Únos III

15. listopadu 2014 v 18:51 | Atthea |  Bestie - ochránce
Ahoj Tenhle dílek bych přirovnala ke hře kočka a myš :D



"Ale i tak je to pořád 5:1! Nemáš šanci!!" zaječí Derik. Je ještě pořád daleko. Už chci odpovědět, když zaslechnu opatrné kroky. Zůstanu potichu a vyplatí se mi to. Uslyším jemné zadunění, jak z druhé strany bedny se někdo skryje. Pousměji se a požádám Dawera, aby se posunul tak, abych na to viděl. Okamžitě mi vyhoví. Ten statečný muž se zrovna přehoupne přes okraj s namířenou pistolí, na okamžik zavládne zmatek, když mě neuvidí, ale hned se vzpamatuje a jde dál. Připravím si notu C, a když se objeví pazoury, hezky ho po nich klepnu. Vyjekne a pustí zbraň, mě už zbývají dvě rány pěstí, abych ho umlčel. Dawer mi donese provazy a silnou stříbrnou izolepu, je jen otázkou času ho svázat a zalepit mu tlamu. Začnu přemýšlet, co s ním, rozhlédnu se a pak se podívám nahoru, jak mi hlavou bleskne nápad. Dawemu nemusím nic říkat, jen po mě vesele mrkne a zmizí, a za nedlouho mám dole hák jeřábu, na který zavěsím Derikova poskoka. Už je vzhůru a tak najednou vytřeští oči mě přes rameno. Pootočím se jen tak, abych viděl Dawera jak něco táhne. K nohám mi pustí tu poloviční mrtvolu, kterou jsem dostal jako první, taky ho svážu a pověsím taky na hák. Ten se hned zvedne.
"3:1. Nějak se nám snižuje skóre," zamumlám k Dawerovi. On se jen uchichtne a každý zmizíme jiným směrem. Nemám Dawerovu výšku, tak si musím vypomoct bednami. Podívám se směrem k Dawerovi a uvidím tam jednoho, co míří jemu přímo mezi oči, i když se třese jako osika. Takhle to rozhodně nenechám. Vypálím rychle dvě rány, jedna mu roztříští rameno, takže mu zbraň vypadne z ochablých prstů a druhá koleno, takže se skácí na zem. Začne se od Daweho sunout doslova ochrnutý děsem. Dawe na to reaguje tím stylem, že ho tlapou přimáčkne k podlaze. Mě trvá chvilku, než k němu dorazím a svážu, to už se ke mně spouští hák. Nechápu to.
"Kdo řídí ten jeřáb?" zeptám se Daweho, když se trojice vznáší nahoru.
'Jeden z mých synů. Zavolal jsem ho na pomoc,' odvětí Dawe a zmizí v bludišti. Jen zavrtím hlavou a zmizím na druhé straně.
Tentokrát moc pozor nedávám, proto mě překvapí studený kov v zátylku.
"Šach mat," zavrčí nějaký hlas za mnou. Derik to není. Zaslechnu zacvakání drápů a docela přátelské zavrčení od Dawera. Pistol se mi zaboří hlouběji do zátylku a o trochu později se roztřese, z toho poznám, že se kouká na Dawera, tak použiju ten chvat, co mě naučil táta, kdyby na mě náhodou někdo mířil pistolí a byl v zadu. S tichým lupnutím mu vyhodím ramenní kloub a tvrdou ránou ho omráčím dost na to, abych ho mohl svázat a pověsit na hák.
"Díky," podívám se na Daweho, který jen zatřese hlavou. Zdá se mi to až příliš odevzdaně.
"Deriku, už jsme tu jen mi dva a mám tě na mušce, není čas se vzdát?" zaječím na spolužáka. Tentokrát nekecám. Je ode mě tak tři metry a kouká se někde do prostoru. Je mi záhadou, jak takový hluk nemohl neslyšet, když se oči posunou jinam. Zase se koukám skrz někoho. Tiše zakleji a začnu se přemisťovat.
"Lžeš, nás je ještě pět!" zaječí Derik. Tentokrát jde hlas slyšet jen strachem.
"Ale no tak Deriku, buď tak hodný a podívej se nahoru," ušklíbnu se. Doufám, že tam dorazím v čas, abych viděl ten jeho ksicht. Bohužel to nestihnu, ale onen neznámý nám umožní se kouknout. Málem jdu do betonové podlahy. No jen si představte tele hledící na nová vrata zkombinované se žábou připláclou očima na sklo.
"Ty nejsi člověk! Nemůžeš být," zablekotá.
"Já bych řekl, že jsem člověk, až moc. Odhoď tu pistol a vzdej se," ozvu se za ním, co nejklidněji. Prudce se ke mně otočí a začne ječet. No jo, já zapomněl, že Dawer všem trochu nahání strach. Klepnu ho po prstech, takže pistol pustí a dám mu pořádnou pěstí, až moje prsty bolestí zakňučí. Má pořádně tvrdou čelist, pak ho spoutám a pověsím k jeho poskokům.
"Už toho mám plný zuby," prohodím k Dawerovi a dojdu ke stolu, kde je telefon. Zvednu telefon a vytočím tátovo číslo.
"Ještě všechno nemáme, snažíme se dohodnout propuštění vašeho otce a sháníme ty peníze, dejte nám prosím víc času!" ozve se do telefonu táta.
"Hele tati víš co? Vyser se na všechno, buď tak laskavý a dojeď pro mě, mám všeho plný zuby," promluvím unaveně a docela se bavím ohlušujícím tichem, které nastane na druhé straně.
"Kone?" ozve se po minutě mámin nevěřícný hlas.
"Jo jsem to já, a jestli si nepohnete, bude tu spíš můj duch. Jsem ve staré skladové čtvrti. Gratson Street 30 dok 8a," nadiktuji mámě adresu. Slyším, jak pero šustí po papíře.
"Zlato, hned tam budeme," ujistí mě máma.
"Fajn a vezměte prosím něco na jídlo a na pití jo? Sýrová pizza s kuřecím masem a slaninou by byla fajn," mrknu na Dawera který se packou přihlásí, " dv… ne třikrát, díky," usměji se a zavěsím, než se ještě na něco stačí zeptat. Pohodlně se rozvalím na židli a vyhodím nohy na stůl.
Trvá prakticky dvacet minut, než se ozvou policejní sirény.
"Ti si tedy dali načas," mrknu na Dawera, vedle kterého sedí menší vlkodlak s o něco světlejší srstí. Jeho syn André.
'Jako ostatně vždycky,' obrátí oči v sloup a s Andrém zmizí na bednách. Do skladu vpadnou s plnou parádou a řvaním.
"Policie, ruce nahoru a vzdejte se, jste obklíčení a ne nepovažujeme za odpověď! Okamžitě propusťte rukojmí, nemáte šanci!!" ozve se z tlampače ve skladě, nebo spíš za bednou.
"Jenže když je propustím, tak ti hajzlíci zdrhnou, to je mám znovu chytat?" zaúpím dost nahlas, aby mě slyšeli. Za bednami se začnou objevovat obličeje policistů s takovým výrazem vyjukaného kuřete, které se prvně vylíhne a hned kouká do tlamy lišky.
Prostě se musím zasmát.
"Konere, jsi v pořádku?!" objeví se táta.
"Jo jsem, jen mám hlad jako hroch, kde mám pizzu?" zeptám se ho. Jen se zasměje a podá mi tři krabice a kolu.
"Hochu, kde jsou únosci?" otočí se na mě jeden policajt. Vzhledem k tomu, že mám plnou pusu pizzy, jen ukážu nahoru. Sledují můj prst a zůstanou civět na strop, kde se houpou ti parchanti. Polknu.
"Ještě jeden je za těmi bednami, ale ten už nejspíš bude mrtvý, prostřelil jsem mu tepnu," poznamenám. Policisté ještě chvíli civí a pak se rozprchnou. Využiji toho a dvě otevřené krabice strčím do stínu, kde tuším ty dva. Hned zmizí a ozve se mlaskání. Já se vrátím ke své pizze. Ještě mě čeká podrobný výslech. To bude tóčo. A taky že jo, jsem na stanici skoro do dvou do rána. Nějak nejsou schopni pochopit, jak jsem se z toho sám dostal. Neřeším to a držím se své verze.
Nakonec náčelník policie kapituluje se slovy, že mě chce vidět na policejní akademii, jinak ať si ho nepřeji.

Pak konečně jedu dom, kde zbouchám buď pozdní večeři nebo brzkou snídani o dvouch chodech a švihnu sebou do postele. Jsem totálně mrtvý!
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lafix Lafix | 15. listopadu 2014 v 20:04 | Reagovat

uff, tak tohle bylo teda něco, díky bohu, že se z toho dostali

2 kana~♥~ kana~♥~ | 16. listopadu 2014 v 12:22 | Reagovat

díky bohu, že to přežil :-)
jsem zvědavá, jak to bude pokračovat :-)

3 Melisan Melisan | 17. listopadu 2014 v 9:22 | Reagovat

Úžasný! Další dílky prosiiiim jsem na tvych povidkach závislá!! Kdy bude další? ♥♥♥ :D

4 Dorxen Dorxen | E-mail | 19. listopadu 2014 v 18:25 | Reagovat

naprosto souhlasím je to úžasný, těším se na pokračování ♥ :)

5 Fusee Fusee | 20. listopadu 2014 v 13:10 | Reagovat

Tohle je naprosto úžasné  *q*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama