
"A přece, když máš tu možnost, tak ty odmítáš jeho vysvobození," připomenu mu neuctivě.
Jednorožec se zarazí a podívá se na mě.
"A podívejme. Je vidět, že uvažuješ. Máš pravdu. Dejme tomu, že bych o té žádosti uvažoval, co ty mě dokážeš nabídnout tak cenného, abys mě přesvědčil?" podívá se na mě jasnýma očima. Nejsem si jistý, ale zdá se mi, že v těch očích vidím úctu.
"Sám sebe," podívám se mu zpříma do očí.
Jednorožec na mě zůstane zírat.
"Ne to nedovolím. To byla má vina a já za ni zaplatím," skočí mě Erden do náruče.
Jednorožec se zdá být zaskočen. Zaskočeni jsme všichni, protože v ten moment pukne útes a z něj vyletí černý orel, kterému po peří běží blesky.
"Na tenhle den jsem čekal Erdene. Čekal jsem na den, kdy přiznáš svou vinu, proto lámu kletbu, kterou na tebe a na bratra uvalil král. Ty i ostatní prokletí, včetně mě jste volní," promluví orel a máchnutím křídla otevře propast mezi hranicemi věků.
"Erdene, jdeme," zaječí Ramies.
"Ne nikam nejdu, radši umřu než, abych byl bez tebe Naoki," kutálí se mu po tvářích slzy.
"Miluji tě Erdene. Miluji tě víc než svůj život, právě proto musíš žít, protože žiji v tobě," řeknu a políbím ho.
Pak, než stačí protestovat, mu ze sebe strhnu jeho paže a hodím ho do náruče jeho bratru, který ho odvleče tam, kam patří.
"Běž domů Naoki. Nikdy jsem neměl v úmyslu po tobě žádat tvůj život. Dnes jsi pomohl mnoha bytostem, na kterých ti záleželo. Abys netrpěl, vezmu ti tvé vzpomínky na Erdena a ostatní," přiblíží se ke mně jednorožec.
"Jak dokáže vzít něco co je v srdci? Jak dokážete vyjmout lásku?" podívám se na něj se slzami v očích.
"Máš pravdu, to nedokážu. To jediné nedokážu. Nashledanou Naoki, jsem si jistý, že se ještě potkáme," podívá se na mě jasným okem.
"Děkuji ti, Hrome, děkuji, že jsi je zachránil," zašeptám a se zlomeným srdcem začnu slézat z útesů.



 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lex-san Lex-san | Web | 18. listopadu 2009 v 6:27 | Reagovat

Bů! Tohle bylo tak smutně krásný! Těším se na pokračování s naději v srdci, že přece jenom je "Láska silnější než kletba"

2 Lachim Lachim | 18. listopadu 2009 v 9:13 | Reagovat

Pevně doufám, že to není poslední díl. Takhle smutně to prostě nesmí skončit.

3 Teressa Teressa | 18. listopadu 2009 v 9:43 | Reagovat

nadhera...ale dufam ze to nebol posledny diel =) dufam ze coskoro bude dalsi =) prosiim =)

4 tess tess | Web | 18. listopadu 2009 v 9:51 | Reagovat

tak a teď abych si došla pro kapesník. je mi jich tak líto.

5 Kira-chan Kira-chan | 18. listopadu 2009 v 12:37 | Reagovat

No to si ze mě děláš p***** ne? O_O Co to je za konec? hned piš pokračování a ať jsou spolu!!!!!!!!!! TT_TT
PS: jinak je to úžasný jako vždy ;)

6 Ni-chan Ni-chan | Web | 18. listopadu 2009 v 13:01 | Reagovat

huh...to je *nešťastná* oni musí být spolu takže pohni s pokráčkem naprosto souhlasím s kiruškou :-)

7 Ebika Ebika | E-mail | Web | 18. listopadu 2009 v 13:01 | Reagovat

Nebudu brečet, nebudu bre-čet*fňuk*Fajn vidíš jako co děláš???jako rychle pokráčko ...jo jako!!!ty jedna to se nedělá tohle jako takovejhle konec.

8 Ester Ester | 18. listopadu 2009 v 21:38 | Reagovat

Těšim se na pokráčko.

9 Satiras Satiras | 18. listopadu 2009 v 21:56 | Reagovat

Pomoc tohle bylo tak smutný, doufám, že nebudou trpět sami dlouho a děkuju za další nádherný díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama