Leden 2010

Nečekaná návštěva

26. ledna 2010 v 14:27 | Atthea |  Vítr


Ráno se probudím s šokem, když na mě přistane balvan v podobě bráchy. Těch jeho pár kilo mi neublíží, přesto se prohnu v pase a s roztaženýma rukama a nohama, kterými vzápětí dopadnu na postel. Pro větší efekt obrátím hlavu bokem a vypláznu jazyk.
Lukáš se rozesměje a začne na mě skákat.
"Luky co jsi to provedl Robinovi? Teď tu placku budeme muset nafouknout," práskne máma ve dveřích ruce.
"Momentálně mě rozplácl, můžeš mi říct, proč mě budíš?" zasténám a shodim Luka do peřin, v zápětí se doslova vymrštím.
"Škola, zatraceně jak jsem na ni mohl zapomenout?" zavřísknu a začnu se hrabat z postele.
"Uklidni se, je sobota," rozesměje se máma a já sebou praštím zpátky.
"Tak proč mě budíte a ještě vraždou," zamručím, Lukáše shodím z postele a zahrabu se zpátky pod peřinu.
"Protože máš návštěvu," ozve se Lukáš.
"Tak ji pošli sem, dnes odmítám vstávat před dvanáctou a je…" kouknu se na budík, "… sotva sedm, kdo může v tak nekřesťanskou hodinu otravovat," zavrčím a hlavu strčím pod peřinu.
"No jak chceš," zahučí Lukáš a je pryč než mě napadne se zeptat, kdo to vůbec je.
"To by mě zajímalo, jestli tě chytla lenóra, nebo tak vyspáváš pořád," ozve se ve dveřích až příliš známí hlas. Začnu předstírat, že jsem usnul, nechci ho vidět.
Najednou ucítím, že je peřina pryč a na kůži ucítím ledový vítr. V ten moment si vzpomenu, že jsem včera šel spát nahý, protože bylo strašné horko a vítr nebyl.
Zavřísknu, jako panička, kterou nachytali nahou v koupelně, a rychle si přitisknu peřinu k sobě.
"Jů netušil jsem, že spíš naostro, ale nejspíš mě to ušetří práci. Když už jsi připravený, tak můžeme dnes zůstat v postýlce," zamrká na mě roztouženě a na důkaz, že to myslí vážně si začne sundávat košili.
Bez ohledu na to, že jsem nahý, vystřelím z postele, vystrčím ho ze dveří, které za ním zabouchnu a skočím pod sprchu. Netrvá ani pět minut a sbíhám schody.
"Vida, tu ho máme," usměje se na mě Dei a vesele na mě zamrká.
Hodím po něm vražedným pohledem.
"Co tu chceš tak brzo?" zavrčím vztekle.
"Mám jít na maliny, tak jsem si řekl, že tě vezmu sebou," odpoví mi.
"Jako bych o to stál," zavrčím a jdu si udělat něco k snídani, nakonec se spokojím s míchanými vejci a chlebem. Jen co se najím, mi mamka do ruky strčí plechový džbánek.
"Dones také nějaké, udělám malinový trhanec," usměje se a vystrčí mě ze dveří. Než stačím protestovat Dei mě popadne za ruku a táhne za sebou do lesa. S povzdechem se nechám.
"Tak fajn, kde máš ty maliny?" zeptám se otráveně.
"Na ty dost času," zasměje se a vede mě k potoku. Nechápavě na něho hledím.
"Slíbil jsem hajnému, že mu donesu pár pstruhů, pomůžeš mi je nachytat," vysvětlí mi Dei a začne si vyhrnovat nohavice.
Chvíli váhám, ale nakonec se nechám zlákat a napodobím ho.
"Dej si pozor, ty mršky se rádi schovávají pod kameny a podobně," podívá se na mě Dei s úsměvem.
Skoro ho ani nepoznávám, není ta rezervovaný, ani upjatý. Prostě mi připadá jako by byl sám sebou.
"A mám tě," uslyším Deie a otočím se právě včas, abych viděl, jak vyhazuje jednu rybu na břeh.
"Jeden ti proklouzl mezi nohy," otočí se na mě s úsměvem.
Skloním hlavu a uvidím dalšího, rychle se pro něj sehnu a kupodivu ho chytím, už, už ho vytahuji z vody, když sebou mrskne, uhodí mě ocasem přes tvář a jako by to nebylo dost, ještě mě pokropí sprškou vody, že bych se na místě dal máchat.
Nečekaně uslyším stříbrný hlas smíchu. Otočím se po zvuku a okouzleně zůstanu zírat na Deie, který se prohýbá smíchy. Po chvíli se naštvu, začnu na něho cákat až je stejně mokrý jako já.
"To bylo za co?" zeptá se mě ještě se smíchem.
"Za tu rybu co mi uplavala," odseknu a znovu se pokusím o štěstí.
"Příště se pokus chytnout rybu tak, abys zachytil žábry, pak tak neklouže," poradí mi.
Chystám se něco odseknout, ale pak si to rozmyslím a poslechnu ho. Další rybu přitisknu ke kameni a opatrně zaháknu prsty za žábry, vytáhnu ji a ryba si to plachtí k dalším třem na břehu.
"Pěkný kousek," ozve se pochvalně Dei a vyhodí na břeh další rybu.

"Nebude to už stačit?" zeptám se po půlhodině a podívám se na břeh, kde jsou dva tucty ryb.
"Jo bude," uzná Dei a začne se brodit ke břehu, následuji ho. Než tam dojdu Dei má ryby svázané v chumlu a je obutý. Natáhnu si plátěné tenisky, které jsem si včera obul a vezmu džbán. Dei jde přede mnou a zastaví u hájenky. Ze dveří se vyhrne bígl a skočí na Deie, když se s ním přivítá, obrátí se zvědavě na mě a pak mě začne očichávat.
"Dei ty už jsi tady? Myslel jsem, že ti to bude trvat déle," ozve se udivený hluboký hlas a ven vyjde Krakonoš. Nebo asi tak, podezřele moc Krakonoše připomíná.
"Měl jsem pomocníka," odpoví Dei a hlavou ukáže na mě.
"Konečně jsi taky přišel ukázat svého kluka," otočí se na Deie a pak na mě. Dei povážlivě zrudne.
"Jsem rád, že tě konečně poznávám, Robine, nenech si od něj nic líbit. Klidně mi říkej Krakonoš, dělají to tak všichni," podá mi medvědí tlapu, kterou v šoku sevřu.
"Už musíme jít, strejdo. Nebo mi ho ještě vyplašíš," vyhrkne Dei, popadne mě za ruku a táhne pryč.
"Někdy přijďte na srnčí guláš," volá za námi hajný.
Než stačím odpovědět, ocitnu se za kmenem stromu s Deiovími rty na svých. Bezděčně mu polibek začnu oplácet. Po chvíli se ode mě odtrhne a za ruku mě vede k malinovému ráji. S úžasem se dívám na ten nekonečný pás malin.
Po chvíli se pustím do sbírání a za chvíli máme plně džbánky.
"Pro tohle by měli chodit holky," zavrčím, když se asi po tisící píchnu o trn.
"No původně měla jít sestra, předběhl jsem ji," usměje se Dei. Na to nic neřeknu, jen obrátím oči v sloup a vydám se domů v celkem dobré náladě, která zmizí jen, co uvidím před naším domem známé auto.
"Podrž to," vrazím rozzuřeně Deiovi džbánek do ruky a rozběhnu se do domu.
"Co tu k sakru děláš?" zaječím na otce, který zrovna uhodil mamku, že odletěla ke stěně.
"Co bych tu dělal, buzerante, jsem tu doma," odsekne mi.
"Zavolej policii," hodím Lukášovi mobil, který jsem si pro jistotu vzal sebou. Lukáš ho chytí a začne vyťukávat číslo. Když se k němu otec přiblíží, chytnu ho a odhodím na druhou stranu, že narazí do stěny. V ten moment vytáhne pistol a vystřelí po mě. Stěží stačím uskočit i tak mě střela škrábne do ruky.
"Co se tu…" ozve se Roman, který zrovna vešel a v další vteřině se začne prát s otcem. Nějakým zázrakem se mu podaří vykroutit mu pistol z ruky a vyhodit ho ven. Jdu za nimi, kdyby potřeboval pomoc. Nepotřebuje. Za chvíli dorazí policie a postará se o něho.
"Co se tu vůbec stalo?" zeptá se jeden z policistů, když otce zpacifikují a všimne si mého ramena.
"Řeknu vám to, ale v obýváku leží ještě nabitá zbraň, kterou postřelil syna," ozve se máma, která vyjde s Lukášem ven. Až tady si všimnu, že oba mají nové modřiny a podlitiny.
Jeden z policistů vejde dovnitř a za chvíli se vrátí se zbraní v sáčku.
"Výslech se bude konat v nemocnici, všichni potřebují ošetřit," zasáhne Roman a otevře dveře od svého auta. Pátravě se na něho podívám, a zaměřím se na Lukáše, zdá se mi, že špatně dýchá.
"Pojedu s vámi," ozve se Dei na kterého jsem úplně zapomněl. Najednou se do policistů ozvou varovné výkřiky, otočím se právě včas, abych viděl, jak otec vytáhl zbraň některému z policistů a zamířil na Lukáše. Odhodím ho bokem a než se vůbec stačí ozvat výstřel, otec leží zkroucený na zemi, drcen neviditelnou silou.
"Dei, přestaň, zabiješ ho," zaječí Roman.
Obrátím se na Deie a vytřeštím oči. Dei má obličej zkroucený v hrůznou masku, z jeho očí sálá takový vztek a touha zabít, že mě doslova přimrazí k zemi.
"Jak si dovoluje ublížit Robinovi," vydoluje ze sebe ledově. Konečně se pohnu a rozběhnu se k Deiovi.
"Dei, když ho teď zabiješ, jen mu pomůžeš, nechej ho trpět," zašeptám mu do ucha a zdravou rukou ho obejmu. Chvíli se nic neděje a potom se napětí z Deiova těla začne vytrácet. Dei se ke mně přitiskne a zlehka mě políbí na krk.
"Ale jen kvůli tobě," zašeptá.
"Lukáši," zaječí máma. Prudce se obrátím a vidím, jak Lukáš padá v bezvědomí na zem. Roman rychle vytáhne telefon a za okamžik se nad námi ozve hluk, který vydává vrtulník. Přistane a rychle naloží Lukáše i s Romanem. Vzápětí se k nim přidá Dei a začne mu pomáhat dýchat.
"Vezmeme vás do nemocnice," ozve se jeden policista, rychle nasedneme a zamíříme do soukromé nemocnice, kam vrtulník odvezl Lukáše.
Druhé auto s otcem, odjede směrem k městečku.
Do nemocnice dorazíme v rekordním čase a nás se hned ujmou doktoři a začnou nás ošetřovat.
"Kde je Lukáš?" zeptám se doktora.
"Na operačním sále, neboj tvůj bratr je v těch nejlepších rukou," usměje se na mě a věnuje se mojí ruce. Jen co skončí, vyběhnu a zamířím do čekárny, kterou mi ukáže sestřička, vejdu a ocitnu se v náručí mámy. Je tu i Dai, který si sedne kousek ode mě a vezme mě za ruku. Sevřu mu ji a modlím se, aby všechno dobře dopadlo.


Věřit nebo ne?

21. ledna 2010 v 15:37 | Atthea |  Vítr
Omlouvám se, ale mám doma menší problémy, snad se brzy vyřeší



Když se dostatečně vzpamatuji, vezmu plechovku a zamířím do třídy. Richard už tam je. Učitel mi jen pokyne k lavici a dál se věnuje nové látce. Zkoumavě se podívám na Deie a začnu přemýšlet, jestli je to, co říkal Richard pravda. Vzhledem k tomu, že jsou ve víc, jak půlce zápisu si položím hlavu na ruce. To jsem nejspíš neměl dělat, protože usnu.
Probudí mě bolest, jak mi něco dopadne na hlavu. Trhnu sebou, a jak mi v momentě dojde, co se stalo, napřímím se a zamžourám na učitele.
"Dobře, chápu, že se v mládí věnujete i něčemu jinému, než je učení a ani mi nevadí, když sem tam usnete, protože to doženete, ale rušit mě ve výuce chrápáním je trochu moc nemyslíte?" zeptá se podrážděně učitel.
"Pane učiteli, Robinovi včera málem umřel bráška, nejspíš byl celou noc u něj," ozve se vedle mě Dei potichu.
"Dei o tom vím, Richard už mě stačil informovat. Nechápu, proč jste nezůstal doma a pořádně se nevyspal," odpoví mu učitel s mírným povzdechem.
Všimnu si, že zatím co ostatním tyká, mě vyká. Zamrzí mě to.
"Omlouvám se, už se to nestane," sklopím oči k lavici.
"Dobře, Dei odpoledne dej panu Greyovi opsat dnešní látku, Vás pane Grey zítra prozkouším," podívá se na mě učitel.
"Proč mi vykáte?" nevydržím to a zeptám se.
"Protože jsem nevěděl, jestli ti můžu tykat. Jak se daří tvému bratrovi?" zeptá se učitel.
Rychle vytáhnu mobil a podívám se na displej, žádný zmeškaný hovor mě uklidní.
"Dobře, zatím je v pořádku," odpovím s úlevou.
"Kdyby něco, rovnou utíkej, učení vám pak někdo domů hodí, ano?" napomene mě učitel. Vděčně se usměji a kývnu.
O přestávce se to nejspíš dozví i ostatní učitelé, protože mě nejenže nikdo nevyvolá, ale každý se zeptá na bratra. Někteří, dokonce radí ´osvědčené metody´ o kterých vím, že nezabírají, nechci se jich dotknout tak většinou jen kývám a s úsměvem děkuji.
Oddechnu si, až když si ten dotyčný učitel uvědomí, že je hodina a začne se věnovat nové látce bez prověřování našich vědomostí. Všichni mě o přestávkách blahořečí. Místo aby se věnovaly učení, lítaly za děvčaty nebo za kluky. To záleželo na tom, kdo se komu líbí.
Podívám se z okna a přemýšlím, co se asi děje doma. Aby nebyl pozadu v učení, chodí za Lukášem třikrát do týdne učitel a jednou za půl roku má přezkoušení před komisí.
Konečně zazvoní a jak jinak dnes to zaspím, dnes mě vůbec na začátku hodiny vzbudily, abych dával pozor a na koci popřál dobrou noc. Dokonce jsem se i vyspal.
"Robine, jdeme," nakonec do mě strčí Dei se smíchem.
Automaticky si začnu házet učebnice do tašky, přitom narazím na igelitovou tašku a začnu vzpomínat, co tam dělá. Pak si vzpomenu, že musím na nákup a vypotácím se ze třídy. Dojdu do obchodu a začnu do košíku házet vše podle seznamu. Netrvá dlouho a mám všechno. Ještě si vzpomenu, že Lukáš má rád gumové bonbóny a jedny hodím do košíku. Zamířím k pokladně a strnu.
Paní v pokladně si s ním povídá a Dei se do ní ostře naveze. Pak zaplatí a bez omluvy vyběhne z obchodu, nejradši bych mu nafackoval. Nevím, co ji řekl, byl jsem dost daleko, ale paní má v očích skoro slzy.
"Jste v pořádku?" zeptám se tiše.
"Ale jistě, Dei se snaží vyhnout jakékoliv zmínce o Gabrielovi. Snažíme se mu vysvětlit, že to nebyla jeho vina, ale marně. Snad si jednou dá říct. Jo málem bych zapomněla, Roman vzal Lukáše a tvou mámu na prohlídku, tak doma nejspíš ještě nebudou, oběd prý máte v troubě," vyřídí mi vzkaz.
"Děkuji za vzkaz," usměji se a rozloučím se, pak vezmu zaplacený nákup a rozběhnu se k zastávce, kde už čeká autobus.
"Tak dnes jsi háček ty, to už tě taky naverbovaly?" zděsí se řidič, když si všimne napěchované tašky.
"Dnes jen výjimečně," uklidním ho a zamířím na poslední volné místo vedle Deie. Vypadá zamyšleně, jako by ho něco trápilo.
"Dei, co kdybychom jeli k nám a napsaly si to tam? Nechce se mi nikde trajdat,"zazívu na celé kolo a zamžourám očima. Vypadá to, že se mu ulevilo.
"Jo dobře nemám nic proti," usměje se a vezme mě za ruku. Vystoupíme jako poslední, no vystoupíme, mě spíš vysype, ale pak zjistím, že jsme jen kousek od mého domova. Mávnutím řidiči poděkuji a vydám se k domu. Odemknu a pustím návštěvu dovnitř.
"Jé upír přišel," vyskočí proti mně brácha a pověsí se mi na krk.
"Udělal´s osudovou chybu mladíku," ozvu se temným hlasem a zahryznu se mu do obnaženého krku. Lukáš se začne s výskáním smát
"Ježíš další upír v rodině, kde mám ty krevní balíčky pořád brát? Posledně jsem musela vykrást dvě krevní banky, abych vás uživila," rozesměje se máma ve dveřích a vezme napěchovanou tašku.
"Bude mi nejvyšší ctí vás zásobovat, madam," ozve se Roman.
"A kdopak jste, vážený muži," nezkazí máma legraci.
"Temný pán z podsvětí, neznalí lidé nás nazývají démony," odpoví Roman
"Snad za to nebudete chtít mnou ubohou nevinnou duši," vyvalí na něj oči.
"Ne, duši ne jen vaši ruku a zbytek života, vezmete si mě Marion?" poklekne během proslovu na levé koleno a jedním pohybem otevře krabičku, kde se třpytí safírový prsten osázený diamanty.
Máma v ten moment ztratí hlas a jen zůstane zírat, pak se usměje a se slzami v očích souhlasí.
Má noční můra se naplnila. Už mi jen nebudou říkat Robin Hood, já se tak budu i jmenovat! Ale přeji ji to, zaslouží si být šťastná, a jak vidím, šťastná je.
Teď zbývá druhá půlka proroctví, aby se uzdravil Lukáš. Nevím proč, ale věřím, že Roman to dokáže.
"Asi bychom měli jít nahoru," špitne tiše Dei.
Přikývnu a vedu ho do patra, kde máme já i Lukáš pokoj. Lukáše, který mi stále visí na mém krku, shodím do postele a vypláznu na něj jazyk.
Ten přeběhne k mé polici a vytáhne obrovskou knihu, kde jsou do podrobna popsány zvláštní schopnosti. Chvíli s ní zápasí a kniha ho po chvíli přemůže a Luk padne na záda do postele s knihou na hrudi. Začnu se smát.
"Myslel jsem, že chceš tu knihu číst, netušil jsem, že kniha má číst tebe," dobírám si ho.
Luk na mě vyplázne jazyk a po chvilce vrtění a převalování, kdy zápasí s knihou se mu ji konečně podaří otevřít a začte se to ní. Celé to pozoruji se smíchem. Kouknu se Deiovi a nemůžu uvěřit svým očím.
Dei pozoruje brášku s úsměvem, který jde z hlouby duše, úplně mu projasnil tvář a je snad ještě nádhernější než před tím, tedy pokud je to možné.
Jeho usměv zmizí v ten moment, kdy se otevřou dveře a dovnitř vejde máma s dvěma talíři, které postaví na stůl.
"Dobrou chuť kluci," usměje se na nás a než Dei může začít protestovat, obrátí se na Lukáše.
"Luky nějaký dobrodinec hodil do tašky balíček bonbónů, chceš je?" zeptá se zvědavě.
Lukáš, aniž by vzhlédl od knihy, zavrtí hlavou.
"Takže ty medvídky můžu sníst?" rozzáří se máma a drží sáček před očima. Lukáš sebou mrskne a sáček je pryč.
"Kam zmizely?" fňukne překvapeně máma.
"Nejspíš se tě lekly a vzali nohy na ramena," pokrčí brácha rameny a strčí si dva medvědy do pusy.
"Ale vždyť je jíš!" ukáže na něho prstem.
"To je daň za projití, vlastně mi do pusy skáčou samy, dívej," vyhodí jednoho medvídka a ten mu naprosto záhadným způsobem skončí v puse.
Máma jen pobaveně zavrtí hlavou a odejde.

"Co v té knize hledá?" zeptá se mě tiše Dei.
"Hledám jakou má Robin moc, ale je to naprosto beznadějné, nevykazuje žádné schopnosti," odpoví za mě znechuceně Luky.
Dai překvapeně zamrká očima a podívá se zvědavě na mě. Jen pokrčím rameny také to nevím. Dál se v tom nepitvá a začneme se učit. V devět pro Deie přilétne jeho sokol a Dei se rozloučí. Se mnou polibkem, který odmítnu oplatit.
"Máš tisíc tváří Deii, ale která je ta pravá?" zašeptám do nočního ticha, těsně před spaním.

Zlatá klec

11. ledna 2010 v 14:30 | Atthea |  Vítr


"Dai, to jsi ty? Už jsem se bála, že ses cestou ztratil," ozve se z jedné místnosti.
"To nemusíš mít strach, víš, že tu znám každý kámen," zavrčí Dai a s dvěmi taškami v jedné ruce a mou rukou v druhé, mě táhne za hlasem.
Dojdeme do kuchyně, nepoloží tašky na zem.
"Dobrý den," pozdravím.
"Dobrý den," usměje se na mě překvapeně.
"Jsem Robin Grey, a při…" představím se a začnu vysvětlovat, proč tu jsem.
"…a je to můj kluk," přeruší mě Dai, dost hlasitě, aby začátek mého vysvětlování zanikl.
Jeho máma se podívá na syna a pak se otočí ke mně.
Už se nadechnu k protestu, když uvidím, jak Dai varovně zvedl ruku, připraven k lusknutí a spolknu protest.
Už vím, co takové lusknutí dokáže a další zaškrcení vzduchu by Lukáš nemusel přežít.
Mám pocit, že jsem se ocitnul v kleci.
"Půjdeme ke mně. Budeme tam mít víc soukromí," protáhne se Dai kolem šokované matky a začne stoupat do schodů. Automaticky ho následuji, aniž bych věděl, co dělám.
"Nepřeháníš to trochu?" zasyčím na něho, jen zavře dveře a třísknu sešity o stůl.
"Ne, teď tu kladu podmínky já," ušklíbne se na mě.
"Občas nevím, jestli tě víc miluji nebo nenávidím," odseknu zuřivě, obrátím se na patě a třísknu za sebou dveřmi.

Další den v autobuse zívám o sto šest. Nedokázal jsem zabrat, a když už, měl jsem otřesnou noční můru. Ve čtyři jsem to vzdal a šel udělat na snídani lívance.

"Dobré ráno, Robi. Co tu děláš tak časně?" podiví se máma, která právě vstala.
"Snídani, nedokázal jsem spát," zabručím.
"Nejsi nemocný?" zamračí se máma
"Nejsem, jen nevyspalý to přejde," zabručím a natáhnu se po sáčku kapuccina. Káva mi nechutná je pro mě příliš hořká.
"Nechceš zůstat doma s námi? Aspoň by ses vyspal," láká mě máma. Nejradši bych hned kývnul, ale to by si zase myslel, že mám z něj strach tak zavrtím hlavou a sednu si s kapuccinem ke stolu.
Vezmu jeden chleba zakousnu se do něj. Máma si sedne naproti mně a vyčkávavě na mě hledí. Snažím se ji nevšímat.
"Vypadáš jak upír po mejdanu. Takhle vypadáš ostatně vždycky, když tě něco trápí, tak co se děje?"zeptá se mně máma vážně. Zakuckám se.
"Nic mami, jen jsem doufal, že bude Lukáš po té operaci v pořádku," povzdechnu si.
"To já taky, ale takový záchvat už neměl dlouho. Byly časy, kdy jsme se modlily za každou minutu, byla jsem ho zkontrolovat, klidně spí," povzdechne si máma.
"Vím, byl jsem u něj v noci asi desetkrát," přiznám.
"Tenhle doktor mu pomůže," usměje se máma.
"Tomu věříš, nebo chceš věřit?" zeptám se ji klidně, i když to ve mně vře.
"Vím to," vyvede mě z omylu.
"Tobě se líbí, že," uhodím na ni. Ani nemusí odpovídat, její zrůžovělé tváře hovoří za vše.
"Jako otec by nebyl špatný," přiznám a s jiskřičkami v očích zpozoruji, že nabere sytější odstín červené.
"Robine, nakoupíš mi, jak pojedeš ze školy? Nechci ho tu nechávat samotného a toho kluka vezmi sebou, nemůže před domem čekat do noci," podá mi lísteček s nákupem a penězi.
"Ty umíš…?" vypravím ze sebe namáhavě.
"Ano, Lukáš předpovídání budoucnosti, zdědil po mně. Ty máš také zvláštní schopnost, jen jsi ji ještě neobjevil a já nevím jaká to je," usměje se na mě.
"Díky, ale celkem rád bych byl normální," snažím se probrat ze šoku. Mámě zacukají koutka, do batohu mi dá nákupní tašku a svačinu a vystrčí mě za dveře. Na zastávku přijdu rovnou s autobusem.
"To je poprvé, co vidím jít někoho tak akorát," usměje se na mě řidič. Počká, až si sednu a vyjede.
O pár zastávek dál nastoupí Dai a jde přímo ke mně. Po chvilce váhání se ke mně nakloní a dá mi polibek, pak si sedne ke mně a přitiskne se ke mně. Moje ruka ho automaticky obejme kolem ramen. Autobus zůstane jako u vytržení.
Pokusím se zůstat vzhůru, ale vzhledem k tomu, že mě probudí, až zatřesení se mi to nepovedlo.
"Jsi v pořádku?" zeptá se mi starostlivě Dai.
"Jo jsem jen unavený. Celou noc jsem kontroloval Lukáše, jestli dýchá," vymluvím se znovu na bráchu. Těžko bych mu vysvětloval, že Lukáš je druhý důvod. Moje myšlenky zaměstnal Dai.
"Je v pořádku?" zeptá se ustaraně.
"Ano, zatím. Doktor Hood mi řekl, že ta operace, kterou podstoupil, nebyla stoprocentní, proto má problémy. Po vyšetření ho bude znovu operovat," vysvětlím mu cestou do školy.
"Doktor Hood, myslíš tím Romana Hooda?" zeptá se mně tiše.
"Jo přesně toho," podívám se na něho a překvapí mě jeho bledost.
"Takže se přece jen vrátil," řekne tak tiše, že ho sotva uslyším. Nejspíš to nebylo pro cizí uši. Zrovna se ho chci zeptat, když mě přeruší učitel.
"Pane Greyi, máte jít do ředitelny," ozve se za námi.
"Jistě," zamířím tam.
"Počkej, vezmu ti tašku," ozve se Dai. S díky mu ji podám a zamířím do ředitelny, tam už sedí Richard.
"Promiň, že jsem tě do toho zatáhnul," stáhnu ramena.
"Neboj, to se vysvětlí, ředitel není pes. Jak je na tom tvůj bratr?" zeptá se zvědavě. Po cestě ze mě všechno vytáhnul.
"Zachránily ho, ale tak, tak. Rozdýchal se na poslední vteřinku," odpovím mu s úlevou v hlase.
"To je dobře. Táta se snaží sehnat jednoho perfektního doktora, je specialistou na plícní nemoci, jmenuje se…" začne povídat Richi.
"Roman Hood," přeruším ho.
"Jo určitě mu pomůže," povídá nadšeně.
"Tak mu řekni, že už ho shánět nemusí. Je tady na soukromé klinice a on bude mého bratra vyšetřovat a operovat," krotím ho.
Richard na mě vyvalí oči a usměje se.
"V tom případě má tvůj bratr vyhráno. Ty poslouchej, prý chodíš Daiem," začne se mě tahat rozumy.
"Jo to je pravda," odpovím ledově.
"To je skvělé. Netušil jsem, že to půjde tak rychle. Jsi šťastný člověk.
"Co je na tom skvělého? Že mi nedal na výběr, protože drží mého bratra jako rukojmího?" zeptám se ho ledově.
Richard zkoprní a zůstane na mě zírat. Než se rozhoupe k odpovědi, zavolá nás ředitel. Vejdeme a sedneme si do křesla.
"Pane Greyi, nevím, jestli vám to někdo už řekl, ale škola není holubník! Pro vás to platí také, Richarde," zavrčí na nás ředitel.
Nadechnu se.
"Ano vím to, pane učiteli, ale můj bráška byl v nemocnici, skoro se udusil," promluvím tiše.
"Proboha a je v pořádku?" zeptá se ředitel.
"Ano, zachránili ho, ale měl na mále. Richard byl tak hodný a vzal mě tam na motorce," odpovím.
"Dobře. Omluvím vám hodiny a budu informovat učitele, aby vás pustili, kdyby se něco takového stalo znovu, ale nezneužívejte toho jasné?"
Podívá se na nás přísně. Oba zakýváme hlavami.
"Dobře můžete jít, ať nepřijdete pozdě ještě na tuhle hodinu," začne nás vyhánět, i když hodina už dávno začala. Poslušně se zvedneme a jdeme.
"Robine, Dai by nikomu úmyslně neublížil. Není tak rozmazlený, jak se zdá. Je jen nešťastný, má strach, používat svoji schopnost, protože si myslí, že tím někoho zabil. Ten někdo byl jeho nejlepší kamarád. Zemřel na plicní kolaps, zachránila by ho jen rychlá operace, ale ten doktor tenkrát odmítl operovat, prý měl naléhavější případ. Tím byl nejspíš golfový zápas.
Dai, Gabriela, tak se jeho kamarád jmenoval, držel při životě asi tři dny, než únavou skolaboval. Ten den byl operován, operoval ho jiný doktor. Gabriel zemřel na operačním stole. Byl to bratr Romana. Dai si to vyčítá dodnes. Odmítá použít svou schopnost na cokoliv a vyhýbá se nám, jak jen může, protože trpí pocitem viny. Nedokážeme mu rozmluvit, že za to nenese odpovědnost. Tehdy Daiovi bylo asi jedenáct," promluví na mě Richard u automatu, kde si kupuji energetický nápoj a nechá mě tam stát. Zírám na plechovku v odběrovém prostoru a snažím se strávit, co jsem se dozvěděl.
´Dai je parchant! ´ Rozhodnu se.
"Nebo ty blbec," ozve se moje svědomí v ten nejnemožnější okamžik.

Nenávist

6. ledna 2010 v 13:54 | Atthea |  Vítr


Čekám v nemocnici s mámou, než doktoři všechno prověří a pustí Lukáše domů. Dostane přenosný dýchací přístroj. To je od minula pokrok, ale pochybuji, že by k něčemu byl.
Lukáše má jako rukojmího Dai a jestli si zamane, vím, že mu nepomůže ani dýchací přístroj.
"Ještě chvilku, paní," ozve se doktor.
Máma se otočí a přejde k němu.
"Ano pane doktore?" zeptá se chladně.
"Neměla byste večer čas na večeři?"zeptá se s úsměvem.
"Je mi líto, ale určitě neměla," ozve se za námi sympatický hlas a pán, kterému patří, vezme mámu za ruku a odvádí ji z dosahu doktora-hnusáka. Vypadají při tom jako manželé. Doktor se zmůže jen na zuřivé pohledy.
Rychle je následujeme.
"Pojďte prosím se mnou. Sleduje nás," zašeptá muž a vede nás do blízké restaurace. Usadí mámu u stolu a počká na nás.
"Ukážeš mi, jaký dýchací přístroj jsi dostal?" zeptá se Lukáše. Ten mu bez řečí podá kyslíkový přístroj a muž brutální.
"Dýchal jsi z něj?" zeptá se Lukáše.
"Ne tati," ujede mu. Já s mámou na něj vyvalíme oči.
"Lukáši," zalapá máma po dechu, zatímco já se na muže podívám a zaútočím.
"Můžete nám říct své jméno, když už se ptáte na tak osobní věci?" zavrčím.
"Promiňte je to ode mne nezdvořilé. Roman Hood," představí se a já se zděsím. Lukáš se rozchichotá.
"Marion Greyová," představí se máma, " a mojí synové Lukáš a Robin," představí i nás.
Roman se na mě pobaveně podívá, pak se otočí zpět na mámu.
"Ten kyslíkový přístroj nepoužívejte, je závadný, když váš syn bude mýt problémy, tak zavolejte na tohle číslo. Je od soukromé kliniky a o vašeho syna se postarají pořádně," podá ji vizitku.
"Jak víte, že je závadný," zeptám se jedovatě.
"Seriové čslo, paří mezi zakázané," odpoví mi.
"Ale my si soukromou kliniku nemůžeme dovolit," začne máma.
"Nebojte, dá se s ní domluvit tak aby to vyhovovalo oběma stranám. Když už tu sedíme, nedáme si něco k jídlu? Samozřejmě platím já," usměje se a zavolá číšníka, kterého požádá o jídelní lístek. Objednáme si a v klidu se najíme, potom Roman zaplatí a zaveze nás domů. Vyskočím z auta a bez rozloučení vyběhnu schody do svého pokoje, kde se zastavím na prahu.
Na mé posteli se rozvaluje Dei a spí. Tomu se říká drzost.
Vztekle vejdu do místnosti a hlasitě prásknu dveřmi.
"Co?" vymrští se Dei do sedu a zamžourá na mě.
"Ahoj, už jsi doma? Jak je tvému bratrovi," usměje se na mě.
"Dostal se z toho jen zázrakem,"zavrčím a sednu si ke stolu. V momentě sedí přede mnou na stole a objímá mě.
"To je dobře, už jsem měl strach, že se to větru nepodařilo stihnout. Co máš dnes na programu?" zeptá se Dei.
"Učit se," odseknu.
"Vždyť je pátek Robine," sveze se mi na klín.
"A co má být? Kvůli někomu jsem zmeškal půlku školy, doufám, že tu máš aspoň sešity," zavrčím a otevřu učebnici.
Posune mi hromádku sešitů a je na stole. Sedí na něm tak, že mi nezavazí. Začnu horečně opisovat.
"Proč jsi na mě naštvaný?" zeptá se mě po chvíli.
Strnu v půlce pohybu. To myslí vážně?
Podívej se ty jsi vlastně nic neudělal, jen jsi ohrozil život mého bratra a to jen tak z rozmaru," osopím se na něho
"Já ho neohrozil vážně, jen jsem chtěl…" zarazí se uprostřed věty.
"No co jsi chtěl?" zeptám se zuřivě.
"Nic," odpoví klidně.
"Nic? Nechtěl jsi ho ohrozit vážně? Když jsem tam dorazil, byl na pokraji smrti!" zaječím na něho.
"V tom případě byla chyba na straně lékařů! Není to tak vážné, jak si myslíš," zasyčí na mě, sebere sešity, které mám už opsané, a vyskočí z okna.
Navzdory
své prohlubující se nenávisti k němu, se rozběhnu k oknu a vykloním se ven, jestli se mu nic nestalo. Nestalo, vzduch ho zřejmě nadzvedl a nechal měkce dopadnout. Vrátím se k učení a za chvíli se do něj nadobro ponořím.

O pět hodin později, jak si všimnu při pohledu na hodiny. Vezmu sešity a sestoupím dolů, abych mámě řekl, že jdu vrátit sešity. Při té příležitosti jsem se chtěl porozhlédnout po brigádě, abych pomohl mámě platit účty.
"Tak zhluboka se nadechni a vydechni, pomalu," ozve se hlubší hlas z obýváku.
Zatrne ve mně a rozběhnu se tam. Lukáš je svlečený do půlky těla a poslouchá Lukáše přes stetoskop. Opřu se o zárubeň a pozoruji ho. Přestane po půl hodině.
"Není to tak strašné, jak jsem se obával. Ještě ho musím prohlédnout na klinice, něco při operaci zanedbali, proto občas nemůže dýchat. Donesl jsem vám novou kyslíkovou masku, když bude nejhůř použijte tu. Tu špatnou odnesu, mohla by mu ještě víc ublížit," oznámí Roman Hood.
"Jak to tak můžete vědět," zavrčím na něho. Nedokážu skousnout, že se točí kolem mojí mamky. Jaký jiný důvod by měl?
"Jsem plícní chirurg a expert, jestli chceš, ukážu ti osvědčení," podívá se na mě s příjemným úsměvem, který bych mu nejraději vymazal s tváře pěstí.
Zatrne ve mně. Konečně vím, odkud jeho jméno znám. V nejedné nemocnici ho vychvalovali do nebes pro jeho zlaté ručičky. A pokaždé, když jsme mu volaly, nás jeho sekretářka vykázala do patřičných mezí. Dala nám jasně najevo, že pro chudé nedělá.
To už se neudržím a v příští vteřině odletí pár kroků, jak mu ubalím pěstí.
"Bráško," ozve se vyděšeně Lukáš. Máma jen zalapá po dechu. Nevšímám si jich. Pěkně doktorovi řeknu, co si o něm myslíš.
"Už jsi skončil?" zeptá se mně klidně, když mu všechno vyklopím.
Zarazím se. Čekal jsem, že se sbalí a vypadne, po tom, co jsem po něm tak příjemně vyletěl, ale on ne, jen si po té ráně sedl do křesla a s rukama spojenýma pod bradou mě klidně vyslechl. Podívám se na něj a vyděsí mě jeho zuřivý výraz.
Polknu a kývnu.
"Fajn, tak začnu já. O tvém bratru jsem nevěděl. Sestře, která s vámi mluvila, jsem nakázal, aby mi všechny podobné případy hlásila. Jak vidno mě neposlechla. To ji bude stát místo, nestalo se to poprvé. Veškeré vyšetření a operaci uhradím já, jelikož došlo k pochybení ze strany osoby, která pro mě pracuje. Tímto se velice omlouvám. Paní Greyová, byl bych rád, kdybyste se, v podělí, dostavila do kliniky. Pořádně ho prohlédnu a uvidíme, co a jak," podá mámě ruku, která ji v šoku přijme.
Doktor se rozloučí a odejde. Na nic nečekám a rozběhnu se za ním.
"Počkejte, proč?" zeptám se, když nastupuje do auta.
"Můj bratr zemřel na plicní kolaps. Světoznámý chirurg ho odmítl operovat, protože jsme neměli na zaplacení. Přísahal jsem, že nedopustím, aby se to nějakému dítěti stalo. A svůj slib hodlám dodržet," odpoví mi.
"Omlouvám se," omluvím se mu.
"Nic se nestalo. Za takových podmínek bych jednal úplně stejně. Mimochodem, máš skvělou ránu," usměje se na mě a odjede.
Zůstanu za ním zírat a pak si uvědomím, že stále svírám půjčené sešity.
Křiknu na mámu, že je jdu vrátit a vydám se k Daiovu domovu. Pře mez to není nijak daleko.
"Co tu chceš," ozve se za mnou zasyčení.
Otočím se a koukám se na Daie, který táhne dvě tašky.
"Při nesl jsem ti sešity," odpovím a zvednu ruku se sešity.
Dai kývne a otevře dveře. Pohybem hlavy mi dá najevo, že mám vstoupit, udělám to Dai za bouchne dveře. Bůh ví, proč mi to v ten moment připadá jako zaklapnutí dvířek od klece.