Robin

8. února 2010 v 22:12 | Atthea |  Vítr
Lidičky tenhle dílek je smutný, ale mohu slíbit, že poslední smutný v tomto cyklu

Zakryji si uši, abych ho neslyšel, nebo nahlodá mé odhodlání odjet. Nechápu jeho ani sebe, v krku mám uzel, který ne a ne povolit. Připadám si jako, kdybych stál mezi dvěma propastmi a přemýšlel do které skočit. Ve mně je strašný zmatek, který nejde rozmotat.
V celém městečku jsem se dusil, všude mi to připomínalo jeho oči, úsměv, tvář. Kam jsem se podíval, byl on. Nemohl jsem se soustředit na nic a všechno se šmodrchalo do ještě větších zmatků.
Ta operace mi jen dodala. I když nenáviděl pohled na krev a omdlíval při pohledu na ni, vkráčel na operační sál a s klidem asistoval, při operaci. Nebo jak k nám vrazil táta, už jsem měl strach, že ho zabije a půjde sedět.
Toho okamžiku jsem se děsil. Zbaběle jsem utekl, protože jsem se bál sám sebe a jeho. Tohle bych psychicky dlouho nevydržel a tak jsem jednoduše utekl, přitom jsem si nepřál nic jiného než ho držet ve svém náručí a líbat ho. Prostě zmatek nad zmatek.
Prostě jsem musel pryč, a i když mi chyběl Dei, byl jsem rozhodnut si užít prodloužené prázdniny.

Vlak zpomalí a já vykouknu do tmavé noci. Buď jsem jezdil chvíli dokola, nebo se cesta pořádně prodloužila, ale byl jsem na místě. Popadl jsem tašku a rychle zkontroloval, jestli mám všechno. Naštěstí ano. Přehodím si ji přes rameno a zamířím ke dveřím, když zastaví, otevřu dveře a vystoupím. Jen, co se dotknu betonu nahrazující nástupiště radostně na mě skočí Dar. To jsem si taky mohl myslet, že mě bude čekat. I když absolutně nechápu, jak vždycky pozná, že jedu. Dar je černý německý ovčák a nikam nechodí bez Půlnoci, stejně černé kočky, vyrůstali spolu a teta prohlašovala, že spolu i umřou. Jak Darovi tak Půlnoci jsou tři roky.
"Taky tě rád vidím, Neplecho, kde máš přítelkyni?" zeptám se ho se smíchem a nechám se olízat. Za neplechu mě kousne do nosu a dovede k místu, kde s tmou splývá kočka, vezmu ji do náruče a pomalu se vydám k domu tety Laury. K smrti nenáviděla, když se ji říkalo Laurenie.
"Robine, už jsem myslela, že sis to rozmyslel," vyběhne mi naproti kopie mojí mámy. Ne, že by byly dvojčata teta je pět let starší.
"Ahoj této, nerozmyslel, ale ta cesta se nějak natáhla," zasměji se a obejmu ji kolem ramen.
"Copak je to guma?" podiví se teta.
"Ne, ale bydlíme dál," vysvětlím ji s úsměvem.
"To jsou mi věci a nikdo mi nic neřekne, copak umím věštit jako všichni?" rozzlobí se teta.
"Teti, uklidni se, taky neumím věštit a žiji, vlastně ani nevím, jestli něco umím," povzdechnu si.
"Jasně, že umíš jen se neboj. Já jsem například hledačka, to znamená, že dokážu říct jakou mocí je ten daný člověk nadaný a kdo se ke komu hodí. Však jsem mámu před tvým otcem varovala a ne jednou myslíš, že poslouchala? Ne," položí otázku a rovnou si na ni odpoví. Vzápětí přede mnou přistane ovocný talíř s vidličkou. S chutí se pustím do jídla.
Sedne si vedle mě a poklepává prsty do desky stolu. Pobaveně nabodávám kousky ovoce na vidličku a jím. Nic neříkám, teta nemá ráda, když se u stolu mluví. Sotva ve mně zmizí poslední kousek ovoce, talíř zmizí a teta se usadí naproti mně.
"Tak povídej," pobídne mě a já ji vyklopím poslední novinky, včetně doktora Hooda, napadení otce a operaci Lukáše.
"Ten kluk, ten Dei, jak vypadá?" zeptá se mě zvědavě. Ukážu ji ho na fotce, kam se mi ho podařilo nepozorovaně vyblesknout, když byl uvolněný. Teta se na něho pátravě podívá a spokojeně se usměje.
"Vybral´s sis dobře Robine, budete spolu šťastni," mrkne na mě a já mírně zčervenám.
"Máš tam i Romana?" zeptá se mě, posunu fotografii, taky jsem si vyfotil, když se nedíval.
"Konečně dostala rozum a vybrala si někoho, ke komu se hodí. Občas to bude bouřit, ale kde není bouře, není láska. Moc ráda bych byla na její svatbě," posmutní. Pak vstane a zabalí nádherné, starodávné hodiny z kovu. Kupodivu stále jdou.
"Ty jsou její. Dej ji je jako svatební dar, když už tu nebudu. Určitě se aspoň na veselku přijdu podívat," usměje se na mě a podá mi je.
"Teto, nemluv tak, je mi z toho smutno," zamračím se.
"Čas nezastavíš, jsem ráda, že jsi se zastavil. Pojď spát, už je po půlnoci," vstane a vyžene mě do podkroví, kde mi zřídila pokojíček.

Ráno vstanu s kuropěním a jdu posbírat vajíčka. I když jsem spal sotva pár hodin jsem odpočatý a svěží. Dám ošatku s vejci na stůl a s hvízdáním začnu dělat snídani.
"No to se mi snad zdá, jen vstanu a už mám konkurenci. Copak bude k snídani, pane kuchaři?" objeví se teta v kuchyni.
"Sázená vejce, ale bez sázení, ještě na zahradě nevyklíčily," odpovím jako obvykle a jako obvykle se kuchyní rozlehne tetin zvonivý smích. Pousměji se, takhle to mám rád. Teta se nasnídá a vyjde ven podojit krávu a kozu. Jestli bude mít náladu, odpoledne udělá pudink. Postarám se o zbytek zvířectva a jako obvykle zmizím s Darem a Půlnocí někde venku.
Přijdu až po klekání, kdy do sebe nasoukám oběd s večeří a třísknu sebou v podkroví na postel, abych si totéž zopakoval následující den.

"Tak nevím, kdo se do koho učil, když tu nejsi tak jsou všichni tady a obcházejí dvorek, jako vodník co hledá rybník a když tě tu mají tak jsou věčně v čudu. No ty taky, nějak tě naočkovali," směje se teta na v polovině srpna.
"To já nevím, ale chci si zaběhnout zaplavat, sám hupsnu do rybníku a vylezu a všude je plno zvířectva i ty slepice se popelí blízko a jak jdu domu, jdou za mnou," krčím rameny.
"Nejsi ty zvířecí skřítek?" spráskne teta ruce.
"Jo to nevím. Škoda, že neumíš mluvit se zvířaty, mohla´s ses jich zeptat," zasměji se a upaluji do vedlejší dědiny na kolotoče, zatímco teta si sedne ke stolu ke svému odpolednímu kafi.
K večeru pro mě přiběhne Dar s podivně smutným výrazem a bez Půlnoci. Nechám kolotoče kolotočem a rozběhnu se domů. Tetu najdu za stolem, jak spí. Zatřesu jí, ale bez výsledku. To opakuji několikrát, než se odhodlám zavolat lékaři, který žije ve vesnici, když přijde, může konstatovat jen smrt. Soustrastně mi sevře rameno a zavolá sanitku, aby ji odvezli.
Před domem zastaví auto a z něj vystoupí máma a obejme mě.
"To bude dobré Robi," snaží se mě uklidnit.
Zůstanou v chalupě a zařídí vše včetně pohřbu. Je mi strašně smutno, cítím, že jsem měl být s ní a ne lítat po všech čertech.
"Robine, zítra přijede její syn. Nevím, co s chalupou chce provést, nemá žádnou jasnou vizi," začne máma.
"Já vím, teta říkala. Mami, mohli byste odjet? Chci mu ji předat sám," požádám ji tiše.
"Dobře Robine," souhlasí po chvíli máma. Na něco si vzpomenu.
"Ještě počkej," zaběhnu do pokojíčku a vrátím se dolů s hodinami, " tohle ti tu nechala, říkala, že je to tvůj svatební dar, a že sis konečně našla někoho, kdo se k tobě hodí,"pousměji se při vzpomínce na první večer, kdy jsem přijel.
"To je celá Laurenie," povzdechne si máma a převezme hodiny.
"Budu tě čekat zítra s večeří tak se moc nezdržuj," usměje se na mě a nastoupí. Hodiny dal Roman už do kufru. Zamávám ji a jdu se postarat o zvířata, ještě mě to čeká ráno. Všechna žadoní o pohlazení, čím jim rád vyhovím.

Před polednem, druhý den se na cestě objeví postava, která jde směrem k domku. Napřed přiběhne pes a teprve pak jeho pán. Nemusí se ani představovat, abych ho poznal.
"Děkuji, že jsi tu počkal," promluví podivně smutným hlasem.
"Nemáte za co," pousměji se.
"Mám. Díky tobě měla máma trochu radosti, netušil jsem, že byla nemocná. Dopis jsem našel teprve včera, má bývalá přítelkyně ho přede mnou schovávala a nevykej mi, jsem Libor," podá mi ruku, kterou potřesu.
"Teta je…" začnu.
"Já vím, už jsem za ní byl. Jsem ti vděčný, že jsi u ní zůstal," usměje se.
"Měl jsem u ní být pořád, ne jenom ráno," povzdechnu si.
"Pleteš se, to by na ni bylo moc," rozšíří se mu usměv.
Nechápu jak se teď muže usmívat, ještě před chvílí jsem si byl jistý, že ho bolí duše.
"Vůbec nechápu, jak to myslíš," ohradím se ostřeji, než musím.
"Počkej, řekla ti, co máš za schopnost?" zeptá se, místo, aby se zlobil. Zavrtím hlavou.
"To je celá máma, na všechno důležité zapomene. Robine, ty léčíš lidské duše. Dokážeš ji uzdravit a uklidnit, to je tvá schopnost, je velice vzácná a ty ji máš v obrovské míře. Tvůj dar působí i na zvířata,"vysvětlí mi a usměje se na mě.
Teď ledacos chápu i to, proč Lukáš po každém záchvatu hledal útočiště u mě, a proč jsem se nikdy necítil tak hrozně jako ostatní.
"Máš velice vzácný dar, Robine, nenechávej si ho pro sebe," zkoumavě se na mě podívá.
"To ani nejde. Můžu si vzít Dara a Půlnoc?" zeptám se ho.
"Jistě patří tobě. O chalupu se neboj, nehodlám ji prodat, a když mi bude smutno, objevím se u vás, jsem cestovatel, tak to nebude problém," rozhlédne se kolem.
"Dobře, jen se ohlas předem," usměji se na bratrance.
"Myslím, že to potřeba nebude," zasměje se a já s ním. Doprovodí mě na nádraží a zvedne Dara do vlaku, pak mi podá Půlnoc a zavazadlo.
"Pozdravuj tetu," vzpomene si a ještě dlouho mi mává na cestu. V pět odpoledne zastavíme na našem nádraží, s menší komplikací se vybatolíme z vlaku a dáme se pěšky domů. Vím, že tam už má jak Dar, tak i Půlnoc svůj pelíšek i misky s jídlem a vodou. Naproti mi vyběhne Lukáš a neví, jestli se má napřed mazlit s Darem nebo Půlnocí. Nakonec si zvířata poradí tak, že Lukáše povalí do prachu a vrhnou se na něho. Místo pomoci, které se tolik dožaduje, vybuchneme s mamou smíchem. Ani jeden z nás si nevšimne siluety na kopci.

"Tak si se vrátil, Robine," promluví Dei a ústa se mu roztáhnou do úsměvu. Kolem něj volně poletuje vítr, aniž by narušil byť jen lísteček v bezvětrném, horkém dni.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kira-chan Kira-chan | Web | 8. února 2010 v 22:35 | Reagovat

Smutné ale krásné *utírá slzičky* a konečně je zpátky a má tak krásnou moc ^.^

2 Davida666 Davida666 | 9. února 2010 v 0:29 | Reagovat

wau moc krásný dílek, i když smutný hlavně že už budou jen veselé :-)

3 Teressa Teressa | 9. února 2010 v 5:49 | Reagovat

prenadherny diel =) uz sa moooc tesim n apokracovanie =) rychlo prosiiim =)

4 Lex-san Lex-san | Web | 9. února 2010 v 5:54 | Reagovat

Búú, opravdu smutné, ale přesto velmi křehce krásné. Líbí se mi Robinova schopnost, hodí se k němu :-)) A po tomhle vyčerpávakícím dílku čekám něci mile romanticky uklidňujícího...

5 Lachim Lachim | 9. února 2010 v 9:16 | Reagovat

Krásný, i když smutný díl. Robin má asi tu nejužitečnější schopnost ze všech. Moc se těším na další díl.

6 bacil bacil | 9. února 2010 v 19:24 | Reagovat

nádhera, sice to bylo smutné,ale věřím, že už nás budeš jenom rozmazlovat a nebudu si muset kupovat další kapesníky, začínám být velkoodběratel :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama