Prosinec 2009

Nemocnice

30. prosince 2009 v 1:57 | Atthea |  Vítr



Už druhou hodinu se nudím a snažím se přijit na to, jak pomoct jak Daiovi tak ostatním. Chtěl bych, aby k sobě našli cestu a to jakýmkoliv způsobem.
Podívám se na svého souseda v lavici, který spí. Podle výrazu ostatních to není poprvé. Spolužák před námi si prostě vzal jeho sešit a píše jak do svého tak do jeho. Na první pohled absolutně nestíhá. Učitel si toho všimne a přijde k jeho lavici. Znovu mu nadiktuje, co mají ostatní už napsané a pak diktuje o poznání pomaleji. Řídí se tím klukem, myslím, že Richardem, který vše zapisuje dvakrát.
"Robine Hoode, máš ještě ten koláč, co jsi dal Větříčkovi?" otočí se na mě.
"Jistě Richarde Lví srdce, Marion mi toho nabalila až moc," odpovím mu pobaveně v podobném duchu a třída vyprskne smíchy.
"Neznáš náhodou nějakého, kdo by mohl hrát zločinného šerifa z Notinghemu?" zeptá se mě Richard s hlavou v dlaních.
"Jestli si ho nechce zahrát tady Dai tak ne," odpovím pokrčením ramen.
"To je škoda, ale jinak říkej mi Richi Robine," podá mi ruku.
"Těší mě," potřesu mu jí.
"Stejně nechápu, jak jsi k němu pronikl tak blízko," poznamená.
"Nenechal jsem se jim odbít," odpovím.
"Já také ne ale, že bych se dostal tak blízko, to říct nemohu"zamračí se Richi.
"Jestli to nebude tím, že jsi nezaujal," rýpnu si. Navzdory očekávání, že vyletí jak čertík z krabičky, se zasměje.
"Jo to máš pravdu, odněkud si přijede šikovný brunet s oříškovýma očima a my máme všichni smůlu. Kdybys nedal najevo, že se ti líbí Dai tak máš na každém kroku deset holek," zasměje se Rick.
"To myslíš jako vážně?" zatvářím se přiměřeně šokovaně.
"Jo smrtelně, však se rozhlídni, kouká po tobě nejedna holka či kluk," culí se Rick.
Polknu, mám v puse najednou sucho. Vstanu, že se půjdu napít, když tu mě zadrží ruka, která mě znenadání chytne za rukáv.
Podívám se na ni, pak na spícího Daie a znovu si sednu. Jeho ruka mě pustí a znovu se vrátí na své místo pod hlavu. Kdybych nebyl jeho otrok, nejspíš bych se ohradil, ale takhle jen požádám Richiho, aby mě pro pití skočil. Ten kupodivu moc neprotestuje.
Chvíli se na něho zamyšleně dívá a otočí se na mě.
"Teda ne, že by mně moc vadilo, že se baví s tebou, ale nezačíná být na tobě závislý?" zamračí se Richi.
"Taky začínám mít ten pocit," ale nemohu s tím nic dělat, ´ dopovím pro sebe.
"Doufám, že to nepřekročí únosnou mez, nechtěl bych být mezi těmi, kdo by ho přiváděli k rozumu," zamračí se.
Na další poznámku nebo odpověď, nemám čas, jelikož zazvoní. Richard se natáhne pro jeho sešit, zadržím mu ruku a dám se do buzení Daie. Rozmazlovat jako oni ho teda nemíním.
Normální buzení nezabere tak ho dvakrát proplesknu, než se vzpamatuje. Zůstane na mě šokovaně zírat.
"Na spaní máš noc a vlastní postel, ne školu," obořím se na něho.
"Jsi tyran," obviní mě.
"Jistě, že jsem, konečně ti to došlo?" zeptám se ho.
Sevře rty a vstane. Srazím ho zpátky do lavice.
"Je hodina," napomenu ho.
"To je mi jedno mám hlad," oboří se na mě.
"V tom případě si počkáš na přestávku. Začínám si myslet, že jsi rozmazlený fracek a ostatní jsou tvá oběť. A to se mi teda nelíbí," řeknu ledově.
"Mě je fuk, co se ti líbí nebo ne, kreténe," zaječí na mě.
Mám toho právě tak akorát dost, vrazím mu facku.
"Jestli si pohráváš s ostatními prosím, ale u mě si to nezvykej, nejsem tvůj poskok. Jestli chceš se mnou vycházet, budeš se mnou mluvit slušně," usadím ho.
Nezůstane na mě hledět jen on, ale i třída. Dosud mě viděli, jak s ním jednám v rukavičkách, ale i když jsem mu vděčný, rozhodně se sebou už nenechám zametat.
"Já tě nenávidím," zasyčí mi do tváře.
"Tak to se mi ulevilo, doufám, že ti to vydrží co nejdéle," zradím jeho taktiku.
Když nezabere ano to začne brečet. Prostě se otočím k tabuli a nevšímám si ho. Zaslechnu lusknutí prstů, otočím se na něho a uvidím ledový pohled.
I když ve mně zatrne, otočím se zpátky a nevšímám si ho, najednou jsem spatřil jeho pravou tvář a nelíbí se mi. Už jsem se rozhodl, nikdy nebudu skákat podle toho, jak on bude pískat.
"Jestli se mi omluvíš, obnovím dohodu otroku," zasyčí mi do tváře.
"A co když ji nechci obnovit? Dělá se mi z tebe špatně, lituji ty, kteří musí žít ve tvé blízkosti," odseknu stejně ledově, jako je ledový jeho pohled.
V další vteřině si hledíme do očí. Stejně neústupný ledový pohled.
"Dobře víš, že beze mě umře," zasyčí mně do tváře.
"Ty chceš využít mého bratra k tomu, abych ti dělal poskoka?" zeptám se ohromeně.
"Jestli to bude třeba tak klidně," ujistí mě. V ten moment zazvoní telefon.
Vezmu ho a podívám se na displej. Oči se mi rozšíří hrůzou. V tuhle dobu máma volá, jen když se něco stane Lukášovi. Nehledě na to, že je zrovna vyučování hovor vezmu. Položím ho o pár minut později bělejší než papír.
"Jestli bude žít, záleží na tobě," zašklebí se.
"Parchante," zasyčím mu do obličeje.
"Stačí poslat Rona," doporučí mi. Neodpovím, naházím věci do tašky a v zápětí jsem u dveří. Učiteli stačím jen křiknout, že jde o rodinný problém.
"Vezmu tě tam, mám dole motorku," ozve se těsně za mnou Richi. Přijmu s radostí.
"Prosím tě do nemocnice a fofrem," křiknu na něho a nasednu. Beze slova poslechne.

"Mami jak je na tom?" zeptám se vyděšeně sotva k ní přiběhnu. Máma sedí na židli na chodbě a pláče.
"Špatně nemůže chytnout dech, asi ho nezachrání. Já už doufala…" zbytek zanikne ve vzlycích.
Nemám na výběr. Přejdu k oknu a kývnu na Daiova sokola, který hned vzlétne. Netrvá ani pět minut a přijde doktor se zprávou, že se rozdýchal a bude v pořádku.
"Můžu ho vidět?" zeptám se tiše.
Doktor kývne a já vstoupím do pokoje bratra.
"Lukáši?" ozvu se tiše.
"Už je mi dobře, Robine. Půjdu už domů?" zeptá se tiše.
"Za chvíli půjdeš,"pohladím ho.
"Robine, Dai není zlý, jen chce, aby si to každý myslel. Věř mu. Nechce ti ublížit, neviděl jsem všechno, ale jednou nezvládnul svou sílu, nevím, co se stalo, bojí se ji používat, bojí se, že ho budou nenávidět, že se ho budou bát. Pomož mu než bude pozdě," mluví na mě naléhavým tónem.
Dám si hlavu do dlaní, čemu mám věřit? Ptám se po tisící sám sebe.

Nechápavost

24. prosince 2009 v 13:42 | Atthea |  Vítr
Je to hodně kraťoučké, ale podle mě důležité :)



Dojím koláč a začnu se dívat z okna. Nechápu to. Proč se nebráním?
Proč ho od sebe neodháním?
Po očku se dívám na Robina a zkouším odhadnout, co si myslí. Dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem Ronovi poručil, ať ho sleduje.
Chci znát každý jeho krok, vědět, co dělal celý den.
Pak zavřu oči a snažím se usnout. Celou noc jsem nespal, protože mě ve snech pronásledovaly jedny oříškové oči.
"No tak, asi ti začnu říkat Růženko, vstávej,"poplácá mě někdo po tváři.
Otevřu oči a vykřiknu v domnění, že ty oči mě pronásleduji, i když nespím. Pak se vzpamatuji a omluvně se usměji na Robina, který se nade mnou starostlivě sklání.
Dojde mi, že jsme před školou a vyskočím, až se s ním čelem srazím.
"Promiň," kniknu vyděšeně a začnu se drát ke dveřím. Pár starostlivým pohledům nevěnuji pozornost, přičítám je mžikům před očima z nevyspání.
Ze stejného důvodu přehlídnu schod a už se řítím k zemi. Někdo mě zachytí kousek od země.
"Proboha dávej pozor, kam šlapeš, málem jsi měl otřes mozku," vyčiní mi jeden spolužák a postaví mě na zem.
Nedokážu ze sebe vydolovat slovo kvůli šoku, ale to už se otočí a jde pryč.
´Co to mělo znamenat? ´ zaječí mi v hlavě.
"Jsi v pořádku?" ozve se Richard, " promiň, byl jsem moc daleko, abych tě chytil," omluví se mi a já nechápu proč.
"Kluku, ty jsi mě vyděsil. Tohle už nedělej," ozve se řidič autobusu.
"Jak jsi na tom?" ozve se vedle mě starostlivě Robin.
"Co je vám do toho? Proč mě nenecháte na pokoji, nic jsem vám neudělal!" vykřiknu do ticha se slzami v očích. Pak se otočím na patě a rozběhnu se pryč, co nejdál od nich.
Neodběhnu daleko. Někdo mě chytí za ruku a strhne zpátky, než se naději ocitnu se v Robinově chlácholivém objetí.
Přitisknu se k němu, cítím se u něj tak v bezpečí, tak hýčkán, tak milován…
"Tak to vidíš," uslyším smutný povzdech jednoho ze spolužáků. Neodvažuji se vzhlédnout.
"Chce to čas," uslyším stejně tiše Robina.
´Co chce čas? ´zeptám se sám sebe a pokorně jako ovečka se nechám dovést do školy. Nepotřebuji nikoho jen Robina. Jen a jen jeho.

Polibek

6. prosince 2009 v 13:20 | Atthea |  Vítr

"To je s tebou strašné. Chvilku člověk nedává pozor a ty zmizíš. Mám co dělat, abych tě našel," stěžuji si svému klukovi a zaplácnu se těsně vedle něho.
"Co tu děláš? Proč mě nenecháš být?" zaúpí Dai už skoro plačky.
"Co by, dohoda Dai," pousměji se a juknu na jeho výraz. Stojí za to.
Nevěřícný pohled kombinovaný s nechápavostí. Doslova přimrzl na místě.
"Svou část dohody jsem splnil! A kdo ti řekl mé jméno?" začne se obhajovat.
"Ty ano, ale… Vítr, kdo jiný," pousměji se, aniž bych dopověděl první větu. Ještě by mohl požadovat dohodu, že ho nemám otravovat, pak bych mu moc nepomohl.
"Ale, co?" zeptá se mě zvědavě.
Místo odpovědi zavřu oči a užívám si mírný vánek v jinak rozpáleném odpoledni. Jinde je takové parno, že se nehodí být jinde než ve vodě a ryba rozhodně nejsem. Počasí vůbec neukazuje na to, že má být květen. Nebo spíš už je, dojde mi, když si vzpomenu, že jsem do školy nastupoval právě prvního května.
"Ty někam jdeš?" pootevřu oko, když ucítím, že vánek se vzdaluje.
Nevěřícně se na mě podívá.
"Jo koupat se!" odsekne a rozběhne se po svahu. Nadšeně se vydám za ním a doufám, že mi ukáže jiné koupaliště než to, které je blíž vesnici a je na něm hlava na hlavě.
Také, že jo zastaví na kraji přírodního jezera.
"Krásné místo," ozvu se, když je ve vodě. Mám pocit, že kdybych se ozval dřív, utekl by a nikdy by se sem nevrátil. Polekaně se na mě otočí a vytřeští oči, když uvidí, že si stahuji triko.
"Co… co to děláš?" vyhrkne a zabodne očí do mého hrudníku.
"Jdu se koupat, děkuji, že jsi mi to tu ukázal. U městečka je hlava na hlavě," usměji se.
"Tak já jdu pryč," zareaguje podle očekávání.
"Kam bys chodil? Je to tvé místo, doufám, že ti nebude vadit, když si ho občas půjčím," kouknu po něm a stáhnu si letní kalhoty, pod kterými mám plavky. Ještě, že mě napadlo si je obléknout. Asi by se mu nelíbilo, kdybych tu byl na Adama.
Rozběhnu se a z vyvýšeného místa skočím elegantní šipku kousek od něj. Vynořím se před ním a hned ho chytnu kolem pasu, protože se šokem začne potápět.
V těle se mi hned vynoří hejno motýlů a žížal, které mě začnou stahovat a kroutit útroby. Nějak se mi ho nechce pouštět.
Zírám do jeho fialkových očí a nevím, který démon mi pošeptal, abych to udělal.
Pomalu se k němu přiblížím a přitisknu své rty na jeho. Úplně se do polibku ponořím a nevnímám absolutně nic. Z ničeho nic ucítím, jak mi polibek oplatí. Slastně vydechnu, a odtáhnu se od něj.
Podívám se mu do očí a usměji se na něho.
V dalším momentě mi na tváři přistane facka, vykroutí se mi z náruče a rychle zamíří ke břehu. Vyběhne z vody a já zjistím, když se za ním otočím, že on na Adama byl.
Trochu překvapeně koukám, jak se rychle obleče, ani nečeká, až ho vítr osuší a upaluje pryč, co mu nohy stačí.
Nechápu to.
Nechápu, proč jsem to udělal.
Nechápu nic, co k němu cítím.
Nevím, proč ho pomalu, ale jistě začínám milovat.
Co nechápu nejvíc, proč ho chci chránit před vším, co ho může ohrozit.
Ale ze všeho nejvíc mu chci pomoct najít jeho samotného.
Zamířím ke břehu a vylezu ven, než zapomenu plavat a bídně se utopím. Počkám, než trochu oschnu, obléknu si kalhoty a pak nejkratší cestou zamířím domů. Nevšimnu si světle fialových očí, které mě tajně pozorují z nedalekého křoví a jsou zaplaveny zmatkem.

Tajně se na něho dívám a pozoruji, jak odchází. Pak se vrátím na místo, odkud skočil a sednu si na balvan. Jsem plný zmatku.
Od té doby co jsem ho poprvé uviděl, ho vídám všude. I ve snech.
Pokaždé mi nabízí ruku a já pokaždé odmítnu. Pak se nenávidím, protože vidím, jak jeho nádherné oči zaplavuje smutek a začne mi mizet před očima, i když se hned rozběhnu k němu, už ho nemohu dohnat.
Nevyznám se sám v sobě. Dřív jsem si myslel, že mně ke štěstí stačí, když mě nechá každý na pokoji, ale je tomu i teď stejně?
Přejedu si konečky prstu po rtech, na kterých stále ještě cítím polibek.
Zakloním hlavu a dívám se, jak se pomalu snáší soumrak a rozsvěcují se první hvězdy. Vstanu a loudám se domů.
"Kde jsi byl? Málem jsem po tobě vyhlásila pátrání! To se dělá chodit tak pozdě domů?" začne mi vyčítat hned ve dveřích, ale v hlase slyším spíš úlevu než cokoliv jiného.
Překvapeně se na ni podívám, tohle je poprvé, co na mě čeká.
"Tohle není poprvé! Jestli se někdy někde zdržíš tak mi to nějak dej vědět, třeba po tom sokolu co s tebou létá, nedokážu se stále nervovat. V kuchyni máš večeři, najez se a spát ráno vstáváš do školy," povzdechne si máma a odejde do ložnice.
Nevím, jak na to mám reagovat. Netušil jsem, že ví o Ronovi.
Jdu do kuchyně a sednu k teplé večeři jako kolikrát. Teprve teď mi dojde, že pokaždé byla vzhůru, než přijdu.
Najím se a ještě naliji Sandře do sklenice džus. Vždycky o půlnoci se vzbudí a má žízeň, pak teprve se osprchuji a jdu do svého podkrovního království, abych se vyspal na další vyčerpávající den.

Probudím se a zamířím do kuchyně, kde je už brácha s mámou a snídají.
"Už jsem tě chtěla jít budit," usměje se na mě a položí mi na stůl talíř s vejci a chleba. Pustím se do snídaně a po očku mrknu na bratra.
Zdá se mi, že zdravější barvu v obličeji a nedýchá tak těžce. Doslova se láduje vajíčky.
Pousměji se a odběhnu se obléknout. Vrátím s e s taškou přes rameno a vezmu si objemný sáček s obědem.
"Proboha mami, nejedu na celodenní výlet!" Vyděsím se.
"Je to moc? Na snídani jsme ti tam zabalila jen šest koláčů a dál tam máš…" začne vyjmenovávat máma.
"Já to nechci slyšet, tohle je pro armádu ne pro jednoho člověka!" zděsím se.
"Teď přeháníš. Je to i pro toho kluka, se kterým chodíš, však si rád dá a běž nebo ti ujede autobus!" zabouchne mi dveře před nosem.
Zůstanu na ně zírat s pusou dokořán. Vzpamatuje mě až troubení autobusu. S ještě otevřenou pusou se otočím a konečně ji zavřu.
Pousměji se a rozběhnu sek autobusu, kde se vyvalím na prázdné místo. Konečně dojedeme k jeho zastávce a já nedočkavě vykouknu z okna. Dai vběhne do autobusu s průkazkou v ruce a zamíří k volnému sedadlu, když prochází kolem mě, chytnu ho a stáhnu k sobě.
"Dobré ráno Dai," vtisknu mu polibek a do otevřených úst mu strčím koláč.
Je natolik v šoku, že se vůbec nebrání a spokojeně začne ukusovat s koláče.

Dohoda

1. prosince 2009 v 16:44 | Atthea |  Vítr

Tak je tu nový cyklus, který jste vy sami vybrali. doufám, že se vám bude líbit stajně jako Bouře



Skrčím se v lavici co nejdál od něho a snažím se ho ignorovat. Sedne si a dává pozor, ale nenechám se zmást. Stále na sobě cítím jeho oči. Propalují mě skrz oblečení. Jen co zazvoní konec vyučování, vypálím ze třídy. K mé smůle je stejně rychlý jako já.
"Nech mě na pokoji, já ti nemám co říct," snažím se ho setřást. Marně.
"Opravdu ne? Chci po tobě jedno, abys mi uzdravil bratra. Je po operaci plic a občas nemůže dýchat. Když se tělo soustředí na to, aby sehnalo dost kyslíku, nemůže se soustředit na léčení. Udělám pro tebe, co budeš chtít, budu ti sloužit jakkoliv uznáš za vhodné," hučí do mě v jednom kuse.
"Jak můžu uzdravit tvého bratra? Nejsem léčitel," odstřelím ho.
"Ale pomohl jsi mu líp než dýchací přístroj," namítne.
"Ne to jsem neudělal, jen jsem uvolnil dýchací cesty, kolikrát ti to mám opakovat," snažím se mu zmizet v davu na chodbě.
"To jsem zkoušel předtím bez výsledku," připomene mi.
"Tak jsi to dělal špatně," sejmu ho.
"To asi proto, že neovládám vítr tak jako ty," utře mě.
Ztuhnu v půli kroku a z plic mě uniknou poslední zbytky vzduchu. Jak to mohl za tak krátkou dobu prohlédnout?

Jak mohl postřehnout, že ovládám vítr? Za takovou chvíli?
A proč to musel říct zrovna tu, mezi tolika lidmi? Co, jestli to někdo slyšel?
Opatrně se rozhlédnu, všichni se baví mezí sebou a nám nevěnují ani mák pozornosti. Uleví se mi.
"Nic takového neumím a dej mi pokoj," zapřu nos mezi očima a rychle se vytratím.
Cestou přemýšlím, co se pokazilo, že si toho všimnul.

Dívám se za ním a cítím, že mi uniká šance zachránit bratra. Chci za ním, ale nemohu, protože mi někdo svírá ruku. Snažím se vytrhnout, ale marně. Otočím se, abych dotyčnému vynadal a stanu tváří skoro k celé škole.
"Proč ho pronásleduješ?" zeptá se mě kluk, co mě drží.
"To není tvoje věc," trhnu rukou.
"Je to věc nás všech. Patří k nám," usadí mě šikovná holka.
"Nechci mu ublížit," snažím se jim vysvětlit, aniž bych něco vyzradil.
"To doufám. Sice ovládá vítr, ale neumí ho používat k obraně, od toho jsme tu my. Zkus mu zkřivit vlásek a neskováš se před námi ani v pekle," usměje se černo vlásek.
"To mi vyhrožuješ?" snažím se potlačit strach.
"Ne jen tě přátelsky varujeme," ujistí mě drobný blonďák a v zápětí se všichni rozprchnou a dělají jako by se nic nestalo. Vůbec nic nechápu.
Kolem mě projde bělovlásek a já se automaticky na něho přilepím. Všimne si toho skoro hned a bezhlavě přidá do kroku. Držím se mu v patách, i když mám co dělat, abych s ním udržel krok.
"Nech mě na pokoji, nic jsem ti neudělal!" obrátí se na mě prudce a při tom ztratí rovnováhu. Nebyl by to problém, kdyby to nebylo na kraji schodiště.
Prudce ho strhnu na sebe. Doslova cítím jak mě vítr, který se z ničeho nic objevil kolem nás, silou přitiskne na zeď a kluka na mě. Uslyším jen prudké zalapání po dechu a pak už jen tepot svého srdce.
Podívám se na kluka, který mě sleduje vyděšenýma očima.
"Co ode mě chceš?" zní to jako zakňourání kočky, která se dostala moc vysoko do koruny stromu a bojí se slézt dolů.
"To co jsem ti řekl. Chci, abys zachránil´s mého bratra, na oplátku budu tvůj otrok," dodám tak tiše, že to nejspíš přeslechl, ale to je jedno, vím, co jsem slíbil a hodlám to dodržet.
"Fajn vyhrál jsi, tvůj bratr už nebude mít s dýcháním potíže, stačí?" zavrčí na mě.
Štěstím se mi zatočí hlava. Lukáš bude v pořádku. Když se jeho tělo nebude muset soustředit na shánění kyslíku, bude mít dost energie na uzdravení.
"Ano to mi stačí," usměji se a pustím ho. Pak si na něco vzpomenu.
"Počkej, jak se jmenuješ?" zavolám na něj, ale bělovlásek je na schodech a pádí pryč. Povzdechnu si a jdu pomalu za ním ke školnímu autobusu, který nás rozváží do vzdálenějších míst.
Nastoupím a sednu si skoro dozadu na poslední volné dvousedadlo.
"Chybí někdo?" obrátí se na nás řidič autobusu.
"Dai, viděl jsem ho jít do obchodu pro nějakou drobnost," ozve se, kluk se předu.
"Jako vždycky, nechápu, jak jeho máma může zapomenout půlku nákupu, když to má napsané na lístku," zavrčí řidič.
"Už běží," ozve se dívka, která se vykláněla ze dveří autobusu. Rychle si sedne na místo a začne si vykládat s ostatními. Řidič mezitím nastartuje a sotva dovnitř vpadne bělovlasý kluk ze včerejška, zavře dveře.
"Sedni Dai nemám čas ti kontrolovat jízdenku, mám zpoždění," zavrčí řidič a pomaličku se rozjede.
Takže se jmenuje Dai, pomyslím si s úsměvem a dívám se, jak jde na poslední místo vedle mě. Zatím si mě nevšimnul.
Spolužáci, kteří mají natažené nohy v uličce se je těsně před ním snaží schovat. Dvěma se to nepovede a po tváři jim přejede provinilí pohled, ale neomluví se.
Z jeho pohledu to musí vypadat jako schválnosti a podle jeho výrazů to také tak bere. Skoro má slzy v očích. Doklopýtá ke mně a já ho na poslední chvíli chytnu, když sebou autobus cukne. Zachytím rychlý pohled řidiče do zrcátka a úlevný oddech, když vidí, že jsem ho chytnul.
Posadím Daie na sedadlo a zapřu se v opěradle. V hlavě si přehrávám, co se dnes stalo a snažím se přijít na to, co se tu děje.
Všichni dávají na Daie pozor a přitom se tváří jako by byl vzduch. Musím se na to zeptat.
"Daii vystupuješ," křikne řidič na bělovláska a ten sebou polekaně cukne, nejspíš usnul. Vyskočí a rychle se rozběhne ke dveřím, přitom tu nechá nákup. Popadnu ho a běžím za ním.
"Daii," křiknu na něho a když se otočí, zvednu tašku s nákupem. Polekaně zbledne a rozběhne se zpět.
"Díky," zašeptá, vezme ho a upaluje k jednomu z domku.
Sednu si zpět a otočím se na jednoho kluka naproti.
"Můžeš mi říct, proč se k němu tak chováte?" zeptám se ho zamračeně.
"Víš on je trochu divný, odmítá nás, když jsme s ním mluvily a jednali otevřeně, stáhl se a držel se co nejvíc stranou, jako by se něčeho bál. Když jsme si ho přestali všímat, tak se vrátil, teď máme strach, že když s ním zase budeme mluvit otevřeně, tak se stane to samé. Ty mu snad dokážeš pomoci," usměje se na mě smutně a vystoupí.
Povzdechnu si a otočím se zpět. Čím víc o tom přemýšlím, tím větší mám pocit, že Dai chce žít mimo dění. Bude náročné ho přesvědčit, že ho mají rádi a že patří k nim.
Zbožňuji těžké úkoly.
Mému bratru pomůže, není z těch, co by druhého nechaly na holičkách. To dokázal už tehdy, když pomohl Lukášovi i když ho neznal.
Co neví je, že jsem se do něj zamiloval a že jsem ještě tvrdohlavější než on, když jde o to někomu pomoct.
A teď je na řadě Dai.
Vytáhnu ho z té ulity, ať chce nebo nechce. Dokážu mu, že lidem ve vesnici jeho dar není na obtíž, ale chápou ho a berou jako jeho součást.
Budu tě stále milovat Dai ať chceš nebo nechceš. Budu tvůj druhý stín. Dokážu, že se do mě zamiluješ a že přijmeš lidi ve vesnici.
Pousměji se. Je čas rozbít tvou ulitu, za kterou se schováváš Dai.
S tím vyskočím z autobusu a vydám se ten kousek k mému novému domovu.
Znenadání stočím zrak ke kopci nad domem a uvidím tam Daie, jak se soustředí. Pocítím svíraví pocit a rozběhnu se. Jen co dorazím k domu, uvidím Lukaše, jak se nechápavě zvedá ze země.
"Luky, co se stalo?" pomůžu mu.
"Nevím. Znovu jsem přestal dýchat a pak z ničeho nic jsem měl plné plíce vzduchu," podívá se na mě a najednou se usměje.
"Robi slib mi, že to s ním nevzdáš, ať ti řekne cokoli," naléhá na mě.
"To bych už ani nedokázal," usměji se. Zvednu hlavu a kousek nad sebou uvidím sokola, jak mě pozoruje. Vzápětí roztáhne křídla a vzlétne. Podívám se na kopec, ale Dai už tam není.
Povzdychnu si. Chytat jeho bude jako chytat vítr mezi prsty. Je tam, ale když sevřeš pěst, zmizí.