Zoufalství

1. února 2010 v 15:41 | Atthea |  Vítr


Sedíme v čekárně snad šest hodin. Venku se kolem druhé zatáhlo a začala šílená bouře. Zrovna dnes!
Sestra nám rožnula světla, abychom nebyly po tmě. Na stole stál nedotčený studený oběd. Nikdo neměl na nic chuť.
Po tisící se podívám ke dveřím sálu a znovu skloním hlavu. Najednou blikne světlo a zhasne, ve všech zatrne. Chodbou najednou proběhnou sestřičky se silnými svítidly a zaplují do sálu, kde je bratr.
Nic mi nedochází a tak se za nimi nechápavě dívám.
To si chtějí hrát na světlušky? Projede mi nechápavě hlavou. Až když sestřička začne rozsvěcovat svíčky, mi dojde, že vypnuly elektřinu a generátor z nejasných důvodů nejede. Málem mě chytne infarkt.
Máma, které to také došlo v ten samí moment, povážlivě zbledne. Horší to snad už být ani nemůže.
Ze sálu vykoukne sestřička.
"Dai, potřebujeme tě," ozve se. Ta jediná věta mi sebere kyslík z plic.
Trhaně obrátím hlavu k Daiovi.

Zblednu jako plátno. Už jak začala ta bouřka, mi bylo jasné, že k něčemu takovému dojde.
" Já tam nemůžu," zaúpím tiše.
"Dai," ozve se znovu naléhavě sestra.
"Nesnáším pohled na krev, jak ji vidím, omdlívám," vyderu ze sebe sevřeným hlasem. Všichni na mě vyvalí oči, tohle nečekali.
Robin sklopí hlavu. Nic víc říkat nemusí, selhal jsem. Nedokážu se podívat do očí nikomu ani sobě.
Skousnu ret a vykročím směrem k sálu. V zádech cítím nevěřícný Robinův pohled.
Ne Robine, tohle nedělám pro tebe, ani pro Lukáše, tohle dělám pro sebe, pro vědomí, že dokážu překonat sám sebe.
Nechám se navléknout do sterilního obleku a projdu dveřmi na sál. Roman se na mě podívá a doslova se usměje očima. V ten moment mi dojde, že o mém problému věděl. On věděl, že nesnáším pohled na krev a celou tu dobu věděl, že tenkrát jsem neomdlel z vyčerpání, ovládat vítr mi nedělá problém, nestojí mě to ani jednotku energie, ale z toho, že jsem uviděl krev.
Přistoupím k Lukášově hlavě tak, abych nezavazel, a podívám se na něho. Z jeho rozřezaného krku se mi dělá špatně. Z posledních sil se ovládnu a pomocí větru mu vženu do plic čistý vzduch. Mechanická pumpa začne fungovat. Snažím se soustředit na vzduch a ne na to, co dělá Roman.
"Posviťte mi sem z jiného úhlu, ještě kousek, to je ono. A už to vidím! Skalpel!" vnímám na hranicí vědomí Romana.
"Chyťte to pořádně, jestli vám to vyklouzne, můžeme se s ním rozloučit," varuje někoho. Nejspíš některou z asistentek.
"Dei sniž příkon vzduchu nebo ho zadusíš," uslyším Romana a skoro v bezvědomí automaticky poslechnu. V dalším momentě se rozsvítí světla a uslyším pípaní přístrojů.
"Světlušky, děkuji za pomoc, byly jste fantastické," uslyším ještě Romana a seknu sebou.

Jsou to dvě hodiny, co Dei odešel na sál, dvě dlouhé hodiny. Jindy bych nad nimi mávnul rukou, ale teď? Před půl hodinou se rozsvítilo, při pohledu z okna zjistím, že venku je světlo, bouře zřejmě polevila a na obloze se vyklenula přenádherná duha.
Rozsvítili vážně brzo, nejradši bych toho hajzla, co montoval generátor, rozřezal na nudličky a hodil piraním.
Po chvíli se rozletí dveře od sálu a vyjde z nich Roman.
Máma se na něho podívá a hned ví. Zvedne se a obejme ho.
"Je v pořádku Marion. V krku měl blanku, bránila mu v pořádném dýchání a občas dýchání úplně blokovala, nešla zachytit nikde, proto to nikdo nezjistil, ale už je v pořádku, necháme si ho tu pár dní a půjde domů," uklidňuje nás naráz.
Jestli slyšíte ten rámus, co právě nastal, tak buďte klidní, právě ze mě spadla celá hora kamení jménem nejistota.
Nejradši bych Romana zhubičkoval, ale vzhledem k mámě se ovládnu.
"Dei?" zeptám se tiše.
"Omdlel, ale je v pořádku. Místo na zem spadl do větrné postýlky je na pokoji," odpoví mi Roman.
"Poděkujte mu za mě," řeknu stále tiše a vstanu. Potácivým krokem zamířím ven.
Překvapí mě sešlost na náměstíčku.
"Robine, co Lukáš? Byl výpadek, fungoval generátor?" přiřítí se ke mně starší muž a všichni se ke mně otočí.
"Lukáš je v pořádku za pár dní jde domů," odpovím jako ve snách. Náměstíčkem prolétne úlevní výdech a štěbetání. Neposlouchám ho.
"Robine, co ten generátor?" stará se muž.
"Ne, nešel. Dei pomáhal," vydoluji ze sebe a rozejdu se. Pustí mě, prostě udělají uličku, kterou projdu.
Vypotácím se z městečka a pěšky se vydám domů, musím si pročistit hlavu.
Doma vyběhnu do pokoje a praštím sebou na postel. Skoro hned se zvednu a začnu házet věci do tašky. Všechno tu na mě padá, dusí mě, musím pryč.
Popadnu sbalenou tašku a jako ve snách zamknu. Jako první zamířím do nemocnice. U přepážky nikdo není a tak si zjistím pokoj, kde leží Lukáš a zamířím tam. Už je vzhůru.
Krk má zavázaný sterilním obvazem a má lehký dýchací přístroj, který mu pomáhá dýchat, když zapomene.
Střelí pohledem po mé tašce a v jeho očích se objeví pochopení.
"Jedeš za tetou Laurenii?" zeptá se bez zbytečných cavyků.
"Kývnu. Vím, že víc nemusím říkat.
"Máma, už tetě volala, že asi přijedeš. Deovi to říkat nemáme, že. Hlavně volej, to ti vzkazuje máma, nevěděla, jestli tě zastihne. Jo ve stolku máš peníze na léto a jízdenku, radši ji nechala tady. Jede ti to za půl hodiny," vychrlí na mě informace.
Pousměji se, co bych si bez nich počal?
"Díky, opatruj se, bráško," obejmu ho, co jen to přístroje dovolí, a vyběhnu z pokoje. Zamířím na nádraží a rovnou naskočím do vlaku, který se téměř okamžitě rozjede.
"Robine!" Nese se údolím jako přelud.

Probudím se na pokoji a nade mnou se sklání sestra.
"No vítej mezi živými, už jsem myslela, že ti budu muset dát umělé dýchání," zasměje se na mě.
Kdyby to byl Robin, beru to všemi deseti. Co deseti, dvaceti, počítaje prsty na nohách. Zašklebím se.
"To kdyby ti navrhl Robin, že?" plácne mě po ruce.
Chvíli přemýšlím, co dělám v nemocnici. Pak si začnu vzpomínat. Ryby, maliny, robinuv otec, Lukáš, operace…
"Jak je Lukášovi?" zeptám se.
"Je v pořádku díky tobě, kdys tam nešel, udusil by se," odpoví mi. Než se stačím zeptat na Robina, něco narazí na okno. Otočím se a podívám se na Rona, který do něj naráží. Vyskočím a rozběhnu se k němu. Otevřu okno dokořán a nastavím ruku, na kterou mi Ron přistane.
Aniž bych se ptal, pošle mi vzpomínky na Robina, který jde k vlaku a po chvíli do jednoho nastupuje. Tohle je snad poprvé, co se mi nedostává vzduchu. Pustím Rona a vyskočím z okna. Dopadnu měkce na nohy, a co mi síly stačí, rozběhnu se k nádraží.
Městečkem proběhnu jako vítr, který mám v zádech.
Doběhnu na kopec, ze kterého je vidět celé nádraží. Robina zahlédnu v jednom, zrovna odjíždějícím vlaku.
"Robine!" zaječím a vítr to jedno jediné slovo nese celým údolím.
Po tvářích se mi koulejí slzy.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lachim Lachim | 1. února 2010 v 16:40 | Reagovat

Co ten Robin blbne. Doufám, že to míníš spravit. Jinak krásný díl.

2 Teressa Teressa | 1. února 2010 v 16:52 | Reagovat

to nemyslis vazne!! rychlo prosiim pokracko!! =)

3 Kira-chan Kira-chan | Web | 1. února 2010 v 16:53 | Reagovat

Ty jedná zlá osobo! Já měla málem infarkt!!! Vždyť málem umřel a chudáček Robin je z toho tak na nervy a že musel odjet a chudáček Dai je teď určitě úplně nešťastný TT_TT ............*fňuká schovaná pod klávesnicí*

4 Lex-san Lex-san | Web | 1. února 2010 v 19:48 | Reagovat

Tak nám příběh graduje a graduje... Snad neumřu do té doby, než se tady objeví další dílek :-))

5 Kio-san Kio-san | Web | 1. února 2010 v 19:56 | Reagovat

wau..:)..rychle dál,vlastně by mě zajmalo proř robin odjíždí,ale neva..:)..Šuup at je tu další dílek..

6 atthea atthea | Web | 1. února 2010 v 22:15 | Reagovat

[5]: Kio-san vše se dovíte neboj jen chvíli strpení bude to hned v první kapitolce která bude mít název Robin ^.^, ale obávám se, že v příští to nebude XD jsem moc ráda, že vám muj výmysl líbí:-)

7 Ebika Ebika | E-mail | Web | 2. února 2010 v 15:18 | Reagovat

Co von si jako odjede?Tak to ne hned ho jako pošli zpátky žádné takové...
Nejdřív , že budou spolu to tak krásně napíšeš a potom tohle tak to ne...
Jinak krásná kapitolka a už se noc těším na pokráčko...a žádné odjížění:-D

8 bacil bacil | 2. února 2010 v 20:26 | Reagovat

Teda takhle to utnout v tom nejnapinavějším. Hele to se nedělá, když tu člověk doslova slintá nad vlastní klávesnici a vono to zase zůstane nevyřešeno. Já zruším vlaky a bude po problému.

9 darknesska darknesska | Web | 4. srpna 2010 v 14:25 | Reagovat

ts, takhle zdrhnou, zbabělec jeden!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama