Dei II

6. února 2010 v 12:10 | Atthea |  Vítr


"Tak tady jsi, víš, že tě všichni hledají po všech čertech?" ozve se za mnou Richardův hlas.
"Jako byste se někdy zajímali o to, kde jsem," zabručím a stále sleduji půlnoční oblohu. Najednou mi přiletí pohlavek.
"Debile," otituluje mě a sedne vedle mě.
"To bylo za co?" zamračím se na něho.
"Už jsem ti to řekl, jsi naprostý debil a sebestředný kretén," rozvede větu.
"Proč jsi to řekl," zeptám se ho vyjeveně. Tohle jsem od nikoho nikdy neslyšel.
"Protože mě přestalo bavit s tebou jednat v rukavičkách. Nevím, jestli jsi tak slepý nebo blbý, ale ty obyvatele v městečku trápíš snad jen ze svého rozmaru. Nikdo se tě neodváží ani oslovit, aby ses náhodou neurazil a po pravdě řečeno už mě to sere. V momentě, kdy jsi s tím začal, jsem tě měl pořádně zliskat a netrpět to, moje vina," vrčí napůl úst.
Zůstanu na něho hledět s pusou jako vrata. Tohle je snad i na mě moc.
"Tak všechno je nakonec moje vina? Jasně tak to sveď na mě, byly jste to vy, kdo mi neřekl, že Gabriel trpěl rakovinou!" zaječím na něj.
"Copak ty sis nechal něco vysvětlit? Sotva jsme to nakously, buď jsi utekl, nebo jsi byl tak hnusný, že pak brečeli. Vůbec nechápu, proč tě tu vůbec trpí, jsi jen rozmazlený fracek nic víc," zařve na mě.
Chvíli na něj hledím, proti tomu nedokážu říct ani popel, protože je to pravda.
"Omlouvám se," sklopím hlavu.
"Já nejsem ten, komu by ses měl omlouvat Dei," usměje se.
"Jo to máš pravdu," povzdechnu si. Vůbec se mi nelíbí představa, že bych se měl každému omlouvat.
Hned ráno," umanu si a vstanu. Otočím se a strnu, za mnou stojí snad celé městečko.
"Co bylo to bylo, hlavně, že jsi si to uvědomil. Starý Deri nám chyběl a jestli bychom tě mohli o něco poprosit, nauč se ovládat ten vítr, je strašné pozorovat, jak se pořád snažíš ovládat," promluví starosta.
Potřetí za krátkou dobu otevřu pusu jako kapr.
"V-vy-vy to víte?" zakoktám.
"Prý jestli to víme, jasně že jo. Jsi stejný jako děda. Co nám způsobil infarktů, nepočítáně. Mluvíme s ním a Davídek frnk a seděl na kostelní věži, na střeše, na zvonici no všude možně, člověk se pak bál jestli není blázen!" zachichotá se jedna babička.
Nemůžu si pomoct, ale při té představě prostě vyprsknu smíchy.
"Doteď nemůžu zapomenout na ten den, kdy tu probíhala mše se zkostnatělým farářem. Venku takřka třicet stupňů a kostel, bylo v něm hůř jako v pekle, zamčený na petlici. Pár lidí omdlelo z horka a farář odmítl otevřít dveře a pustit trochu vzduchu. Davidově babičce se špatně dýchalo tak se Davídek naštval a nechal vítr prohánět se po kostele. Zhášel rožnuté svíce a tak, hned tam bylo skvěle. Farář tenkrát upaloval jako by měl v patách samotné peklo, ale jak jsme mu byly vděčni," zavzpomíná kdosi další.
"A jak se sním, česali hrušky. Z těch vysokých hrušní to nešlo tak jednoduše, stačilo zavolat Davida a hrušky se snesly do košíku," zavzpomíná soused, má nejlepší hrušky z městečka.
"Jo, ale nikdy jsme ho na těch hruškách nemohli nachytat. Větrem si otrhal ovoce, na které měl chuť a zatímco jsme ho hledali po všech čertech, milí Davídek si ležel v chatě a mlsal," ozve se další.
"No dost vzpomínání, Dei honem domů máma už na tebe čeká z večeří a žádné záškoláctví. Zítra ti to neomluvím," zahrozí ředitel.
Ještě rozesmátý se rozběhnu domů. V duchu musím dát za pravdu Robinovi i Richardovi, byl jsem blázen. Na chvíli se ještě zastavím u trati a podívám se směrem, kterým odjel vlak a s ním Robin.
"Chtěl bych umět létat," povzdechnu si.
´A kdo říkal, že nemůžeš," zahvízdá kolem mě vítr a v okamžiku si to plachtím domů.
"Kde se touláš? Člověk má hlavu plnou starostí, jestli se ti něco nestalo a kde lítáš," stojí máma s rukama v bok ve dveřích.
"Promiň mami," obejmu ji.
"Utíkej se najíst a do postele, ráno vstáváš a to záškoláctví si s tebou ještě vyřídím," plácne mě přísně.
Rychle zmizím v kuchyni, než přijde na nějaký trest.

Další den po škole stojím na kopci a snažím se z větru udělat hranaté tornádo. Vůbec mi to vítr neulehčuje, teď teprve vidím, že ovládat vítr není tak jednoduché jak se zdá.
Po půlhodince toho nechám a zmoženě se složím do trávy. V oblacích zakřičí Ron a snese se na moji ruku. Hned po tom, co Robin zmizel, jsem ho vyslal na pátrací akci.
"Našel jsi ho?" zeptám se tiše. Podívá se po mě smutným pohledem.
"To nevadí, Rone, vyřídím si to s ním, hned jak se vrátí," usměji se na něho a dám mu odměnu. Ron ji sní a vzlétne.
Vstanu a zamířím do nemocnice. Jsem rozhodnut s Lukáše třeba vymlátit, kde je jeho bratr.
Ve dveřích do jeho pokoje strnu. Lukáš sedí na posteli, naproti němu Richard a mastí karty. Rozhodnu se, že je nebudu rušit a stejně tiše jako jsem přišel odejdu. Tak to vypadá, že to budu muset nechat na osudu.
Hned s posledním zvoněním ve škole přiběhnu domů, rozloučím se a naditým batohem se rozběhnu do mé chaty, pilovat umění v zacházení s větrem. Jediný společník na dlouhé cestě je Ron.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lachim Lachim | 6. února 2010 v 12:29 | Reagovat

Tak Dei se konečně probral. Že mu to ale trvalo. Teď aby se ještě vrátil Robin. Krásný díl.

2 Davida666 Davida666 | 6. února 2010 v 13:19 | Reagovat

Nádherný díl

3 Kira-chan Kira-chan | Web | 6. února 2010 v 14:30 | Reagovat

mnohem pozitivnější díl ^.^, ale pořád jsou od sebe kdovíjak daleko =/ ale dei se konečně vzpamatoval =) takže mám radost ^.^

4 Teressa Teressa | 6. února 2010 v 14:58 | Reagovat

krasna kapitolka =) uz sa neviem dockat pokracovania =) rychlo prosiim =)

5 Lex-san Lex-san | Web | 6. února 2010 v 20:07 | Reagovat

Takovýhle městčko bych si taky přál.... Ale asi zůstane jen u toho přání, ale moc pěkný dílek, jako vždy...

6 Kio-san Kio-san | Web | 7. února 2010 v 10:43 | Reagovat

super,rychle dál..:)

7 MIREK MIREK | E-mail | 8. února 2010 v 12:21 | Reagovat

...taky sem tu byl...

8 bacil bacil | 8. února 2010 v 17:52 | Reagovat

Tak tahle povídka zaručeně vede, jsem tak napnutá jak to ti dva dají konečně dohromady a vše si konečně vysvětlí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama