První pohled

28. června 2010 v 17:41 | Atthea |  Elf
TAk uvádím novou povídku,
doufám, že se vám bude líbit :-)





'Takže přece jen přijeli, ´ povzdechnu si, a sleduji kolonu vozů, kteří vezou nábytek do nově opraveného domu, který byl nejblíže jeho domovu, lesu.
´Další, které musím chránit a kterých se musím obávat. Mám nelehký úkol, ale miluji ho, stejně jako nenávidím. Kdy jen bude konec mého prokletí? Kdy mi dovolí jít domů? ´ zeptám se sám sebe a podívám se na zápěstí, kde se černá široký pruh. Nesmím do svého domova do doby, než zmizí úplně. Nutno podotknout, že je poloviční oproti době před třemi sty lety, kdy byl široký skoro do půlky předloktí.
Tak mě potrestali starší za to, že jsem se zamiloval do smrtelníka. Ani jim tolik nevadilo, že je to muž jako, že je to člověk, ale on nebyl zlý, nebyl jako ostatní, kteří se s námi chtěli vetřít do přízně, aby měli přístup k vzácným a ceněným zvířatům.
Raven se bránil a stranil se mi, když poznal kdo jsem. Jednou jsem ho dokonce viděl, jak pomohl jednorožcům, aniž by žádal něco na oplátku. Starší to nepřesvědčilo.
Znovu mi před očima vyvstanou poslední momenty, kdy jsem ho viděl:

"Ashieru, proč se ho nevzdáš, je to člověk, udělí ti menší trest, když přiznáš, že ses jim nechal pobláznit. Možná ti úplně odpustí a ty budeš volný," snaží se mně domluvit Kien, můj starší bratr, zrovna on nás načapal, když jsme byly spolu a vyžvanil to radě. Teď se na mě kouká skrz mříže vězení, kam mě téměř hned zavřeli.
"To my radí ten, kdo mě a Ravena zradil?" podívám se chladně na bratra a pohodím býlími vlasy.
"Já tě nezradil, myslel jsem to dobře," ohradí se Kien.
Tentokrát se na něho nepodívám ani se nenamáhám odpovědět, za jeho zády se objeví pohyb a k nám jde samotný král. Jeho majestátní postavu podtrhují černé skoro po pás dlouhé vlasy a stříbrná koruna, tvořená ze dvou se proplétajících stříbrných hadů, jenž drží smaragd.
"Ashieru, pořád si stojíš na svém?" zabodne do mě půlnoční oči.
"Hádej Riahu," podívám se na něho mírně pohrdavě.
"Pak budeš potrestán a nečekej, že ti ten tvůj pomůže," poodstoupí od mříže a já spatřím, že mají Ravena, už chci zakřičet, když si všimnu, že z jeho nádherných modře půlnočních očí teče krev. Než mi stačí dojít hrůzná skutečnost, Riah znovu promluví.
"Už se mu nedovoláš, je mrtvý. Možná by mu pomohlo, kdyby ses ho vzdal, ale už je pozdě na všechno za tři dny očekávej rozsudek," zabodne do mých očí své černé a odejde.
"Ravene," zašeptám a pak doslova zaječím jeho jméno, dokud mi jeden z elfů neukáže jeho podřízlé hrdlo. Bezmocně pustím mříže ve snaze odmítnout tuto skutečnost.
"Ashieru, zkus se odprosit u krále, už není nikdo, koho bys měl chránit," ozve se Kien.
Zavrtím hlavou, tohle neudělám, ale udělám něco jiného.
"Riahu," zaječím na celou vesnici. Král se vrátí s vítězným leskem v očích.
"Tady na tomhle místě se zříkám vás elfů. Zříkám se totoho národa, dokud se neobjeví ten, komu jsi ukradl život a zároveň se dávám do služeb ochránců lidí a tohoto lesa, tak přísahám," celou dobu se dívám do Riahových očí, z kterých vyprchal vítězný lesk a nahradil ho děs.
Ještě nikdo se králi tak otevřeně nepostavil a asi to už nikdo nezkusí, ale je mi to jedno, když není Raven, nemám už pro koho žít.
"Ashieru, odvolej to, prosím," zařve Kien. Podívám se na něj stejně pohrdavě jako na krále.
"Kdysi jsem tě považoval za bratra, ale teď nemám žádného. Bratři na sebe nežalují," odpovím chladně, cítím, že můj pohled je stejně ledový jako mlha, která se mi ovíjí kolem noh a stoupá výš. Nevnímám Kienovo zděšení, ani zděšení kohokoliv jiného. Můj poslední teplý pohled, než zmizím v mlze, věnuji zmrzačenému tělu, které jsem miloval stejně jako duši.
Poslední pohled patří Ravenovi.

Podívám se do modré mlhy, která mě obklopuje. Cítím, že můj minulý život skončil a začíná další. Život, který mi neprozáří slunce jménem Raven.
"Ashiteru, znám důvod, kterým jsi udělal to, co jsi udělal, ale nedokážu vrátit čas. Dám ti strážit les, který ohrožuje, neznáme zlo, tvým úkolem bude chránit jeho obyvatele a obyvatele, kteří žijí kolem toho lesa. Kolem paže máš černý pruh, až zmizí, bude to znamení, že se máš vrátit ke svému lidu, tvůj úkol skončil. Pamatuj, že nikdo, ať je to smrtelník, či jiná bytost tě nemůže a nesmí spatřit.
Vítej mezi bojovníky, válečníku," pronese tichý hlas a vše se kolem mě zatočí a zčerná.
Probudím se pod stromem, vedle mé pravé ruky leží meč a luk se šípy.
Podívám se na levou ruku, kterou zdobí od zápěstí skoro do půlky předloktí černý kruh. Vstanu a vezmu si zbraně, teprve potom se rozhlédnu.

Už ani nevím, kolik času uteklo. Můžou to být roky stejně tak jako století či tisíciletí, ale jsem rád, že tu jsem. Už jsem i dokázal odpustit Kienovi i Riahovi, ale jen částečně.
Dokážu jim někdy odpustit tu zradu a vědomí, že se ani nenamáhali zjistit jaká je skutečnost? Možná ne, ale to nepopírá fakt, že se mi stýská po domově, který leží tak daleko a přece mám pocit, jako by byl na dosah.
Znovu se podívám na kolonu s nábytkem, až teď si všimnu, že za vozem je připevněn povoz na přepravu koní. Zase nějaký nadšenec?
Povzdechnu si a rozhlédnu se, jestli někde nezahlédnu vlající cár zeleného pláště. Jedině tak zjistím, že jsou nablízku bytosti, co ohrožují tento kraj.
Ani po takové době se mi nepodařilo zjistit nic o nich, kromě skutečnosti, že se živí lidským masem.
Zahlédnu cár a rozběhnu se tím směrem, už dávno vím, že je nemůžu zabít, zničí je jen přímé slunce, ale na to aby vyšli na palouk nebo tak nějak jsou moc chytří.
Postava si mě všimne a zmizí. Tohle byl neúspěch. Ohlídnu se za kolonou a ostražitě ji provázím až k domu, který stojí jen pár desítek metrů od lesa. Cítím přítomnost bytostí, ale nevidím je, doslova cítím, jak jimi rezonuje radost z další možné kořisti.
Zaskřípu zuby, kdybych jen věděl, kde jsou…
V případě, že neútočí nebo se nechystají útočit, k čemuž potřebují hmotné tělo, je nedokáží rozeznat ani moje elfské oči. Je zbytečné plýtvat šípy nebo noži na něco, co nevidím, to jsem se naučil už dávno. Koutkem oka zahlédnu, jak se dvě z postav začnou zhmotňovat a za běhu na ně vrhnu stříbrné dýky, obě se naráz zhroutí, doběhnu k nim a snažím se je dotáhnout na slunce, než se vzpamatuji nebo než se na mě vrhnou další, kupodivu se podaří, nejspíš jsou příliš zaujati přijíždějící kořistí a snad si ani nevšimnou bolestného skučení svých bývalých spolu hodovatelů.
Nakonec se jejích přítomnost vytratí a já nerušeně pozoruji, jak z auta vystupují budoucí obyvatelé domu. Nakonec vystoupí i ten, co sedí na zadním sedadle.
V ten moment cítím, jako by do mě uhodil blesk. Ty vlasy, ty oči, ta tvář postava, všechno mi ho připomíná.
V tom momentě mám pocit, že se dívám na toho, koho jsem kdysi ztratil.
Ten kluk, to je Raven!
 

23 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 dana dana | 28. června 2010 v 19:08 | Reagovat

Zatím je to zajímavé těším se na pokračování

2 Lachim Lachim | 28. června 2010 v 20:27 | Reagovat

Absolutně jsi mě dostala. Nádhera.

3 Yoite Yoite | Web | 28. června 2010 v 20:32 | Reagovat

Tak to je síla!!! Úžasné!!! Málem jsem se rozbrečela když jsi psala jak zabili Ravena... TT_TT Opravdu perfektní a ten konec! Už se nemůžu dočkat pokračování *.*

4 Teressa Teressa | 29. června 2010 v 5:38 | Reagovat

naozaj nadherny diel=) uz sa neviem dockat pokracovania=)  uz aby tu bolo =)

5 Loli Loli | 29. června 2010 v 11:17 | Reagovat

Pškný začátek těšim se na další...xD

6 Sakura Jaganshi Sakura Jaganshi | E-mail | Web | 29. června 2010 v 20:16 | Reagovat

Zaujala mě tahle povídka^^Těšim se na další^^

7 Davida666 Davida666 | 1. července 2010 v 12:57 | Reagovat

Už se těším na pokračování :-)

8 darknesska darknesska | Web | 30. července 2010 v 19:03 | Reagovat

nya! to je strašně smutný příběh, ale krásný a čmuchám další nádhernou povídku! ^^

9 shivy shivy | Web | 19. června 2015 v 22:09 | Reagovat

nebankovni pujcka kde opravdu pujci :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama