Únor 2010

Porada I

28. února 2010 v 12:19 | Atthea |  Vítr
jedna z kraťoučkých kapitolek

Městečko se sešlo v jedné ze dvou hospod, samozřejmě v té větší. Než se tam všichni shromáždili, chvíli to trvalo a to z toho důvodů, že Robin s Deiem o tomhle neměli mít ani potuchy. Tu se projednávalo něco, co se týkalo jich. Byli tu všichni, kromě nich.
"Nezlobte se na mě, ale teď to Dei přehnal. Dobře když už se musel líbat s Riedem tak proč se nechal přistihnout? Já kdybych svého kluka přistihla, jak se s někým líbá, vyrazím mu zuby," ozve se jedna z žen.
"To ti nikdo nebere Margaret, hloupý byl, ale už se stalo. Teď radši přemýšlejte jak je dát dohromady," odsekne muž na druhém konci místnosti.
"Co kdybychom zrovna tohle nechali na nich?" ozve se Deiho máma.
"Taky bych řekla, Robin je vytočený jak už dlouho ne. To chcete dráždit hada bosou nohou?"ozve se Marion a opře se o Romana.
"To rozhodně ne, ale neříkejte, že jich vám není líto,"začne se bránit muž.
"Mě je líto hlavně Robina. Ruku na srdce Dei se předvedl jako idiot," usadí muže Roman.
"Vůbec nechápu, jak ho mohlo napadnout, aby se učil od Reida. Měl požádat Robina, jasně, že teď ho nenávidí, nedivím se mu," ozve se Deiho máma.
"Ty, aby ses Robina nezastala," zavrčí muž.
"Nezastávám jen říkám jak to je, prostě to pokazil. Navíc nemá oči, jinak by si musel všimnout, že po něm Robin kouká v jednom kuse," odsekne Deiho máma.
"Nebo na něho myslí v jednom kuse, tuhle jsem mu řekla, aby donesl brambory místo toho donesl kuřici na popcorn a ptal se mě, jestli má Dei popcorn rád," zaúpí Marion a v místnosti se ozve smích.
"Nemá, zavděčí se mu broskvovým kompotem," ozve se Deiho máma.
"Tak proto mě pokaždé poslal k šípku, když jsem ho zval na popcorn," prohrábne si Roman vlasy.
"Nemáme tu probírat, jak ty dva hlupáky spojit?" ozve se starší žena.
"Nechal bych to na nich, vždycky je můžeme klepnout paličkou, aby dostali rozum," usoudí Roman.
S tím konečně všichni souhlasí a sezení je rozpuštěno.

Šok za šokem

20. února 2010 v 14:13 | Atthea |  Vítr


O přestávce Dei zmizí, chvíli čekám a pak se zvednu a jdu ho hledat. Projdu půl školy a nikde není, s povzdechem se zastavím u střechy. Nechce se mi jít nahoru. Nakonec přece jen stoupnu na první schod a vyjdu na ni. Jen co otevřu dveře, zažiji nevětší šok svého života. Dei se opírá o pletivo, které chrání před pádem, na něj je nalepený nějaký kluk a líbají se jak o život. Do očí mi vrhnou slzy. Nedokážu pohnout ani svalem.
Po pár minutách se od sebe oddělí a Dei se na kluka nádherně usměje. Nepotlačím vzlyk, tohle si nezasloužím. Dei se polekaně podívá směrem ke mně a zbledne jako plátno.
Snaží se odtrhnout od kluka, který ochotně ustoupí. Na nic nečekám, obrátím se na patě a utíkám pryč.
Se slzami v očích vrazím do třídy a zběsile se rozhlédnu. Úplně vzadu spatřím lavici, kterou jsem dřív neviděl.
"Tahle lavice je volná?" zeptám se kluka, který sedí před ní. Něco v mém hlase ho přinutí kývnout. Na nic víc nečekám, seberu si věci z Deiho lavice a přestěhuji se na nové místo.
Všichni na mě nechápavě a trochu zklamaně hledí.

Jemně odstrčím Rieda, který se uvolil, že mě naučí líbat a usměji se na něho. Konečně chápu základy.
Než stačím něco říct, ozve se hlasitý vzlyk. Prudce obrátím hlavu a před očima se mi zatmí šokem, když ve dveřích vedoucí na střechu uvidím Robina.
Sotva se stačím pohnout, když se Robin otočí na patě a uhání pryč.
"Robine," křiknu, ale slyší mě jen dveře, které se za ním zabouchnou.
"Promiň Dei, sem nechodí, nevím, proč sem šel zrovna teď," omluví se mi Reid.
"Nemáš se za co omlouvat, tohle jsem zbabral já," povzdechu si a vrhnu se ke dveřím a pomocí větru se dostanu do třídy v rekordním čase. Vrhnu se ke své lavici a kousek od ní se zarazím.
Robin tam nesedí a jeho věci jsou pryč. Rozhlédnu se a Robina uvidím v úplně zadní lavici, jak leží s obličejem v loktech. Přes tvář mi přeběhne zklamání a cítím, jak se mi stahuje žaludek strachem. Pomalu k němu zamířím.
Zvedne hlavu a podívá se na mě, chvíli počká, a když začínám nabírat sebevědomí, vstane a druhou stranou proletí ke dveřím. Ried ho sice chce ve dveřích zadržet, ale Robin se nenechá. Nejspíš mu vrazí pěst do žaludku, protože Ried se prudce zohne a pomalu se sveze na zem.
"Tak to jsi nemusel, on ti nic neudělal," křiknu na Robina. Ten se ve krádce obrátí a probodne mě pohledem.
"Nemáš pravdu, na podvádění musí být vždycky dva," odsekne vztekle a odkráčí.
Sklopím hlavu.
"O jakém podvádění to mluvil Dei?" zeptá se mě spolužačka.
"Požádal jsem Reida, aby mě naučil líbat a Robin nás při tom chytil," vysvětlím tiše.
"Dei! Měl´s požádat Robina ty idiote! Nauč se používat mozek!" třískne mě učebnicí po hlavě, až se poroučím k zemi.
"Vy chlapy, místo mozku myslíte jen tím, co máte mezi nohama," povzdechne si další spolužačka. Uraženě se na ni podívám, tohle přece není pravda.
"Co tu ležíš jako rozpláclá žába? Vypadni za ním a donuť ho, aby tě vyslechl!" křikne další a spolu s ostatními mě zvednou na nohy a vystrčí na chodbu, pak se obrátí na spolužáka a začnou zjišťovat, co mu Robin vyvedl. Podle toho, že si drží rozkrok, to nebylo břicho, ale pro muže něco mnohem důležitějšího.

Jde z něj děs.
Otřesu se a vydám se ho hledat po škole.

Řítím se chodbou a je mi jedno kam hlavně, co nejdál od něj. Tohle neměl dělat, co jsem mu k čertu udělal, že musel udělat tohle? Copak si tohle zasloužím?
Kolem mě proletí závan větru a já přidám. Za chvíli uslyším spěšné kroky. Přidám do kroku.
"Robine, počkej, já ti to vysvětlím," slyším za sebou zoufalí hlas Deie.
"Nevím, jak tohle chceš vysvětlit," odseknu vztekle a zahnu za roh.
Vzápětí zažiji druhý šok za den. V koutě se krčí Lukáš s Richardem a Richard má své ruce pod Lukášovým trikem. Bezmocně otevřu pusu, strnulí v půlce kroku.
Mám pocit, že namístě omdlím. Nestačí šok s Deiem, on se musí opičit i brácha.
"Co to k čertu Richarde, provádíš s mým bráchou," zařvu, až se otřesou stěny. Místo aby od bráchy odskočil a začal koktat omluvy, se na mě klidně podívá a ještě klidněji odpoví.
"Pokouším se Lukáše svést, ale miláček se nechce dát, tak ho přemlouvám," usměje se na mě andílkovsky.
"Hups, Richi to musíš všechno říkat tak naráz?" zachichotá se brácha.
Zapotácím se, tohle vážně není možné!!
"Tys nevěděl, že spolu chodí?" ozve se za mnou překvapeně Dei. Nevšímám si ho.
"Na téhle škole jsou jen samí úchylové," zaječím.
"To se mezi ně počítáš také?" vyvalí na mě Lukáš oči.
"Co tu k čertu děláte po zvonění? Škola není holubník,"zaječí za námi ředitel.
"Možná ne, ale dost holubník připomíná," odseknu a vyrazím do třídy, přitom málem porazím Deie. Na rohu se ujistím, že nesletěl a jako tajfun vletím do třídy.
"Kde k čertu jste?" zavrčí na mě učitel.
"Tady," odseknu.
"A ostatní?" zeptá se.
"Za mnou," odseknu stejně a složím se do mé nové lavice. O chvíli později do třídy vběhnou ostatní a omluví se. Dei si sedne do lavice a v jednom kuse se po mě ohlíží stejně jako já po něm, ale dávám pozor, aby mě neviděl. V půlce hodiny mi vítr donese od něj dopis, který bez přečtení roztrhám, nemám na jeho výmluvy náladu.
Po konci školy vyrazím, co nejpomaleji, abych se s ním nemusel bavit, jen co vkročím do autobusu se otočím a vypadnu se slovy, že půjdu pěšky. Místo bylo jen vedle něj.

Když o hodinu později dorazím unaveně domů, čeká mě tam další šok. V obýváku máme návštěvu, Radimovu rodinu a před každým i bratrem stojí sklenička šampaňského.
"Co se oslavuje?" zeptám se.
"Určily jsme datum svatby," odpoví máma.
"Kdy bude?" zeptám se s úsměvem
"Tuto sobotu," odpoví máma. V šoku se opřu o dveře a pomalu se svezu dolů. Tohle je už na mě hodně.
"Robi, je ti něco?" zděsí se máma.
"Jsem v pořádku mami, jen těch šoků je na mě dneska trochu moc," odpovím ji a jedním hltem do sebe hodím šampaňské, které mi Roman podá. Nezabere to úplně, ale pomůže to.

Do školy

17. února 2010 v 20:47 | Atthea |  Vítr


Ráno mě probudí Půlnoc, která se mě začne olizovat, jazyk má jako struhadlo a tak ji odstrčím, uslyším dotčené prsknutí, ale jediná reakce, které docílí je, že se otočím na druhý bok a spím dál. O minutu později se s řevem probudím na zemi a nade mnou stojí Dar, který mě stáhnul z postele.
"Ne Dare, nebudu vstávat, jdu spát," zamračím se na psa a vylezu na postel, kde se zahrabu do peřin. V zápětí se opakuje shození z postele a tentokrát mě ten zablešenec táhne po schodech až do haly, kde mě položí k nohám mamy.
"Dobré ranko, to půjdeš do školy v pyžamě a s dekou místo školní tašky?" baví se máma.
Překvapeně zamrkám a pohledem se zastavím na elektrickém kalendáři s budíkem, který ukazuje datum prvního září a půl osmé, za pět minut jede autobus.
Vytřeštím na něj oči a začnu se hrabat do sedu, což není nejjednodušší z toho důvodu, že prostě a jednoduše mě Dar drží za límec pyžama.
Mávám rukama jako letadlo, než se mi ho podaří přesvědčit, že se jdu jen převléct, ještě mě radši běží zkontrolovat a spokojeně mává ocasem, když se dostanu do haly oblečený a s taškou za limit dvou minut, což patří k mým rekordům.
V hale se máma ještě pořád svíjí v smíchu, ale v rukou drží sáček se svačinou, který hodím to prázdné tašky k tužce a bloku, a dva velké koláče, které popadnu a letím k čekajícímu autobusu.
Lukáš stojí opřený o autobus a pobaveně mě pozoruje.
"Tebe poslat pro smrt, kde jsi?" zeptá se mě a vleze do autobusu. Něco zahuhlám s plnou pusou koláče a dám řidiči připravené peníze na jízdenku. Podá mi ji a pádím za bratrem. Ten už sedí vedle Richarda tak si sednu na sedadlo přes uličku, které je prázdné.
Zrovna dojídám koláč, když autobus zastaví na Deiho zastávce a on nastoupí. Nevšímám si ho, je mi ukradený a to do slova. Spokojeně sním koláč a chci kousnout do druhé. Místo toho zamžikám na ruku, která držela koláč a teď drží vzduch, vedle mě se ozývá spokojené mlaskání. Podívám se na Deie, který zrovna do pusy strčí poslední kousek.
"Díky Robine, jako správný zachránce chudých, jsi mě zachránil od smrti hladem, děkuji ti," zazubí se na mě vesele.
Mám co dělat abych mu ten úsměv nestřel pěstí.
"Okamžitě mi ten koláč naval, Šerife z Notinghemu," procedím skrz zuby.
"Promiň, zvracet se mi nechce, Robine Hoode," zamrká na mě.
"Jsi bezcharakterní bastard," oznámím mu vztekle.
"Ale tak ostrá slova? Tady Richard Lví srdce ti řekne, že jsem bezúhonný občan," baví se Dei.
Místo něčeho ostrého to vzdám, sednu si zády k němu a sleduji ubíhající krajinu. Znenadání mě obejmou jeho ruce a vzadu na krku uctím polibek.
"Koupím ti nový koláč," zašeptá mi do ucha. Slastně zavřu oči a držím, je to tak příjemné.
Někdo mi poklepe na rameno.
"To tu chceš s otevřenýma očima snít do soudného dne? Dei je už dávno ve třídě," oznámí mi řidič.
Rozhlédnu se a vyletím s rozloučením jako namydlený blesk. Zatraceně, co jsem si myslel, že jsem se tak zasnil?
Do třídy vběhnu zároveň s učitelem a rozhlédnu se po třídě, kde si mám sednout. Volné místo je pouze u Deie. Kroutím hlavou ze strany na stranu a hledám volné místo vedle kohokoliv nebo aspoň volnou lavici, ale nikde nic není.
"Tak se posaďte, pane Hoode," pobídne mě k lavici Deie, který mě pozoruje.
"Nechápu, proč mě chcete potrestat," procedím skrz zuby a nehnu se ani o píď.
"Tak jste seděli i v loni a nevadilo vám to," zamrká překvapeně učitel.
"Loni není letos," odseknu naštvaně.
Dei pomalu vstane a opře se o lavici přede mnou.
"Myslíš, že bys mohl konečně přestat zdržovat a sednout na ten svůj nádherný zadek?" zeptá se mě mile.

Z očí mi vyšlehnou blesky a napodobím jeho postoj.
"Nech můj zadek na pokoji, není tvůj a vedle tebe si sednu jen v případě, že mi prokážeš, že jsi očkovaný proti vzteklině," odpovím mu stejně mile.
Propálí mě nasraně pohledem.
"Jediný kdo tu potřebuje očkovat proti vzteklině, jsi ty, a to jsem se ještě nezmínil o vakcíně proti blbosti," zasyčí vztekle.
"Ty s ní máš nejspíš bohaté zkušenosti, že," propálím pohledem pro změnu jeho.
Chvíli se jen tak měříme pohledem, když shodně zaječíme a začne z nás kapat voda.
"Promiňte, měli jsme dojem, že chcete podpálit školu tak jsme vás preventivně uhasily," ozve se bráška, který se kření možná půl metru ode mě a který drží teď už prázdný kýbl. Zbytek třídy se směje..
"Ty zmetku jeden oranžovej," zaječím a hrnu se na něj.
Cestu mi zablokují hned dva objekty, jednak Richard, který si stoupne před bráchu a pak vítr, který mě přimáčkne na osobu za mnou.
"Ty jsi nevrlejší než medvěd, to jsi tak málo snídal?" zavrní mi do ucha Deiuv hlas.
"To bude nevyspáním, celou noc se převracel na posteli a v jednom kuse křičel tvoje jméno," vykoukne Lukyn za zády Richarda na Deie. Já ho snad roztrhnu jako hada!
"Ty skřečku jeden oškubaný, já tě rozcupuji jako hada," zaječím na bratra a snažím se k němu dostat přes vítr, který mě stále drží na místě a mezitím mě úplně osušil.
"Jsem rád, že ti chybím a teď pojď, nechci mít s kluka placku, nebo plácačku na mouchy," chytne mě Dei za ruku a odtáhne mě do lavice. Není nijak silný, ale co neudrží on, to zařídí vítr.
Strčí mě k oknu a sedne si na moje místo.
"Okamžitě vypadni z mého místa," zaječím na něj.
"Ty zase sedíš na mým tak jsme si kvit," setře mě s klidem Dei a natáhne si nohy před sebe.
To se mi snad zdá, kdy se tak změnil? Dokonce se baví s ostatními a je docela normální, že by ta nevšímavost přinesla ovoce? No uvidíme, jak to bude dál, pousměji se.
"Dva zlaté za tvoje myšlenky," objeví se v mém zorném poli Dei.
"Tobě bych nedal ani polámané smetí," odfrknu si.
"Když tě tak pozoruji, chápu, že jsem byl asi dost otravný pro své okolí," povzdechne si Dei.
"Nebo tě vyměnili ufoni," odseknu a obrátím se k oknu. Za sebou slyším jeho uvolněný smích a je mi báječně.

Setkání na tržišti

13. února 2010 v 18:06 | Atthea |  Vítr
Setkání na tržišti

"Dei potřebuji skočit na tržiště, napíšu ti seznam, zrovna peču chleba a nemůžu se vzdálit," zavolá mě máma z kuchyně. Seskočím s postele a vběhnu do kuchyně, kde máma v rychlosti sepisuje nákup.
Jednou ročně se sem sjíždějí trhovci snad odevšad a je to událost městečka, prodává se snad úplně všechno od zeleniny, přes proutěné ošatky, koše, řezbářské a kovové výrobky, sladkostí, tropického ovoce po oblečení. V tuto dobu se to tu hemží cizinci, kteří jak kupují tak prodávají.
Tahle událost se prostě nedá zaspat stejně jako Matějská pouť, která sem vábí lidé s širokého okolí, ale ta je v červenci a tak ji pravidelně prošvihávám.
"Počkej, půjdu s tebou," ozve se vyparáděná sestra s nejmenší kabelkou, jakou našla, se ke mně na chodbičce připojí. Neprotestuji, dobře vím, že se ode mě na trhu odpojí a půjde za svou zábavou. Samotnou by ji matka nepustila.
"Na oběd ať jste doma," zahartusí na nás máma z okna.
"Mami a na který oběd? Na dnešní nebo na zítřejší?" otočím se ještě na cestě.
"Na dnešní!" křikne za námi. Od cesty ji naznačím, že jsem neslyšel a upaluji na trh, než mi všechno nejlepší vyprodají. Rychle si zmapuji trh a nakoupím, sestru postrádám od začátku, ale nijak si s tím nedělám hlavu, sraz máme u kašny uprostřed náměstí. Když se tam dostanu a z tváře vyčtu vztek, že by někoho zabila.
"Co se stalo?" zeptám se ji.
"Richard ten zmetek," zavrčí. Aha tak měla políčeno na Richiho, ještě, že se umí bránit.
"Co je s ním," zeptám se znovu. Člověk aby z ní páčil každé slovíčko.
"Chodí s Lukášem Greyem," vybuchne vztekle.
Zůstanu hledět s otevřenou pusou, kdy se ti dva dali dohromady? Jasně Richard byl u Lukyho, co chvíli, ale v životě by mě nenapadlo, že Richard je gey, jeho táta by to nejspíš nepřežil, je tak trochu fanatik, co chvíli vykládá slovo boží.
"Ty to vlastně nevíš. Přiznal se na začátku prázdnin. Richardova máma požádala o rozvod, když její manžel vzal na Rickyho bič na koně, že to z něj vymlátí ať se děje, co se děje. Odtrhávat otce od Rickyho muselo pět chlapů, jak běsnil. Richard si místo v nemocnici vyměnil s Lukášem, všude má jizvy, ale už nejsou tak moc vidět," shrne mi událost léta v kostce sestra.
"No tak to měl odvahu, já bych se mu nepřiznal ani ke kradenému bonbónu," vydechnu užasle.
"Moje slova, já jsem myslela, že to říká, aby byl zajímavější, a on se s ním klidně líbá ve stínu lípy, kde jsme měli sraz!" vybuchne znovu.
"Tak to musím vidět! Vezmi nákup domů a mámě vzkaž, ať mi pošle knedlíky po větru," vrazím ji nákupní koš a už si to peláším, ke starým lípám. Jestli je to tak, tak to bude vážně něco a jestli ne, tak před Richardem smeknu neexistující klobouk, jak se vyhnul sestře.
Ne, že by byla špatná nebo tak, ale má tolik elánu, že ji jen tak někdo nestačí. Snad jedině Martin, ten na ni jde tak chytře, že skáče, jak píská a ještě se u toho usmívá.
Hbitě se vyhnu několika lidem, abych do někoho jiného vrazil.
"Nemůžeš, dá…" obořím se na toho dotyčného, leč nedopovím to a zůstanu zírat na kluka, kterého jsem srazil.

Kruci, že já jsem se nechal ukecat od Luka a lezl jsem sem, zanadávám v duchu, když do mě někdo vrazí a já se poroučím k zemi, protože neudržím rovnováhu.
A to si ještě bude vyskakovat?
"Nejsi ty…" zmlknu a zůstanu zírat na Deie.
"Robine," vydechne nevěřícně a začne si mě prohlížet. Asi jsem se změnil i máma říkal, že mám smutný výraz v obličeji a chodím skoro jako tělo bez duše.
Zato Dei je jiný. Vypadá uvolněně a sebevědomě. Oblečení mu sedí líp na těle a je to vážně kus. Dočista zmizel ten smutek z očí i to smíření s osudem.
"Ty jeden zmetku adekvátní, co si o sobě vůbec myslíš? Zmizíš si z hodiny na hodinu a ani tě nenapadne, že o tebe má někdo strach!" zaječí mi přímo do obličeje jen, co se trochu vzpamatuje.
Tentokrát zůstanu s otevřenou pusou zírat já. Kam se poděl ten Dei, který se bál sebemenšího stínu a chodil se svěšenou hlavou? A kdo je ten sebevědomí, nádherný mladík, co stojí přede mnou?
"Co tu hledíš jak žába z kyšky?" zavrčí na mě. Dostanu vztek.
"Co si o sobě myslíš? Jak si mě dovoluješ nadávat? Co tak se omluvit za způsobený úraz? Piškvorko," odseknu zpátky.
Zabodne do mě ohnivý pohled, který mu s grácií oplatím.
"Kde jsi k sakru byl celé léto?" zaječí na mě.
"Co je ti do toho? Copak já se zajímám, kde si lítáš po všech čertech?" zaječím zpátky.
"Já s tebou chodím, tak mám právo to vědět!" vřískne.
"Ty se mnou možná jo, ale já s tebou ne, to by ses musel chovat jako člověk, ne jako buran. A rozhodně nejsem tvůj manžel, nebo ty můj kněz, abych ti dělal zpovědi," odseknu mu vztekle.
"To sis měl rozmyslet, červíčku," zasyčí.
"Kdo je u tebe červíček ty pidizubko na háčku," zavrčím.
"Já tě nenávidím," zavrčí vztekle.
"U mě jsi skončil," odseknu mu stejně.
Ještě naposledy se propálíme pohledy a pokusíme se minout, bohužel na stejnou stranu, znovu do sebe vrazíme pohled. Zkusíme to znovu, tentokrát s lepším úspěchem a každý si jdeme po svém.

"Lidičky nehoří mi někde zboží? Ty dva na sebe hleděli tak žhavě, že by zapálili mokrou slámu," zalomí rukama babka z nedalekého stánku.
"Ale jdi, nic ti nehoří, ale tohle nevidět... Příště až se setkají, jim musíme zavolat hasiče, doufám, že nepodpálí školu," ozve se druhá a první pokývá hlavou.
"Ale stejně je to Sodoma Komora. Kluk by měl být s holkou ne s klukem," zapojí se do hovoru třetí.
"Žiješ ve staré době Pechárová, teď už se nebere kdo s kým, ale jak se mají rádi a Bůh je mi svědkem, že ti dva se k sobě hodí jako proutí a koš," zasměje se druhá.

Robin

8. února 2010 v 22:12 | Atthea |  Vítr
Lidičky tenhle dílek je smutný, ale mohu slíbit, že poslední smutný v tomto cyklu

Zakryji si uši, abych ho neslyšel, nebo nahlodá mé odhodlání odjet. Nechápu jeho ani sebe, v krku mám uzel, který ne a ne povolit. Připadám si jako, kdybych stál mezi dvěma propastmi a přemýšlel do které skočit. Ve mně je strašný zmatek, který nejde rozmotat.
V celém městečku jsem se dusil, všude mi to připomínalo jeho oči, úsměv, tvář. Kam jsem se podíval, byl on. Nemohl jsem se soustředit na nic a všechno se šmodrchalo do ještě větších zmatků.
Ta operace mi jen dodala. I když nenáviděl pohled na krev a omdlíval při pohledu na ni, vkráčel na operační sál a s klidem asistoval, při operaci. Nebo jak k nám vrazil táta, už jsem měl strach, že ho zabije a půjde sedět.
Toho okamžiku jsem se děsil. Zbaběle jsem utekl, protože jsem se bál sám sebe a jeho. Tohle bych psychicky dlouho nevydržel a tak jsem jednoduše utekl, přitom jsem si nepřál nic jiného než ho držet ve svém náručí a líbat ho. Prostě zmatek nad zmatek.
Prostě jsem musel pryč, a i když mi chyběl Dei, byl jsem rozhodnut si užít prodloužené prázdniny.

Vlak zpomalí a já vykouknu do tmavé noci. Buď jsem jezdil chvíli dokola, nebo se cesta pořádně prodloužila, ale byl jsem na místě. Popadl jsem tašku a rychle zkontroloval, jestli mám všechno. Naštěstí ano. Přehodím si ji přes rameno a zamířím ke dveřím, když zastaví, otevřu dveře a vystoupím. Jen, co se dotknu betonu nahrazující nástupiště radostně na mě skočí Dar. To jsem si taky mohl myslet, že mě bude čekat. I když absolutně nechápu, jak vždycky pozná, že jedu. Dar je černý německý ovčák a nikam nechodí bez Půlnoci, stejně černé kočky, vyrůstali spolu a teta prohlašovala, že spolu i umřou. Jak Darovi tak Půlnoci jsou tři roky.
"Taky tě rád vidím, Neplecho, kde máš přítelkyni?" zeptám se ho se smíchem a nechám se olízat. Za neplechu mě kousne do nosu a dovede k místu, kde s tmou splývá kočka, vezmu ji do náruče a pomalu se vydám k domu tety Laury. K smrti nenáviděla, když se ji říkalo Laurenie.
"Robine, už jsem myslela, že sis to rozmyslel," vyběhne mi naproti kopie mojí mámy. Ne, že by byly dvojčata teta je pět let starší.
"Ahoj této, nerozmyslel, ale ta cesta se nějak natáhla," zasměji se a obejmu ji kolem ramen.
"Copak je to guma?" podiví se teta.
"Ne, ale bydlíme dál," vysvětlím ji s úsměvem.
"To jsou mi věci a nikdo mi nic neřekne, copak umím věštit jako všichni?" rozzlobí se teta.
"Teti, uklidni se, taky neumím věštit a žiji, vlastně ani nevím, jestli něco umím," povzdechnu si.
"Jasně, že umíš jen se neboj. Já jsem například hledačka, to znamená, že dokážu říct jakou mocí je ten daný člověk nadaný a kdo se ke komu hodí. Však jsem mámu před tvým otcem varovala a ne jednou myslíš, že poslouchala? Ne," položí otázku a rovnou si na ni odpoví. Vzápětí přede mnou přistane ovocný talíř s vidličkou. S chutí se pustím do jídla.
Sedne si vedle mě a poklepává prsty do desky stolu. Pobaveně nabodávám kousky ovoce na vidličku a jím. Nic neříkám, teta nemá ráda, když se u stolu mluví. Sotva ve mně zmizí poslední kousek ovoce, talíř zmizí a teta se usadí naproti mně.
"Tak povídej," pobídne mě a já ji vyklopím poslední novinky, včetně doktora Hooda, napadení otce a operaci Lukáše.
"Ten kluk, ten Dei, jak vypadá?" zeptá se mě zvědavě. Ukážu ji ho na fotce, kam se mi ho podařilo nepozorovaně vyblesknout, když byl uvolněný. Teta se na něho pátravě podívá a spokojeně se usměje.
"Vybral´s sis dobře Robine, budete spolu šťastni," mrkne na mě a já mírně zčervenám.
"Máš tam i Romana?" zeptá se mě, posunu fotografii, taky jsem si vyfotil, když se nedíval.
"Konečně dostala rozum a vybrala si někoho, ke komu se hodí. Občas to bude bouřit, ale kde není bouře, není láska. Moc ráda bych byla na její svatbě," posmutní. Pak vstane a zabalí nádherné, starodávné hodiny z kovu. Kupodivu stále jdou.
"Ty jsou její. Dej ji je jako svatební dar, když už tu nebudu. Určitě se aspoň na veselku přijdu podívat," usměje se na mě a podá mi je.
"Teto, nemluv tak, je mi z toho smutno," zamračím se.
"Čas nezastavíš, jsem ráda, že jsi se zastavil. Pojď spát, už je po půlnoci," vstane a vyžene mě do podkroví, kde mi zřídila pokojíček.

Ráno vstanu s kuropěním a jdu posbírat vajíčka. I když jsem spal sotva pár hodin jsem odpočatý a svěží. Dám ošatku s vejci na stůl a s hvízdáním začnu dělat snídani.
"No to se mi snad zdá, jen vstanu a už mám konkurenci. Copak bude k snídani, pane kuchaři?" objeví se teta v kuchyni.
"Sázená vejce, ale bez sázení, ještě na zahradě nevyklíčily," odpovím jako obvykle a jako obvykle se kuchyní rozlehne tetin zvonivý smích. Pousměji se, takhle to mám rád. Teta se nasnídá a vyjde ven podojit krávu a kozu. Jestli bude mít náladu, odpoledne udělá pudink. Postarám se o zbytek zvířectva a jako obvykle zmizím s Darem a Půlnocí někde venku.
Přijdu až po klekání, kdy do sebe nasoukám oběd s večeří a třísknu sebou v podkroví na postel, abych si totéž zopakoval následující den.

"Tak nevím, kdo se do koho učil, když tu nejsi tak jsou všichni tady a obcházejí dvorek, jako vodník co hledá rybník a když tě tu mají tak jsou věčně v čudu. No ty taky, nějak tě naočkovali," směje se teta na v polovině srpna.
"To já nevím, ale chci si zaběhnout zaplavat, sám hupsnu do rybníku a vylezu a všude je plno zvířectva i ty slepice se popelí blízko a jak jdu domu, jdou za mnou," krčím rameny.
"Nejsi ty zvířecí skřítek?" spráskne teta ruce.
"Jo to nevím. Škoda, že neumíš mluvit se zvířaty, mohla´s ses jich zeptat," zasměji se a upaluji do vedlejší dědiny na kolotoče, zatímco teta si sedne ke stolu ke svému odpolednímu kafi.
K večeru pro mě přiběhne Dar s podivně smutným výrazem a bez Půlnoci. Nechám kolotoče kolotočem a rozběhnu se domů. Tetu najdu za stolem, jak spí. Zatřesu jí, ale bez výsledku. To opakuji několikrát, než se odhodlám zavolat lékaři, který žije ve vesnici, když přijde, může konstatovat jen smrt. Soustrastně mi sevře rameno a zavolá sanitku, aby ji odvezli.
Před domem zastaví auto a z něj vystoupí máma a obejme mě.
"To bude dobré Robi," snaží se mě uklidnit.
Zůstanou v chalupě a zařídí vše včetně pohřbu. Je mi strašně smutno, cítím, že jsem měl být s ní a ne lítat po všech čertech.
"Robine, zítra přijede její syn. Nevím, co s chalupou chce provést, nemá žádnou jasnou vizi," začne máma.
"Já vím, teta říkala. Mami, mohli byste odjet? Chci mu ji předat sám," požádám ji tiše.
"Dobře Robine," souhlasí po chvíli máma. Na něco si vzpomenu.
"Ještě počkej," zaběhnu do pokojíčku a vrátím se dolů s hodinami, " tohle ti tu nechala, říkala, že je to tvůj svatební dar, a že sis konečně našla někoho, kdo se k tobě hodí,"pousměji se při vzpomínce na první večer, kdy jsem přijel.
"To je celá Laurenie," povzdechne si máma a převezme hodiny.
"Budu tě čekat zítra s večeří tak se moc nezdržuj," usměje se na mě a nastoupí. Hodiny dal Roman už do kufru. Zamávám ji a jdu se postarat o zvířata, ještě mě to čeká ráno. Všechna žadoní o pohlazení, čím jim rád vyhovím.

Před polednem, druhý den se na cestě objeví postava, která jde směrem k domku. Napřed přiběhne pes a teprve pak jeho pán. Nemusí se ani představovat, abych ho poznal.
"Děkuji, že jsi tu počkal," promluví podivně smutným hlasem.
"Nemáte za co," pousměji se.
"Mám. Díky tobě měla máma trochu radosti, netušil jsem, že byla nemocná. Dopis jsem našel teprve včera, má bývalá přítelkyně ho přede mnou schovávala a nevykej mi, jsem Libor," podá mi ruku, kterou potřesu.
"Teta je…" začnu.
"Já vím, už jsem za ní byl. Jsem ti vděčný, že jsi u ní zůstal," usměje se.
"Měl jsem u ní být pořád, ne jenom ráno," povzdechnu si.
"Pleteš se, to by na ni bylo moc," rozšíří se mu usměv.
Nechápu jak se teď muže usmívat, ještě před chvílí jsem si byl jistý, že ho bolí duše.
"Vůbec nechápu, jak to myslíš," ohradím se ostřeji, než musím.
"Počkej, řekla ti, co máš za schopnost?" zeptá se, místo, aby se zlobil. Zavrtím hlavou.
"To je celá máma, na všechno důležité zapomene. Robine, ty léčíš lidské duše. Dokážeš ji uzdravit a uklidnit, to je tvá schopnost, je velice vzácná a ty ji máš v obrovské míře. Tvůj dar působí i na zvířata,"vysvětlí mi a usměje se na mě.
Teď ledacos chápu i to, proč Lukáš po každém záchvatu hledal útočiště u mě, a proč jsem se nikdy necítil tak hrozně jako ostatní.
"Máš velice vzácný dar, Robine, nenechávej si ho pro sebe," zkoumavě se na mě podívá.
"To ani nejde. Můžu si vzít Dara a Půlnoc?" zeptám se ho.
"Jistě patří tobě. O chalupu se neboj, nehodlám ji prodat, a když mi bude smutno, objevím se u vás, jsem cestovatel, tak to nebude problém," rozhlédne se kolem.
"Dobře, jen se ohlas předem," usměji se na bratrance.
"Myslím, že to potřeba nebude," zasměje se a já s ním. Doprovodí mě na nádraží a zvedne Dara do vlaku, pak mi podá Půlnoc a zavazadlo.
"Pozdravuj tetu," vzpomene si a ještě dlouho mi mává na cestu. V pět odpoledne zastavíme na našem nádraží, s menší komplikací se vybatolíme z vlaku a dáme se pěšky domů. Vím, že tam už má jak Dar, tak i Půlnoc svůj pelíšek i misky s jídlem a vodou. Naproti mi vyběhne Lukáš a neví, jestli se má napřed mazlit s Darem nebo Půlnocí. Nakonec si zvířata poradí tak, že Lukáše povalí do prachu a vrhnou se na něho. Místo pomoci, které se tolik dožaduje, vybuchneme s mamou smíchem. Ani jeden z nás si nevšimne siluety na kopci.

"Tak si se vrátil, Robine," promluví Dei a ústa se mu roztáhnou do úsměvu. Kolem něj volně poletuje vítr, aniž by narušil byť jen lísteček v bezvětrném, horkém dni.

Dei II

6. února 2010 v 12:10 | Atthea |  Vítr


"Tak tady jsi, víš, že tě všichni hledají po všech čertech?" ozve se za mnou Richardův hlas.
"Jako byste se někdy zajímali o to, kde jsem," zabručím a stále sleduji půlnoční oblohu. Najednou mi přiletí pohlavek.
"Debile," otituluje mě a sedne vedle mě.
"To bylo za co?" zamračím se na něho.
"Už jsem ti to řekl, jsi naprostý debil a sebestředný kretén," rozvede větu.
"Proč jsi to řekl," zeptám se ho vyjeveně. Tohle jsem od nikoho nikdy neslyšel.
"Protože mě přestalo bavit s tebou jednat v rukavičkách. Nevím, jestli jsi tak slepý nebo blbý, ale ty obyvatele v městečku trápíš snad jen ze svého rozmaru. Nikdo se tě neodváží ani oslovit, aby ses náhodou neurazil a po pravdě řečeno už mě to sere. V momentě, kdy jsi s tím začal, jsem tě měl pořádně zliskat a netrpět to, moje vina," vrčí napůl úst.
Zůstanu na něho hledět s pusou jako vrata. Tohle je snad i na mě moc.
"Tak všechno je nakonec moje vina? Jasně tak to sveď na mě, byly jste to vy, kdo mi neřekl, že Gabriel trpěl rakovinou!" zaječím na něj.
"Copak ty sis nechal něco vysvětlit? Sotva jsme to nakously, buď jsi utekl, nebo jsi byl tak hnusný, že pak brečeli. Vůbec nechápu, proč tě tu vůbec trpí, jsi jen rozmazlený fracek nic víc," zařve na mě.
Chvíli na něj hledím, proti tomu nedokážu říct ani popel, protože je to pravda.
"Omlouvám se," sklopím hlavu.
"Já nejsem ten, komu by ses měl omlouvat Dei," usměje se.
"Jo to máš pravdu," povzdechnu si. Vůbec se mi nelíbí představa, že bych se měl každému omlouvat.
Hned ráno," umanu si a vstanu. Otočím se a strnu, za mnou stojí snad celé městečko.
"Co bylo to bylo, hlavně, že jsi si to uvědomil. Starý Deri nám chyběl a jestli bychom tě mohli o něco poprosit, nauč se ovládat ten vítr, je strašné pozorovat, jak se pořád snažíš ovládat," promluví starosta.
Potřetí za krátkou dobu otevřu pusu jako kapr.
"V-vy-vy to víte?" zakoktám.
"Prý jestli to víme, jasně že jo. Jsi stejný jako děda. Co nám způsobil infarktů, nepočítáně. Mluvíme s ním a Davídek frnk a seděl na kostelní věži, na střeše, na zvonici no všude možně, člověk se pak bál jestli není blázen!" zachichotá se jedna babička.
Nemůžu si pomoct, ale při té představě prostě vyprsknu smíchy.
"Doteď nemůžu zapomenout na ten den, kdy tu probíhala mše se zkostnatělým farářem. Venku takřka třicet stupňů a kostel, bylo v něm hůř jako v pekle, zamčený na petlici. Pár lidí omdlelo z horka a farář odmítl otevřít dveře a pustit trochu vzduchu. Davidově babičce se špatně dýchalo tak se Davídek naštval a nechal vítr prohánět se po kostele. Zhášel rožnuté svíce a tak, hned tam bylo skvěle. Farář tenkrát upaloval jako by měl v patách samotné peklo, ale jak jsme mu byly vděčni," zavzpomíná kdosi další.
"A jak se sním, česali hrušky. Z těch vysokých hrušní to nešlo tak jednoduše, stačilo zavolat Davida a hrušky se snesly do košíku," zavzpomíná soused, má nejlepší hrušky z městečka.
"Jo, ale nikdy jsme ho na těch hruškách nemohli nachytat. Větrem si otrhal ovoce, na které měl chuť a zatímco jsme ho hledali po všech čertech, milí Davídek si ležel v chatě a mlsal," ozve se další.
"No dost vzpomínání, Dei honem domů máma už na tebe čeká z večeří a žádné záškoláctví. Zítra ti to neomluvím," zahrozí ředitel.
Ještě rozesmátý se rozběhnu domů. V duchu musím dát za pravdu Robinovi i Richardovi, byl jsem blázen. Na chvíli se ještě zastavím u trati a podívám se směrem, kterým odjel vlak a s ním Robin.
"Chtěl bych umět létat," povzdechnu si.
´A kdo říkal, že nemůžeš," zahvízdá kolem mě vítr a v okamžiku si to plachtím domů.
"Kde se touláš? Člověk má hlavu plnou starostí, jestli se ti něco nestalo a kde lítáš," stojí máma s rukama v bok ve dveřích.
"Promiň mami," obejmu ji.
"Utíkej se najíst a do postele, ráno vstáváš a to záškoláctví si s tebou ještě vyřídím," plácne mě přísně.
Rychle zmizím v kuchyni, než přijde na nějaký trest.

Další den po škole stojím na kopci a snažím se z větru udělat hranaté tornádo. Vůbec mi to vítr neulehčuje, teď teprve vidím, že ovládat vítr není tak jednoduché jak se zdá.
Po půlhodince toho nechám a zmoženě se složím do trávy. V oblacích zakřičí Ron a snese se na moji ruku. Hned po tom, co Robin zmizel, jsem ho vyslal na pátrací akci.
"Našel jsi ho?" zeptám se tiše. Podívá se po mě smutným pohledem.
"To nevadí, Rone, vyřídím si to s ním, hned jak se vrátí," usměji se na něho a dám mu odměnu. Ron ji sní a vzlétne.
Vstanu a zamířím do nemocnice. Jsem rozhodnut s Lukáše třeba vymlátit, kde je jeho bratr.
Ve dveřích do jeho pokoje strnu. Lukáš sedí na posteli, naproti němu Richard a mastí karty. Rozhodnu se, že je nebudu rušit a stejně tiše jako jsem přišel odejdu. Tak to vypadá, že to budu muset nechat na osudu.
Hned s posledním zvoněním ve škole přiběhnu domů, rozloučím se a naditým batohem se rozběhnu do mé chaty, pilovat umění v zacházení s větrem. Jediný společník na dlouhé cestě je Ron.

Dei

3. února 2010 v 21:22 | Atthea |  Vítr


Nevěřícně se koukám za vlakem, který zmizí za ohybem. Nechápu, z jakého důvodu odjel, jak si tohle vůbec mohl dovolit? Zuřivě setřu slzu, která mi teče po tváři, tohle mu ještě spočítám!
Další slzy už nechám stékat volně, sednu si na kopci a skrčím se, nohy přitáhnu k sobě, začnu se pohupovat dopředu a dozadu.
Opustil mě tak jako každý.
"Dei!" přinese mi vítr volání od vesnice. Nevolá jeden hlas, ale spousta. Nevnímám to, je to jen přetvářka, která se v naší vesnici nosí. Stočím se do klubíčka na bok a s rukou pod hlavou usnu. Nechci nikam jít, dokud se nevrátí, musí mi to vysvětlit.
Necítím, jak mě někdo bere do náruče a nese přes vesnici domů, kde mě pokládá do postele.

Proberu se v posteli a nechápavě se rozhlédnu po svém pokoji. Absolutně netuším, jak jsem se sem dostal, rozhodně však nemůžu zahálet. Čeká mě dost důležitá návštěva, ale škola to dnes nebude. Vyskočím z postele, když zjistím, že jsem oblečený, vezmu si čisté věci a obsadím koupelnu na dost dlouho, aby se sestry začaly rozčilovat.
Nereaguji na to, ony tu jsou vždycky tak dlouho, že pokaždé chytám fantaz. Jestli někdy přijdu pozdě je to kvůli nim. Konečně jsem hotový, vyběhnu z koupelny rovnou ke dveřím.
"Dei, ještě nemám hotovou snídani, školní autobus ještě nedorazil," vykoukne máma z kuchyně. Neobtěžuji se odpovědět, vlastně odpovím třísknutím dveří.
Zamířím rovnou do nemocnice. Robinův bratr mi dluží pár odpovědí. V recepci nikdo není, naštěstí, jeho pokoj znám tak sestra není potřeba. Zrovna probíhá vizita, tak se schovám, nikdo mě nesmí vidět. Konečně debatující doktoři minou můj úkryt, ještě chvíli počkám, než opatrně vystrčím hlavu a rozhlédnu se. Nikde nikdo.
Vyklouznu z úkrytu a po špičkách přeběhnu k pokoji Lukáše, vejdu dovnitř.
Zrovna se láduje rohlíkem s máslem a marmeládou, trochu mě zabručí v žaludku, ale stáhnutím ho umlčím.
"Ahoj pojď si vzít je toho víc, než můžu sníst, aspoň mi s tím pomůžeš, už teď si připadám jako kulička, jen se kutálet," usměje se na mě, aniž by zvedl oči od časopisu, který drží na klíně.
"Tohle je jediné, co ti nehrozí," ušklíbnu se a přistoupím k němu. Vezmu si rohlík, který ve mně v okamžiku zmizí, stejně tak i druhý.
"Díky, hrozně jsi mi pomohl," usměje se na mě mile.
"To byl jen obchod mezi mnou a Robinem, zbaběle se z něj vyvlekl. Chci vědět kde je," zavrčím a opřu se o postel.
"To jsem nemyslel, myslel jsem ty rohlíky, kdybys je nesnědl, Roman by je do mě nacpal jak do husy," zachichotá se, naprosto moji otázku ignoruje.
"Ptal jsem se tě…" nakloním se k němu.
"Ty ses mě ptal? To jsem nezaregistroval, můžeš mi tu otázku zopakovat?" podívá se na mě, v oříškových očích jasně vidím tančit čertíky. On ze mě má legraci!
"Ptal jsem se tě, kde je Robin," zaskřípu hlasitě zuby.
"Na prázdninách, měl by se vrátit posledního srpna, ale vrátí se asi týden před koncem prázdnin," odpoví mi. V té větě mi řekne všechno, ale nic se nedozvím.
Pomalu začínám počítat do tří.
"Kde na prázdninách?" zeptám se znovu.
"Mimo město, to je přece logické," pokrčí rameny, čertíci v jeho očích se doslova chechtají.
"Víš, že tě můžu udusit?" začnu mu vyhrožovat.
"Ale, to bys dokázal?" vyvalí na mě oči, tak tohle snad nerozdýchám. Jasně, že nedokázal, ale jak to, to škvrně může vědět?
"Už ti někdy někdo řekl, že jsi strašný?" zavrčím a sednu si na kraj postele.
"Jo Robin mi to opakuje desetkrát denně a pak ještě před spaním, aby se ujistil, že to nezapomenu," odpoví mi s andělským úsměvem. Momentálně se blíží spíš k peklu jak k nebesům.
"Proč jsi mi pomohl? Kvůli Robinovi to nebylo," zeptá se mě.
Trhnu sebou, jak to může vědět?
"Připomněl jsi mi Gabriela, měl asi to samé, co ty, jenže tenkrát mu nedokázali pomoct nebo nechtěli," dopovím tiše, mé oči se vrátí do minulosti.
"Vůbec nejsi takový vzteklý vlk, jak se snažíš stavět," vytrhne mě z minulosti Lukáš.
Cítím se v jeho přítomnosti jinak než s Robinem, u něj jsem uvolněný, uklidněny a míň mě bolí duše.
"Proč si myslíš, že to není maska?" zeptám se ho.
"Kdybys takový byl, lidé v městečku by tě neměli rádi a nezajímali by se, jak se cítíš," odpoví mi klidně.
"Jak si tohle vůbec můžeš dovolit říct? Vůbec mě neznáš!" zaječím na něho.
Ani se nelekne.
"Robin by na to řekl, že jsi slepec, který se snaží zůstat stejný," poví mi starou novinku.
"Díky, tohle jsem už od něj slyšel," odseknu ironicky.
"Pokud jsi to slyšel, v tom případě jsi, ještě navíc blbý," odsekne mi nový hlas od dveří.
Otočím se a dívám se do nemilosrdných očí Romana. Takhle jsem ho za celou dobu neviděl, takhle nějak asi vypadá člověk, kterému došla trpělivost.
"Co ty o tom můžeš vědět?" zasyčím na Romana, považoval jsem ho za přítele.
"Vím víc než ty, protože jsem jeho bratr a lékař. Gabriel měl rakovinu plic, už se nedalo nic dělat, musel ji mít už dlouho," řekne mi otřesnou skutečnost. Tohle jsem nečekal.
"To není možné, na to by museli přijít! Rakovina není nemoc, která by se dala skrýt," zaječím na něho, tohle přece nemůže být pravda.
"Jsou různé druhy rakoviny, na některé se nepřijde, dokud není příliš pozdě, jako v Gabrielově případě. Neměl odvahu ti to říct, pak už bylo pozdě," vyvede mě z omylu, v jeho hlubokých očích se usadí tolik nenáviděný soucit.
Vyběhnu ven, strhávajíc ho stranou, je toho na mě příliš moc, napřed odjezd Robina a teď tohle. Proč? Proč se to dovídám jako poslední?

Zoufalství

1. února 2010 v 15:41 | Atthea |  Vítr


Sedíme v čekárně snad šest hodin. Venku se kolem druhé zatáhlo a začala šílená bouře. Zrovna dnes!
Sestra nám rožnula světla, abychom nebyly po tmě. Na stole stál nedotčený studený oběd. Nikdo neměl na nic chuť.
Po tisící se podívám ke dveřím sálu a znovu skloním hlavu. Najednou blikne světlo a zhasne, ve všech zatrne. Chodbou najednou proběhnou sestřičky se silnými svítidly a zaplují do sálu, kde je bratr.
Nic mi nedochází a tak se za nimi nechápavě dívám.
To si chtějí hrát na světlušky? Projede mi nechápavě hlavou. Až když sestřička začne rozsvěcovat svíčky, mi dojde, že vypnuly elektřinu a generátor z nejasných důvodů nejede. Málem mě chytne infarkt.
Máma, které to také došlo v ten samí moment, povážlivě zbledne. Horší to snad už být ani nemůže.
Ze sálu vykoukne sestřička.
"Dai, potřebujeme tě," ozve se. Ta jediná věta mi sebere kyslík z plic.
Trhaně obrátím hlavu k Daiovi.

Zblednu jako plátno. Už jak začala ta bouřka, mi bylo jasné, že k něčemu takovému dojde.
" Já tam nemůžu," zaúpím tiše.
"Dai," ozve se znovu naléhavě sestra.
"Nesnáším pohled na krev, jak ji vidím, omdlívám," vyderu ze sebe sevřeným hlasem. Všichni na mě vyvalí oči, tohle nečekali.
Robin sklopí hlavu. Nic víc říkat nemusí, selhal jsem. Nedokážu se podívat do očí nikomu ani sobě.
Skousnu ret a vykročím směrem k sálu. V zádech cítím nevěřícný Robinův pohled.
Ne Robine, tohle nedělám pro tebe, ani pro Lukáše, tohle dělám pro sebe, pro vědomí, že dokážu překonat sám sebe.
Nechám se navléknout do sterilního obleku a projdu dveřmi na sál. Roman se na mě podívá a doslova se usměje očima. V ten moment mi dojde, že o mém problému věděl. On věděl, že nesnáším pohled na krev a celou tu dobu věděl, že tenkrát jsem neomdlel z vyčerpání, ovládat vítr mi nedělá problém, nestojí mě to ani jednotku energie, ale z toho, že jsem uviděl krev.
Přistoupím k Lukášově hlavě tak, abych nezavazel, a podívám se na něho. Z jeho rozřezaného krku se mi dělá špatně. Z posledních sil se ovládnu a pomocí větru mu vženu do plic čistý vzduch. Mechanická pumpa začne fungovat. Snažím se soustředit na vzduch a ne na to, co dělá Roman.
"Posviťte mi sem z jiného úhlu, ještě kousek, to je ono. A už to vidím! Skalpel!" vnímám na hranicí vědomí Romana.
"Chyťte to pořádně, jestli vám to vyklouzne, můžeme se s ním rozloučit," varuje někoho. Nejspíš některou z asistentek.
"Dei sniž příkon vzduchu nebo ho zadusíš," uslyším Romana a skoro v bezvědomí automaticky poslechnu. V dalším momentě se rozsvítí světla a uslyším pípaní přístrojů.
"Světlušky, děkuji za pomoc, byly jste fantastické," uslyším ještě Romana a seknu sebou.

Jsou to dvě hodiny, co Dei odešel na sál, dvě dlouhé hodiny. Jindy bych nad nimi mávnul rukou, ale teď? Před půl hodinou se rozsvítilo, při pohledu z okna zjistím, že venku je světlo, bouře zřejmě polevila a na obloze se vyklenula přenádherná duha.
Rozsvítili vážně brzo, nejradši bych toho hajzla, co montoval generátor, rozřezal na nudličky a hodil piraním.
Po chvíli se rozletí dveře od sálu a vyjde z nich Roman.
Máma se na něho podívá a hned ví. Zvedne se a obejme ho.
"Je v pořádku Marion. V krku měl blanku, bránila mu v pořádném dýchání a občas dýchání úplně blokovala, nešla zachytit nikde, proto to nikdo nezjistil, ale už je v pořádku, necháme si ho tu pár dní a půjde domů," uklidňuje nás naráz.
Jestli slyšíte ten rámus, co právě nastal, tak buďte klidní, právě ze mě spadla celá hora kamení jménem nejistota.
Nejradši bych Romana zhubičkoval, ale vzhledem k mámě se ovládnu.
"Dei?" zeptám se tiše.
"Omdlel, ale je v pořádku. Místo na zem spadl do větrné postýlky je na pokoji," odpoví mi Roman.
"Poděkujte mu za mě," řeknu stále tiše a vstanu. Potácivým krokem zamířím ven.
Překvapí mě sešlost na náměstíčku.
"Robine, co Lukáš? Byl výpadek, fungoval generátor?" přiřítí se ke mně starší muž a všichni se ke mně otočí.
"Lukáš je v pořádku za pár dní jde domů," odpovím jako ve snách. Náměstíčkem prolétne úlevní výdech a štěbetání. Neposlouchám ho.
"Robine, co ten generátor?" stará se muž.
"Ne, nešel. Dei pomáhal," vydoluji ze sebe a rozejdu se. Pustí mě, prostě udělají uličku, kterou projdu.
Vypotácím se z městečka a pěšky se vydám domů, musím si pročistit hlavu.
Doma vyběhnu do pokoje a praštím sebou na postel. Skoro hned se zvednu a začnu házet věci do tašky. Všechno tu na mě padá, dusí mě, musím pryč.
Popadnu sbalenou tašku a jako ve snách zamknu. Jako první zamířím do nemocnice. U přepážky nikdo není a tak si zjistím pokoj, kde leží Lukáš a zamířím tam. Už je vzhůru.
Krk má zavázaný sterilním obvazem a má lehký dýchací přístroj, který mu pomáhá dýchat, když zapomene.
Střelí pohledem po mé tašce a v jeho očích se objeví pochopení.
"Jedeš za tetou Laurenii?" zeptá se bez zbytečných cavyků.
"Kývnu. Vím, že víc nemusím říkat.
"Máma, už tetě volala, že asi přijedeš. Deovi to říkat nemáme, že. Hlavně volej, to ti vzkazuje máma, nevěděla, jestli tě zastihne. Jo ve stolku máš peníze na léto a jízdenku, radši ji nechala tady. Jede ti to za půl hodiny," vychrlí na mě informace.
Pousměji se, co bych si bez nich počal?
"Díky, opatruj se, bráško," obejmu ho, co jen to přístroje dovolí, a vyběhnu z pokoje. Zamířím na nádraží a rovnou naskočím do vlaku, který se téměř okamžitě rozjede.
"Robine!" Nese se údolím jako přelud.

Probudím se na pokoji a nade mnou se sklání sestra.
"No vítej mezi živými, už jsem myslela, že ti budu muset dát umělé dýchání," zasměje se na mě.
Kdyby to byl Robin, beru to všemi deseti. Co deseti, dvaceti, počítaje prsty na nohách. Zašklebím se.
"To kdyby ti navrhl Robin, že?" plácne mě po ruce.
Chvíli přemýšlím, co dělám v nemocnici. Pak si začnu vzpomínat. Ryby, maliny, robinuv otec, Lukáš, operace…
"Jak je Lukášovi?" zeptám se.
"Je v pořádku díky tobě, kdys tam nešel, udusil by se," odpoví mi. Než se stačím zeptat na Robina, něco narazí na okno. Otočím se a podívám se na Rona, který do něj naráží. Vyskočím a rozběhnu se k němu. Otevřu okno dokořán a nastavím ruku, na kterou mi Ron přistane.
Aniž bych se ptal, pošle mi vzpomínky na Robina, který jde k vlaku a po chvíli do jednoho nastupuje. Tohle je snad poprvé, co se mi nedostává vzduchu. Pustím Rona a vyskočím z okna. Dopadnu měkce na nohy, a co mi síly stačí, rozběhnu se k nádraží.
Městečkem proběhnu jako vítr, který mám v zádech.
Doběhnu na kopec, ze kterého je vidět celé nádraží. Robina zahlédnu v jednom, zrovna odjíždějícím vlaku.
"Robine!" zaječím a vítr to jedno jediné slovo nese celým údolím.
Po tvářích se mi koulejí slzy.